 |
Vrátím se k duchům.
Pár dní jsem tu nebyla a diskuse mi zamrzla na "víře v duchy/na duchy."
A mně se dějí divné věci, zejména včera.
Včera to byly 4 roky na den, co zemřela babička - moje oblíbená, o které jsem říkala, že je "třetinou mé duše," protože jsme mezi sebou měly jisté spojení.
Nikdo mi to nevymluví, ale já věděla, kdy ona zavolá a od malička, aby se mi na intru nestýskalo, jsme na sebe myslely v určitou hodinu.
Když umřela, probudila jsem se takovým hnusným leknutím. Jako by mě vzbudila ona - její odchod, díra v duši.
Pak mi devět měsíců trvalo, než jsem se s tím srovnala. Při jakékoli vzpomínce jsem brečela, dostávala se do takových stavů smutku. I teď, když to píšu, cítím slzu na krajíčku :), ale už takovou smířenou.
Po těch devíti měsících se mi o ní zdálo. Šla jsem do jejího domu, kde jsem viděla i nejmenší detaily. Ten sen byl hrozně živý a plný starých vůní a zvuků, jak si je pamatuji.
A když jsem babičku viděla, ona přestala něco kutit v kuchyni, přišla ke mně a objala mě.
Probudila jsem se, řvala jak želva, ale ulevilo se mi - neskutečně.
A včera jsem celý den, tedy v průběhu dne, cítila vůně, které patřily k jejímu bytu, šatníku, povlečení.
Pokaždé, když jdu přes nějaké koleje, mě ta vůně, protože mi to voní, donese někam jinam.
No a včera to bylo tak intenzivní, nemohla jsem se toho zbavit a ani jsem nechtěla.
Já věřím na to, že je život po smrti, že se pak duše třebas i znovu narodí. A líbí se mi myšlenka, že se to děje třeba v rámci rodiny. Jako moje máma bude třebas dcera mého synovce... a tak.
To je poněkud na hraně, ale nezavrhuji to.
A věřím i na strašení - duší, co nešly dál, něco nevyřešily, umřely násilnou smrtí a tak. |