 |
Moje stará kočka byla třeba děsně urážlivá. A taky pomstychtivá. Žárlivá. A když jsem byla smutná, žduchala do mě čumáčkem a snažila se mě rozveselit. A vůbec, měla jsem kolikrát pocit, že mám vedle sebe kamarádku, a ne kočku.
(Kdyby mi někdo chtěl vyvracet, že třeba kočka nemůže být urážlivá, může. Když se jí něco nelíbilo, přestala se lísat, nereagovala na oslovení. Schválně kolem dotyčného chodila obloukem a nepodívala se na něj. Dokud se jí neomluvil. Pak se nechala pohladit. Pomstychtivá byla taky, třeba jsem viděla, jak leží na polici, a prostě se TVÁŘÍ, a hned jsem věděla, že zase něco provedla tatínkovi, který ji neměl rád. A taky že jo. :) )
Taky jsme měli slepici, Očičko. Byla rozmazlená a ochočená, měla nádor na oku. Tatínek na ni míval nelichotivé řeči. Asi to nějak poznala, protože si vždycky po tom začala "stěžovat", prostě kvokala takovým způsobem, že to opravdu vypadalo jako stěžování si. A občas ještě "házela pohledy" přímo na taťku.
Asi by se mi každý vědátor vysmál, ale my to prostě viděli a když si začala stěžovat, říkáme, "cos jí zase řekl, že je uražená". :)
Myslím, že co se prožívání zvířat týče, čekají na nás určitě ještě nějaká překvapení. :) |