 |
No tak jsem to ani nemyslela. Myslela jsem to tak, že někdy může být nutné změnit naše metody a chápání (což je samozřejmě hrozně těžké).
Připomíná mi to starou historku, která je možná urbánní legendou. Týkala se toho, jak vycházeli v IQ testech hůře Afričani (nebo tak někdo) - a rasisti tak dlouho jásali nad důkazem, že mají vrozenou nižší inteligenci, než si někdo všiml, že jsou tam otázky typu "co chybí muži na obrázku", kde pán neměl klobouk. Akorát vědci jaksi pozapomněli, že v jiných kulturách se pokrývky hlavy nenosí (šlo o třicátá léta minulého století, dneska už by to taky nefungovalo).
Když se vrátíme k tomu příkladu se psem, kterému umřel pán. Je tak složité prostě říct, že psovi chybí a pes je proto smutný a nešťastný?
Kdyby šlo jen o to, že zmizel někdo, kdo ho krmil a hrál si s ním, pak by ho snadno nahradil kdokoli další, kdo bude psa krmit a hrát si s ním. A někdy to tak dopadne a jindy ne.
Obrat "deprese", na kterou může zajít je zajímavý. Proč je deprese v uvozovkách? A proč nepřeložit "deprese, na kterou může zajít" například jako "zlomené srdce" :-) Prostě proto, že je to nevědecké a že považujeme za lehce nevhodné připustit u zvířat hluboké emoce. A jsme zpátky u původní otázky. Proč je snadno akceptujeme u lidí a odmítáme u zvířat, protože "nejde prokázat", že je cítí. Je to jen proto, že člověk umí mluvit a řekne nám, co cítí, slovy? Ale nepopíráme přece, že emoce cítí i němý člověk nebo Japonec, jehož slovům nerozumíme. |