 |
Moje známá má mentálně postiženého syna. Je téměř nevzdělatelný a je už asi dvacet let v ústavu. Je mu kolem třiceti a ona uvažuje o tom "nikdy od něj nebudu mít vnoučata, nikdy si spolu nepopovídáme jako máma se synem." Dost ji to trápí, ale má ho ráda stejně jako svou zdravou dceru.
Na druhou stranu je ale ráda, že syn v ústavu dostává léky na utlumení a dívky/ženy antikoncepci, protože i když je tam většina mentálně postižených neschopna dělat věci, které považujeme za běžné, jejich sexuální pud se nikam nevytratil.
Tím jen uvádím jeden příklad z mnoha, kdy by se lidé množit neměli. Tedy oba mentálně postižení rodiče ne, i když záleží na stupni postižení (teď myslím většinu lidí v ústavech), kteří jsou na tom opravdu špatně.
V práci mám třeba mentálně slabší kolegyni, která by děti moc chtěla. Věřím i, že by byla schopna se starat, ale její rodina má jiný názor a vůbec se s ní o tom nebaví.
I já bych letěla ze skály, nebojte.
Spider: V minulosti sice měla rodina 15 dětí, z nichž přežilo 7, nebo ještě méně, ale krom nemocí v tom byla i absence antikoncepce.
Co jsem koukala do našeho rodokmenu, zubatá řádila slušně, ale většinou si brala chlapce.
I to muselo mít nějaký svůj důvod, snad že byli slabší než děvčata? Náchylnější k některým nemocem, nevím.
Každopádně dětí bylo tolik i proto, že lidé věděli, že jich spousta nepřežije a potřebovali zajistit pokračování rodiny - třeba kvůli předání řemesla a tím pádem obživy. |