 |
Hm, ono právě tohle pronikání do dobového myšlení je nesmírně zajímavé a nesmírně obtížné. Osobně si jako možná budoucí historik myslím, že je to základ historické práce. Nezapomenutelný jsou pro mě semináře z raného novověku (tedy kousek později než středověk), kde jsme právě rozebírali na základě pramenů všechny možné otázky. A dotkli jsme se i vnímání dětství, dětí a samozřejmě té dětské úmrtnosti (která byla v 16. století stejně obrovská jako v 10.).
Vyučující nám chtěla ukázat, že je dobré se co nejvíce oprostit od nějakého schématického uvažování, zkrátka abychom k otázce přistupovali s čistým listem a právě na dětské úmrtnosti to bylo krásně vidět. My máme předpoklad, že smrt dítěte byla něčím běžným, tedy zase ne tak moc prožívaným, to právě ale není úplně pravda - na základě různých osobních dokumentů, deníků, zápisků ap., se ukázalo, že nejde jednoznačně tvrdit, že smrt novorozenětě nebo malého dítěte nebyla prožívaná. Byla a velmi a byť jsou ty texty poněkud stylizovány, zdá se, že se v nich ozývá skutečný cit vůči mrtvému, ne jen žal nad nebezpečím, že nebude zachován rod a podobně. Jistě, v porovnání s dneškem byla hranice přeci jen posunutá, to ale bylo do značné míry dáno i jinými okolnostmi. Třeba tím, že rodiče, pokud stihli dítě pokřtít, měli útěchu, že aspoň šlo rovnou k Bohu. Mimochodem, jsou i nějaké doklady toho, že farářům občas dalo velkou práci rodiče tímhle utěšit - tedy zase nějaký projev hlubokého citu.
Co chci říct je, že nemůžeme říct, že citový svět středověkého člověka byl nějak chudší nebo tak. Jasně, ACE má pravdu, že hlavní starostí bylo zajistit si přežití, to ale nemuselo mít za následek nějakou otupělost - dokážu si představit, že žal byl prožíván stejně hluboce jako dnes, stejně jako radost, láska a podobné nesmysly. Samozřejmě, takovou depku (teď nemyslím klinickou depresi) středověkému člověku asi nepřivodilo to, co ji přináší lidem dnes, stejně si ale myslím, že není dobré to zplošťovat tím, že na podobné věci nebyl čas.
Na druhou stranu, tohle je jenom můj dojem a to co píšu mě vlastně zároveň zpochybňuje. Ech, to jsou ty pasti relativismu a snahy kriticky zpochybnit cokoliv, včetně sebe.:) |