|
Také se zajímám o genealogii. Už jsem to tu někde psala. Mám doma měsíc kroniku části rodiny a teď to přepisuji do el. podoby - jen data a místa.
Krom posledních záznamů - vzpomínek mého prastrýce, tam není nic, co by mi řeklo něco víc, než to, co se naši potomci dozví o nás.
Jsou tam data narození, smrti, svatby, počet a jména dětí, místo bydliště a profese, kterou se ten člověk zabýval. A ne vždy je tam tohle o všech.
Nevím, co cítil Michal Kolařík (narozen 1712), když vyšel ze svého domu a rozhlédl se po krajině. Nevím, jaký měl názor na daně, vládu, rozhodnutí svých synů, na co zemřely jeho děti.
Řekla bych, že dnešní doba počítačů je spíš citlivější na uchování dat, protože přesně, může přijít em puls a nic tu nebude.
Proto je důležité zanechat po sobě stopy hmatatelné. A to děláme i nevědomky.
Za dvě století třeba nikdo nebude vědět, jak strašně nerada jsem vstávala do práce, a třeba ani nikdo nezjistí, že jsem žila, ale pokud to zjistí a pokud bude existovat, přečte si třeba můj deník. Píši si ho 16 let. Sice nepravidelně, ale řekla bych, že je v tom hodně niterných pocitů na to, aby si kdokoli budoucí (za předpokladu, že se deník nezničí), udělal představu o tom, čemu jsem říkala život.
Ale rozumím, co tím chtěla Hetta říct. Žijeme v umělém světě, takže cokoli skutečné půjde oddělit jen těžko, obzvlášť, když to bude za propastí staletí. |