 |
Hmm, takže by vlastně nefungovalo ani lidské tělo - v podstatě. Tím pádem se nemáme čím trápít.
Asi si budu muset přečíst tu knihu, abych zjistila, jakže to ten Ondřej Neff vlastně myslel :).
Pokud jde o lidi umírající hladem a děti sebrané matkám... všechno je to o způsobu myšlení, smýšlení, o tom, jak lidi vidí sami sebe - jako nepodstatné části většího celku.
Je to o kulturách a o víře.
Kdybych ležela na ulici neschopna pohybu a zesláblá hlady, nepřála bych si nic jiného, než prostě zemřít. Třeba bych přemýšlela o možnostech, ale to co chceme je vždycky limitováno možnostmi fyzického těla. A to by umíralo.
Jde o to, a zní to asi zbaběle, smířit se s tím.
Další otázka:
Matce je sebráno dítě a ona nebojuje. Říká si, že dítě půjde jinam, má šanci přežít a ona také, pokud se podvolí. A časem se třeba setkají, protože pouto mezi matkou a dítětem je něco, co se nedá vidět, změřit a zničit.
Druhá možnost: když se začne rvát, dítě je odvlékáno pryč a mimochodem třeba vidí, jak jeho matku někdo zabije prostě proto, aby už měl od té ječící ženské pokoj.
Dítě to pak má před očima celý život a stane se podobným člověkem, jakým byli ti, kteří mu zabili mámu.
Napadla mě občanská válka v Siera leone. Tam zmrzačili tisíce lidí, ne-li víc. Bez výčitek sekali ruce dětem.
Musí to být něco nepředstavitelného - přežit tohle a pokusit se odpustit. |