 |
O evoluci mluvit nebudu, přece jen bych se mohl dotknout planoucí víry v nitrech jistých vzešených a jemnocitných bytostí. Něco ale přesto říci, myslím, mohu.
Clarice: To co říkáš, je velice precizni shrnutí hodnocení, které se zcela míjí s historií. Neber si to, prosím, vůbec osobně. Duch doby je mocný kouzelník a lidské mysli naplňuje svými smyšlenkami v každé době hojně, přehojně.
V tomto případě je tu navíc blud, který se už i stal jakousi polooficiální ideologií.
V téhle konkrétní věci se pokouší každému, kdo zrovna poslouchá namluvit, že v Evoropě a jejím kulturním okruhu dějiny a zejména dějiny lidského myšlení skončily s pádem Říma a znovu začaly, přibližně, pádem Bastily. Mezitím byla renesance, jako krátké procitnutí z mrákot, a jinak nic, nebo nic, co by stálo za hovor - aspoň ve slušné a náležitě moderně a pokrokově spořádané společnosti.
Co takový názor a ideologie znamená, se pokusím ukázat na jednom příkladu.
Očekávám, že do půl století, déle už to trvat nemůže, o tom vyjde řada knih ve velmi vysokém nákladu a soustavně se tomu bude věnovat řada velmi obrázkových časopisů.
Kriticky a vědecky myslící lidé vybavení podrobnými znalostmi o moderních technologiích, jejich možnostech a ještě úžasnějším potenciálu upřou jednoho dne svůj zrak na obrázky gotických katedrál a něco si přečtou o tom, jak je tehdejší stavební mistři a jejich cechy stavěli. Protože to bodou lidé sečtělí, a většinu svých informací budou čerpat z otevřených uživatelsky řízeních a doplňovaných systémů internetu budou mít i pojem o tom, že se s těmito misty a cechy pojila všelijaká velmi podivuhodná tajemství (když si dají tu práci najdou si k nim i tajné symboly, schemata a ještě tajnější tabulky).
Jejich kritická analýza odhalí očividný nepoměr mezi mohutností a důmyslností staveb a skrovnými technologickými prostředky pro projekční práce i stavbu. Naši badatelé, vedeni světlem přísného kritického myšlení a nejnovějších poznatků tedy, zcela oprávněně, uzavřou, že je tu na pohled něco chybí.
Stavitelé katedrál očividně museli mít nějakou pomoc zvnějšku, pomoc utajovanou a skrytou. Katedrály pro ně budou důkazem, že existuje či existovala, velmi vyspělá civilisace, která primitivním středověkým polírům a jejich nádeníkům umožnila tyto pozoruhodné stavby zbudovat. V rozuměrech, poměrech délek a výšek, nenápadných řezbách, malbách a rytinách od nejtemnější krypty po nejvyšší a největrnější vížky střech budou hledat stopy a skrytá sdělení, která by jim napověděla, zda onu civilisaci Mistrů a Učitelů mají hledat pod zemí, pod mořem, nebo v dalekém vesmíru.
Samozřejmě, že nám to připadá povědomé. Ovšem to, že Dänniken a jemu podobní takhle a podobně projevili své hluboké opovržení nad staviteli pyramid a mayskými astronomy není ojedinělý jev, nýbrž druh myšlení, který se zcela logicky a důvodně může zmocňovat dalších a dalších období dějin. Stačí, aby jejich čtenáři, ještě trošku, zhloupli.
Svět, který se začal formovat za tupého dunění revoluční gilotiny a neméně tupého dusotu napoleonských armád, se vyznačoval dvěma velmi důležitými a současně zcela odlišnými věcmi. Prudkým technologickým rozvojem a poněkud méně prudkým rozpadem myšlení. V dýmu a lomozu vědeckých, technických a sociálních revoluci (je pravda, že v kouři parního stroje a později spalovacího motoru, ohni a dýmu továren se trocha toho práskání a dýmu z pušek popravčích čet a vypálených měst vcelku úspěšně ztrácela - prakticky až do druhé dekády dvacátého století) se poněkud ztrácela skutečnost, že pokud jde o svět lidského myšlení, byl to věk velmi reakcionářský. Tedy v tom smyslu, že se vyčerpával reakcemi. Protože se při tom usilovně stavěl na hlavu, prošlo mu, když to označoval za revoluce. Protože to dělal velmi často byla to rekace vpravdě řetězová. Není tedy divu, že výsledkem jsou myšlenky rozříštěné, vyčerpané a pravda věru, snadno vybuchující.
Středověcí stavitelé katedrál neměli splachovací záchod, ústřední topení a televizi. Měli pravítko, olovnici a něco jako papír a tužku. Stavěli hrady, katedrály i řekněme obyčejné domy, které k nám dodnes promlouvají. Právě tak k nám promlouvají i ledasjaké knihy a básně, které psali ti, kdo v těch domech žili.
Jsme proti nim technologičtí obři z jiné planety, ale to je tak všechno co proti nim máme navrch.
Jeden americký theolog a publicista před časem napsal knížečku, kterou uvedl obrazem, jímž tohle dlouhé povídání zakončím. Postavil vedle sebe dvě dominanty dvou věků jednoho města. Katedrálu Notre Dame a La Grande Arche v Pařiži. A přemýšlel o tom, co ona katedrála a ona kostka Velkého oblouku, pod niž by se celá katedrála vešla, vypovídají o době a lidech, kteří je stavěli.
Přijde mi to jako správná otázka. |