Místnost

Svatyně

Tato místnost je určena pro všechny, co mají chuť napsat někam své tajné myšlenky, sny, básně, pro debaty o Bohu, lásce, smrti, morálce, svědomí a takových věcech. Tohle je ta správná místnost, kde se probírá řada etických, náboženských a podobných otázek. Ve vývěsním štítu budou postupně přibývat odkazy na zajímavé stránky, sem a tam přibude trocha statistiky a rodí se seznam probíraných témat... Místnost má od 23:26:19  13. 10. 2001 pronajatou Agáve. Spolusprávce: Eva.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Nadriel, vloženo 14:01:46  17. 05. 2007

Vzpomínám si na jeden kostel v Orlických horách. Veliký kamený kostel,vlastně jen obvodové zdi a věže. Střechu tvořilo nebe:-) Kdysi to byl prý slavný poutní chrám. Teď to byla ruina-ale nádherná-kostel z černých kamenů uprostřed lesů. Už ho opravují, uvnitř je lešení a přední stěna má omítku (ta se mi ale nějak nelíbí). PS: ta ruina je funkční a lidi z místní vesnice se tam každý den v poledne sejdou na modlitbu Anděl Páně:-) Pak se mi moc líbila kaple v Římově (ale ta stará). A další a další (těžko vybrat) - všechny kostely, kde si připadám doma.

Silmarien, vloženo 08:54:35  16. 05. 2007
	ACE: Súhlasím, SC na mnohých ľudí tak pôsobí. Som výnimka:)

ACE, vloženo 08:40:52  16. 05. 2007
	Silmarien - s Eustachem bych souhlasil ten byl také velmi pěkný akorát mi přišel tak trochu jakoby nepoužívaný oproti Notre ale Sacre Coeur byla jedna z pro mě nejodpudivějších památek v Paříži :(

Eirellin, vloženo 23:37:22  15. 05. 2007
	Jé, u Saint Sulpice jsme jednou byly během polední pauzy v salonu, seděly jsme u takový krásný kašny a koukaly na svatýho Petra s Pavlem co seděli před kostelem:) Notre dame byl pěknej ale moc velkej:)

Silmarien, vloženo 23:18:29  15. 05. 2007

Notre Dame v Paríži - mám rozporuplné pocity. Nádherná architektúra, super chrliče (na tie som zaťažená), krásne detaily, úžasné vitráže. Veľmí zvláštny pocit. Ako turista fajn. Ale keď sme tam boli v nedeľu na omši...čaro bolo fuč. Okolo stále chodili turisti a napriek tomu, že to bola omša s gregoriánskym chorálom, ktorý mám veľmi rada, napriek tomu, že som rozumela kázni,..nebolo to ono. V Paríži ma oveľa viac dostali vešpery v Sacre Coeur - tam je aj napriek turistom ticho. Človek má pocit, že vošiel na miesto, ktoré má od normálneho ďaleko. Keď idete dookola cez Sacre Coeur, vo výklenkoch majú ľudia isté súkromie. Napriek veľkosti a monumentálnosti je bazilika čímsi bližšia ako katedrála na Ile de la Cité. A veľmi podobný pocit som mala v katedrálach Saint Eustache a Saint Sulpice - hlavne v druhej menovanej.

Eirellin, vloženo 22:29:39  15. 05. 2007

U Ludmily měla teď svatbu jedna naše bejvalá vedoucí. Nám ten kostel maminka taky navrhovala, ale přišel nám moc tmavej a na moc rušnym místě a dali jsme přednost světloučkému novorománskému Norbertu v tiché zahrádce:) vzpomínám si, že v Paříži mne moc nadchnul kostelík, co stojí vedle Panteonu, vevnitř je jak z kamenejch krajek a oltářní část jde tak trochu za roh:) a pozdější zjištění, že jsou tam přenesený ostatky sv. Jenovéfy znamenalo další bod pro při výběru mý biřmovní patronky:)

ACE, vloženo 21:22:48  15. 05. 2007
	Odpovím na otázku Verlitky z před pár přízpěvky ... Asi Notre Dam, moc pěkná byla také Notre Dam de Rouen ale Notre v Paříži vede.

Arenga, vloženo 08:15:36  14. 05. 2007

Magelan: teď jsi mě vážně potěšila, sv. Ludmila je totiž moje bývalá farnost a měli jsme tam svatbu :-) Jinak jsem musela chvíli přemýšlet a taky to není jen jedno místo, hodně na mě zapůsobil jeden malý kostelýk v jedné vesnici v Savojsku, jméno si teď bohužel nevybavím, ale mám ho doma napsané - zejména šlo o výzdobu od jednoho moderního malíře, jméno si taky nevybavím :-), ale mělo to tam úžasnou atmosféru. Celkem silný modlitební prožitek jsem měla taky v katedrále v Ulmu, ale mám pocit, že t o bylo dáno mým tehdejším momentálním rozpoložením.

Maganlen, vloženo 20:04:20  11. 05. 2007

Nemohu říci, zda se mi nějaký kostel líbí více nebo méně. Pomáhala jsem dělat referát o Malé straně. Kroky nás zavedly do Augustiniánského kláštera naproti Josefské ulici. Zaklepali jsme a zeptali se, zda bychom se mohli na něco zeptat za účelem školní výuky. Pán vzal klíče a provedl nás klášterní zahradou (tč. v rekonstrukci) a celým klášterem, i tam, kam se obvykle nechodí. Dozvěděli jsme se mnoho o prastarém řádu, klášteru i o průvodci samotném. Tvůrkyně referátu byla nadšena a poprosila, zda by mohla přijít s celou třídou. Souhlasil. Děti se domluvily. Překazila to třídní učitelka, která s nimi odmítla jít. Prý jsou neukázněné. A bylo to. Mám ráda kostel Levý Hradec, pro jeho dávnou historii, staleté varhany a akustiku. Pokud cítím vnitřní potřebu navštívit kostel, kroky mě vedou jen do Sv. Ludmily na Náměstí Míru.

Agáve, vloženo 14:15:02  11. 05. 2007
	Nevím jestli bych byl schopen vymyslet jeden konkrétní kostel, ale asi se mi nejvíc líbí gotické katedrály. Vysoké stropy, úzká vysoká okna, nahoře lomené atd...

Eva, vloženo 09:10:07  11. 05. 2007

Neumím jmenovat jeden konkrétní kostel. Byly by to asi všechny, kde jsem cítila potřebu modlit se, a ta motlitba pak nešla do prázdna ... pak by to byl třeba sv. Jiří na Bodamském jezeře nebo kaple sv. Goara v kolínské katedrále. Když o tom tak přemýšlím, není to ani tak o vzhledu a kostelním interiéru, jako o "promodlenosti", živosti toho konkrtétního místa. Poslední dobou mě hodně berou kláštery - od loňské návštěvy Maria Laach a Maulbronnu až k nedávné meditaci na rajském dvoře a v klášterní zahradě ve Zwettlu. Z budějických kostelů jednoznačně vede klášterní kostel na Piaristickém náměstí s paladiem města.

Eržika, vloženo 00:33:36  11. 05. 2007
	Jak kostel to nevím, ale před třema lety mě učaroval jeden ženský klášter v Meteorách. Navštívili jsme jich tam sice několik, ale z tohohle vyzařovlalo ještě jakési silně pohlcující kouzlo neskutečného klidu a "takového jakéhosi uklidněného" štěstí.

Aes Sedai, vloženo 00:25:50  11. 05. 2007

Líbí se mi kostel sv. Jakuba v Brně. Nevím, čím to je, ale má pro mě své kouzlo a atmosféru. A v kostele v Bruselu? nebo okolí, už si nepamatuju, kde to bylo, se mi moc líbila nádherná vyřezávaná kazatelna. Eben, lehké zlacení, sochy jako živé, lístečky na stromě,prostě nádhera!!! A příšeří gotiky osvětlené jen drobnými svíčičkami, které tam lidi zapalovali... Roztomilý je i dřevěný kostelík ve Velkých Karlovicích, asi pro tu dřevěnou nostalgii se mi líbí. A nejhroznější? Asi Maria Tarfel (snad se to tak píše) v Rakousku. Těch kudrlinek a zbytečného zlata!

toomz, vloženo 23:57:11  10. 05. 2007
	Mě nejvíc nadchnul ten velký v centru Budapešti. Žádný jiný podobný není. Těch barev a stylů!

Ginny, vloženo 23:27:16  10. 05. 2007

verlit: kdyby šlo o chrám, tak řeknu že les :o) ale kostel... asi ten na kopečku v irském Corku:) Courali jsme se jen tak, šli jsme, kam nás nohy nesly a došli jsme až na vršek kopce nad Corkem. Nejdřív jsme se kochali výhledem na město, pak se nám vetřel do vědomí i kostelík za zády. Foťák jsme už měli plný gotických oblouků a soch a bůhvíčeho ještě, ale tohle místo mělo něco, co kamenným kolosům dole pod námi chybělo - živoucí duši. Ač jsem pohan jak se patří:), tam se mi líbilo. Bylo znát, že irská víra není něco, co by se nosilo jen v neděli do kostela (aspoň tak ji znám ze svého okolí, třeba je to u vás jinak:). Ten kostel nebyl místo, kde kněz hřímá nad hříšníky, ale prostě jen větší obývák, kde se potkáváte se sousedy, včetně souseda největšího:) - aneb: "Když chce Ir mluvit se sobě rovným, obrací se k Bohu." Po stěnách obrazy a vitráže, čisté, ale používané vybavení, na dveřích letáček o akci místní věřící mládeže... Neumím to líp popsat, ale z toho místa přímo čišela láska, kterou mu "jeho" lidé věnují. Tady v Čechách jsem takové místo ještě neviděla... i když možná jen málo hledám.

verlit, vloženo 23:09:14  10. 05. 2007

A abych nezůstala dlužná vlastní odpověď, tak jeden bych měla - a ani vlastně nevím, jak se jmenoval. Stojí na Korčule, v rohu toho nejkrásnějšího historického náměstí na vrcholku kopce. Náměstí vévodí obrovská katedrála, všechno ze zlatobílého kamene. Každý člověk se dívá na monumentální portál katedrály, ale mě přitáhl drobný a úplně prostý kostelík v opačném rohu. Byl tam před katedrálou, na nic si nehrál, slávu jí rád přenechal. Uvnitř byl úplně prostý, bez jakýchkoli ozdob. Všech ozdob. Jediné, co bylo uvnitř kromě kamenných stěn, oken bez skel (v teplém podnebí nebylo asi potřeba) a lavic z temného dřeva, byl bílý ubrus na dřevěném stole v čele kostela. Jinak vůbec nic. Žádný oltář, sochy, výzdoba. Bylo tam neuvěřitelně poklidno, nic nerozptylovalo ani nerušilo, jenom ticho a mír.

verlit, vloženo 23:05:50  10. 05. 2007
	Marcusovy krásné fotky z Říma mě inspirovaly k otázce: "Jaký kostel, který jste kdy v životě navštívili, na vás nejvíc zapůsobil?" (na věřící nejspíš atmosférou, na ostatní třeba architekturou nebo prostě jakkoli)

Marcus m, vloženo 18:21:24  08. 04. 2007

Smrti, kde je tvůj osten? Smrti, kde je tvé vítězství?... (Giotto, Sestup do podsvětí, desková malba, Alte Pinakothek Mnichov) "Vraťme se ještě do noci Bílé soboty. V Krédu vyznáváme o Kristově putování: sestoupil do pekel. K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova Žalmu 23: „Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!“ Brána smrti je zavřena, nikdo se odtam nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Kristus, však její klíč má. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít – tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt. Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. „Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo“ (srov. Ž 138,12). Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: „Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas“ (Jon 2,3). Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí – s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu...." (Homilie Benedikta XVI. při letošní velikonoční vigilii - celá česky na webu radia Vatican zde).

Dara, vloženo 19:27:03  21. 03. 2007
	Brida má být o čarodějce. Na začátku na obalech myslím psali, že u nás vyšla. Ale nikdy jsem jí neviděla

Eva, vloženo 09:36:20  21. 03. 2007

O čem je Brida? Včera jsem si donesla domů Pátou horu - příběh proroka Eliáše, a jsem docela zvědavá, co se z toho vyklube. U Coelha mě vždycky zaujme nějaké konkrétní heslo, postoj, úvaha, i když vyústění těch knih, co jsem zatím přečetla, vždycky bylo nějakým způsobem neuspokojivé nebo do ztracena - nebo uvažoval o něčem úplně jiném, než co by mě zajímalo :-)(snad kromě Alchymisty) V Páté hoře se mi líbí hned úvodní úvaha: Lidské poznání je neomezené, ale údělem člověka je tajemství. (on ten úvodní rozhovor levity s Eliášem o povaze Boha je taky zajímavý, přesně sleduje jednu moji dřívější teorii :-) )

Zpět