 |
Tak už je to tři roky...
Sir Terence David John „Terry“ Pratchett zemřel 12. března 2015. Zprávu o jeho smrti jsem dostal SMS-kou. Nedůstojné, ale… prostě jsem nebyl na doslech a počítač, kam se dá poslat e-mail, s sebou v kapse nenosím, zatímco mobilní telefon ano. Takže jsem se o tom dozvěděl ze zprávy, kterou mi poslala moje sestra.
Kdykoli mi teď v mobilu zabziká esemeska, připomene mi právě tuhle zprávu. To protože knihám pana Pratchetta patří v mé knihovně nepřehlédnutelné místo, a to nejen proto, že je jich více než čtyřicet. Mají pro mě velký význam, a to přesto, že od chvíle, kdy jsem se z recenze v časopise dozvěděl, že vyšla jakási barva kouzel od jakéhosi Pratchetta, už uplynulo let a let, pane jo, to jsem ještě chodil na střední! Z recenze jsem pochopil, že tuhle knihu prostě musím mít a nakonec jsem ji i měl, ačkoli v té době jsem se po Zeměploše ještě musel shánět a doptávat, zatímco knihkupci houfně netušili, o čem mluvím. Dodnes, kdykoli něco sháním, smutně vzpomínám na to příjemné shánění těch skvělých, protože legračních knížek.
Zeměplocha také málem zmrazila moje literární pokusy - Pratchettův styl mě tak bavil, že jsem ještě dlouho po přečtení Barvy kouzel, Lehkého fantastična, Čaroprávnosti atd. nebyl schopen vymyslet jednoduché přirovnání. Dodnes, kdykoli potřebuju nějak ozvláštnit text, říkám si: „Napsal by to takhle Terry Pratchett?“ Na druhou stranu - Zeměplocha mě zbavila strachu ze smrti. Když občas přemítám "Co mě asi tak čeká v budoucnu?", neomylně slyším zeměplošského Smrtě, jak odpovídá: JÁ. Ale už mě to neděsí.
A tak je to se spoustou věcí. Kdykoli jsem například přinucen nakupovat v obchodním domě, vzpomenu si na Nomy a to mi pomáhá ty nákupy přežít. Když vysávám koberec, přemýšlím, co tomu asi říkají Kobercové. Usednu-li do čekárny u zubaře, vzpomenu na Opravdovou kočku, protože tohle pojednání mi jednou krátilo čekání na trhání stoličky a krátilo ho úspěšně, což předtím ještě žádná jiná knížka nedokázala.
Sir Terence D a v i d John Pratchett… ksakru, vždyť mi ho na každém kroku připomíná i moje vlastní občanka!
Chtěl jsem tehdy - toho času před třemi lety, kdy by to bylo nově aktuální - napsat takový krátký textík, něco jako poctu spisovateli, jak si pro Sira Pratchetta přišel Smrť, ale předešli mě… úplně všichni. Údajně prý i první veřejná zpráva o úmrtí byla napsána v tomto stylu. A pak následovaly obrázky, komentáře a tak dále. Tak si alespoň představuju, jen tak pro sebe, jak tam sedí (patrně na skládací židličce) na kraji nekonečné pouště stříbrného písku, nad hlavou (samozřejmě, že má ten svůj černý klobouk!) podivná, nezmapovaná a nezmapovatelná mrazivá souhvězdí… a dělá si poznámky o lidech, co chodí okolo. Smrť mu občas, jak tak prochází, přátelsky pokyne kosou. A až půjdu kolem já, pozdravím a zastavím se na kus řeči, protože doufám, že jazyková bariéra je něco, co se týká jen živých. Tak jak se vede a tak, ptát se na zdraví by asi už byla pěkná blbost a co ten písek, mrcha, neleze vám do sandálů, a co to vlastně píšete, další Zeměplochu? No a tak tam budeme sedět dva.
Divná představa, já vím. Absurdní. Napsal by to takhle nějak Terry Pratchett?
Terry Pratchett.
To jméno mi ho vždycky připomene. |