 |
Já jsem s tlakem na hráče někdy opatrnější, protože mám často hráče notoricky pomalé v přemýšlení. Vím, že je to nerealistické, že oni sami by nikdy ve vypjaté situaci neobstáli (no, já asi taky ne;)), ale přeci jen, vyprávíme příběh...
Takže mi pár chvil na zamyšlení nevadí, stejně jako pronesení několika slov ke spoluhráči, na něž by v realitě nebyl čas - pokud bych hráče příliš stresoval, a jejich postavy potom dělaly nepatřičné chyby (profesionálové by nebyli schopni útočit koordinovaně, lezli by si do rány...), nepovažoval bych to za přínosné pro atmosféru hry.
Vracení akcí, stejně jako prodiskutovávání toho, co se bude dít, je samozřejmě nepřípustné. Co mne irituje obzvlášť, jsou dominantní ukecaní hráči - taková ta sorta, co říká jiným, co by měli dělat. Po několika varováních většinou zjišťují, že promeškali své akce pořváváním na kolegy... ;)
Řešení krizových nebojových situací je něco jiného. Pokud nejde o zhodnocení mnoha taktických faktorů v krátkém čase boje, což veterán dělá podvědomě, ale o rychlé rozhodnutí, jak bude postava podle své povahy ragovat na vzniklou situaci, zda bude riskovat a zasáhne, nebo nechá někoho v průšvihu a sebe v bezpečí, jak odpoví na vznesenou otázku v prostředí kde to začíná houstnout - tam je, myslím, časový tlak na místě... |