|
Bohužel, objektivní kritéria selhávají při kontaktu s realitou. A zvláště s realitou uměleckého charakteru.
Lze je uplatnit tam, kde existuje určitá kodifikace těchto pravidel, kde se dá použít norma. Do určité míry jde třeba o gramatiku a logiku slovosledu. V případě úzce vymezeného tématu by mělo být možné využít schody posuzovatelů v rámci kritéria dodržení tématu soutěže. Případně, pokud jde o konzervativní soutěž, se může hodnocení řídit klasickými Aristotelovskými zákony dramatu :o)
Pak už mi zbývají pouze dvě kritéria, která by šla hodnotit víceméně objektivně - a to logika děje (ne postav, protože uvěřitelné postavy se nemusí chovat logicky) a ověřitelnost případných faktů a historických zkušeností.
Ale momentálně je to asi tak všechno, co mne napadá, že by šlo hodnotit alespoň částečně objektivně. Jenže tohle všechno jsou věci, které jsou opravdu čistě řemeslné - tedy měly by stačit na to, aby byla povídka hodnocena alespoň jako průměrná.
Dále už se je nutno ponořit do kritérií téměř čistě subjektivních - a to proto, že jen těžko lze najít společný bod, vůči kterému by mohli porotci povídky posuzovat. A každý se tak řídí podle momentálního nastavení vlastního referenčního bodu (který se navíc mění a posouvá už tím, v jakém pořadí jsou povídky čteny, jakou má porotce náladu a emoce, etc).
Všechny ty věci jako rafinovanost pointy, gradace příběhu, námět, zvolené postavy, vyprávěcí styl, živost a barvitost příběhu, jazyková bohatost (to by teoreticky bylo objetivně posouditelné, kdyby texty byly prohnány počítačovým programem - problém však nastává v případě, kdy přílišná bohatost jazyka buď brání plynulosti čtení, nebo se vymyká stylu a náladě vyprávění; posouzení míry jazykové bohatosti vůči kontextu je už subjektivním soudem) etc, to vše už je téměř výlučně záležitost zkušeností, pocitů a dojmů porotce.
To ale není nic špatného. Intuice a subjektivní soudy mají řadu výhod, kterých takzvané objektivní metody nemají (bez velice sofistikovaných programů, a často ani tehdy ne) a ve kterých selhávají. Lidská mysl a cit pro relativitu je zvláště v takovýchto podmínkách podle mého velice cenný. Kupříkladu první povídka představuje referenční bod, vůči kterému budou posuzovány všechny další povídky. V případě zkušených porotců (i z pozice autorů) se pak tato validita zvyšuje. Pěstěná, odborná intuice, je ostatně základem mnoha prestižních povolání a řemesel. Jen díky této na bohaté zkušenosti založené intuici je pak možné prohlédnout rafinované obraty, náznaky či schválnosti autorů - a oddělit tak vynikající dílo z řady nadprůměrných.
Nutno říct, že sám nemám žádné zkušenosti z porotcování v literárních soutěžích :o) Snad to moc neshodí předchozí příspěvek - ale minimálně mám slušný přehled co se týče vědecké metodologie, což je myslím velice podobné; a určité zkušenosti ve slovním hodnocení literárních děl a seminárních prací přátel a kolegů (včetně vlastních prací) :o)
verlit, z jakých důvodů se domníváš, že by měl být poměr subjektivního a objektivního hodnocení právě takový? :o) Resp proč by objektivní soudy, které mohou být zrovna tak nespravedlivé jako soudy subjektivní, měly tvořit majoritu hodnocení? :o) Ptám se ze zvědavosti, jestli jsi na to přišla nějakou objektivní cestou, nebo subjektivním soudem ;o)
(Každopádně slovní hodnocení vnímám jako velice prospěšnou věc, pokud není vytvořena formou videa vysmívajícího se určitým textům :o) Konstruktivní kritika, vhodně formulovaná, může mimo jiné i podat výklad o porotcově myšlenkových pochodech)
Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal :o) Ale téma mě zaujalo!
// plus, samozřejmě, je velkou otázkou, jakou váhu by měly mít jednotlivé posuzovací kategorie. |