 |
Budoár staré dámy
To byly dny. Kolik mi ještě zbývalo let, kdoví. Pro vyprávění postačí, že každý druhý pán kupující si noviny v trafice na růžku by mi byl předvídal ještě kolem půl staletí nejméně. Byla jsem dítětem; v ten den neurčitých let, neurčitého počasí i místa – a jestli onu neurčitost poskytuji já ze svých osobních důvodů, nebo milostivě mé vzpomínky, nechám už na vás.
Myslím, že se tam má matka rozhodla jít na popud kolegyně z práce, kterou o tom zase zpravila nějaká jiná povídalka (neboť mraveniště nejsou vyhrazena jen termitům). Táhla mne za ruku ke starému panelového domu na náměstí pod vlakovým nádražím. Potom po ochozených špinavých schodech ve vnitřku domu; snad do třetího podlaží? Byt, do něhož nás pak jeho majitelka uvedla, nebyl velký, a nebyl ani pěkný – avšak nemyslím si, že zrovna onu paní, o níž je řeč, by tento názor kdy vyvedl z míry, pokud by ho slyšela. I kdybyste si vzali megafon, vylezli požárním schodištěm na střechu domu a hulákali na celé náměstí ostošest: jak v jejím bytě smrdí zatuchlina, jak vrže vše, čeho se dotknete, a jak se div nebojíte, že z kredence vypadne někdejší manžel, když se příliš opřete do opěrky kanape – ne. Myslím, že by ji to docela mile pobavilo. Tuhle stařenku lačných, pronikavě nepokojných očí. S rychlými jistými pohyby lasičky a potměšile křivým úsměvem. Avšak tou otázkou, která by vás nyní měla trápit, není nic jiného, než proč má úzkostlivá matka, štítící se kdejaké maličkosti, zavítala za touto poměrně nepříjemnou osobou, dokonce do jejího nevábného domova. Opečovávané dítě vzala s sebou. Má matka se té ženy neštítila dotknout. Ochotně jí záhy položila svoji ruku do její a nechala stařenku, ať si pozorně prohlíží detaily dlaně; vypila její kávu, jako by snad neexistovala hrozba jedu na krysy.
Pozorovala jsem je s vypoulenýma očima z křesla o kus dál, v té skřípavé kuchyni. Nohy se mi hongaly vysoko nad zemí. Bývala jsem tiché dítě, a nepochybně jsem celý rozhovor, a později i vykládání karet, pozorně poslouchala – avšak to jediné, co mi zbylo v paměti, byla otázka „Co jsem vám dlužna?“ a odpověď „Á, padesát korun na cigarety!“. Vím, že v jeden okamžik na mě stařena ulpěla očima a se škodolivým, zlým výrazem (zdálo se mi) se zeptala, jestli se má podívat „… na ni taky, ano?“. A vím, že matka s pochybovačným, nejistým výrazem svolila.
„Nadání… vaše dcera má talent – cizina, snad zámoří – opustí vás, bude žít jinde, ale když budete potřebovat pomoct, pro vás… “
Z toho, co o mně ta stařenka řekla, si nepamatuju ani slovo.
O pár let později jsem k ní mnohokrát chtěla znovu zajít (už sama). Avšak pořád a pořád mě nějaký nevysvětlitelný strach držel zpátky. Brzdil. Jednou už jsem byla opravdu odhodlaná, vyšetřila si čas: stála jsem před vchodem do starého oprýskaného panelového domu na náměstí pod vlakovým nádražím a zírala na jmenovku na zvonku, o níž jsem měla důvody se domnívat, že patří stařence. Nezazvonila jsem; i když jsem se přemlouvala, že by se na mě nedívala skrze prsty. Nezazvonila jsem. Odešla jsem pryč a raději se věnovala nějaké bezvýznamné činnosti. Když jsem se tam znovu o nějaký ten pátek, rok, dva, vrátila, už pevně přesvědčená, jmenovka zmizela. Holt zdálo se, že všechny nedopalkové hřebíky už víko přitloukly.
A já, malý to zbabělec, dnes ptám se: věznil mne strach z ní, z té zneklidňující ženy? Nebo ze zneklidňujících předpovědí, které četla z čar v dlaních? Protože možná tím nejlepším, co mi dětství dalo, bylo zapomnění. |
Tak jen pojďte dál, vy všichni, kdo píšete do šuplíku, nedokončujete své příběhy, hrdinové vás zlobí a dělají si, co chtějí! Tady jsou samé spřízněné duše, které jsou na tom stejně :-)
AKTUALITY, AKCE, ARCHIV SOUTĚŽÍ 
... Poslední vítězná soutěžní povídka je už tak stará, že ani nemá smysl říct, která to byla :)
Klídek, pohoda, kafíčko. Námořníci v přístavu se nyní do ničeho neženou... :)