Místnost

Přístav začínajících spisovatelů

Tak jen pojďte dál, vy všichni, kdo píšete do šuplíku, nedokončujete své příběhy, hrdinové vás zlobí a dělají si, co chtějí! Tady jsou samé spřízněné duše, které jsou na tom stejně :-) AKTUALITY, AKCE, ARCHIV SOUTĚŽÍ ... Poslední vítězná soutěžní povídka je už tak stará, že ani nemá smysl říct, která to byla :) Klídek, pohoda, kafíčko. Námořníci v přístavu se nyní do ničeho neženou... :) SOUTĚŽE: http://www.paf.sfkpalantir.net/rozcestnik1.php Místnost má od 19:54:48  12. 11. 2001 pronajatou verlit. Spolusprávce: toomz. Ellinor. Sorraja.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Clarice, vloženo 17:26:45  28. 07. 2008
	Mucheche, v předminulém ročníku CKČ bylo, tuším v mikropovídkách něco trochu podobného. Autor neměl můzu a když nakonec přišla, ale radila blbě, autor ji poslal... no tam :).

Aes Sedai, vloženo 07:58:27  28. 07. 2008
	Zajímavý nápad.

Mellor, vloženo 11:58:24  27. 07. 2008

Spisovatel Spisovatel seděl za psacím stolem a upřeně zíral na poloprázdný papír. Celou jeho polovinu zabíralo neuhlazené roztěkané písmo s všemožnými škrty a poznámkami na okrajích. V rohu se dokonce objevilo něco jako kresba sluníčka, možná nepodařený návrh ilustrace. Papír byl sešlý a více než jednou zmačkaný. Na rozích se kroutily oslí uši. A přece to byl v tuto chvíli Spisovatelův nejcennější majetek. Na tom papíře stál totiž začátek nové povídky, krásné a nápadité povídky o lásce. Sám Spisovatel nevypadal zbědovaně a nervózně. Tedy alespoň tak zbědovaně a nervózně, jak obyčejně spisovatelé vypadají, když je nic nenapadá, a neví si s tím rady. Ale tento Spisovatel věděl, proč ho nic nenapadá, a proto byl klidný. Čekal na inspiraci. Někdo zaťukal na dveře. „Dále!“ málem vykřikl Spisovatel, natěšený jako malé dítě. Dveře se otevřely a návštěvník vstoupil. „Aha, to jsi ty,“ Spisovatel se snažil nedat najevo zklamání a náhlou podrážděnost, ale něco z toho se mu přeci jen do hlasu dostalo. „Nemáš radost,“ řekla Povídka. „Čekám na inspiraci,“ pokrčil rameny a usadil se na židli. Povídka přešla blíž ke stolu, ale neposadila se. Zkoumala Spisovatelův obličej, který se opět zabořil do pokaňkané stránky. „Nechtěli mě,“ vydechla nakonec. „Už zase, zase mě nechtěli.“ „A kde jsi byla?“ „Všude.“ „Po kolikáté?“ Spisovatel vzhlédl a Povídka sklopila oči. „Po třetí,“ skoro zašeptala. Když tu takhle stála, vypadala jako ta mladá krásná povídka, která před dvěma roky opustila svoje místo na papíře a začala žít. „Co říkali, Povídko, no tak, co ti řekli?“ Povídka popotáhla. „Říkali... že nejsem dost důvěryhodná.Dost opravdická,“ dodala. „Prý píšeš fikce.“ „Ale to je nesmysl,“ zamračil se Spisovatel. V duchu si však pomyslel: „Ano, už zase.“ Důkladně si Povídku prohlédl, ale neseznal na ní nic nepravdivého, natožpak fiktivního. Byl tomu sotva rok, kdy si Spisovatel náhle uvědomil, že povídky mají duši. Ta duše je částí duše spisovatelova, který je svým psaním klade na papír. Proto je každý na svá čerstvá díla také tak opatrný a nedá na ně dopustit. Když někdo tvrdě zkritizuje úplně novou povídku, zasadí tím rány. Povídce, která je ještě příliš mladá na to, aby věděla, jak by měla správně znít. Autorovi, který spolu s povídkou vystavil část své duše a Kritik do ní nemilosrdně bodnul. Spisovatel tehdy pochopil, že své povídky musí schovávat. A teprve po určité době, řekněme po měsíci, je opět vytáhne na světlo a zjistí, jak dospěly. Může je upravit, nalíčit a načančat, aby se líbily. Takhle Povídka ale byla jedna z těch starších. Jedna z těch, do nichž byly zasazeny rány. Spisovatel se jí nedávno pokusil vzkřísit, ale nedařilo se mu to. Potřásl hlavou a vrátil se k maličké povídce, která se němě batolila na papíře. Povídka chvilku stála a připadala si neuvěřitelně sama. Pak ji něco napadlo. „Venku jsem potkala Bestseller. A Román. A školku Filátek,“ smutně se usmála. „Skutečně?“ otázal se Spisovatel, ale hlavu nezvedl. „Nikdo z nich asi nešel k nám.“ „Nešel,“ potvrdila Povídka. „Jsi zamlklý.“ „Čekám na inspiraci.“ „Vždycky jsi býval upovídaný a plný života. Měli jsme si co říct.“ Povídka si zakryla pěstičkami oči. „Rád jsi se smál a já jsem se smála s tebou. Vyprávěl jsi mi, jak jsem hezká a jaký budu mít úspěch. Měl jsi mě rád. Mluvil jsi se mnou. Teď jsi zamlklý.“ „Čekám na inspiraci.“ „Mluv se mnou,“ prosila Povídka. „Čekám na inspiraci.“ Bylo to marné. Spisovatel byl viditelně příliš zaměstnán studováním mladé povídky, než aby si všímal staré. Povídka to věděla a bylo jí kvůli tomu smutno. Cítila uvnitř prázdno. Jako velký sud, který je třeba něčím vyplnit, protože když je něco prázdné, je to smutné. Kdysi se bavila se Spisovatelem a ten jí řekl, že i když povídky mají duši, dospějí a osamostatní se až po vytáhnutí ze šuplíku. Že tehdy už spisovatel nemá k povídce citové pouto a může ji zkrášlovat a upravovat, jako by byla cizí. Vysvětlil jí, že díky tomu jsou povídky ještě krásnější, než by byly, kdyby se pustily do světa, jen co by se narodily. Takové povídky jsou zranitelné. Povídka potichounku obešla stůl a lehla si do šuplíku. Zavřela ho za sebou. I jí vytáhl ze šuplíku, třebaže ji předtím několikrát zranili. Vytáhl ji, a tak by měla být dospělá, měla by být jako cizí. Tak proč se cítí tak zranitelně? Napadlo ji, že když zůstane v šuplíku déle, přestane být zranitelnou. Začne opět žít samostatně, Spisovatel ji zkrásní a všechno bude dobré. Skrz milosrdnou tmu se do šuplíku dostalo tiché zavolání: „Povídko! Povídko, jsi tu?“ Povídka ani nedutala a Spisovatel se brzy zase věnoval své maličké. Myslel si, že Povídka odešla. A vlastně mu to ani nevadilo. Kdosi zaťukal na dveře. „Dále?“ ozval se Spisovatelův hlas se špatně skrývanou nadějí. Panty zavrzaly. „Dobrý den.“ Osobitý, kultivovaný hlas se nesl pokojem. Inspirace dorazila.

Meridion, vloženo 09:58:37  13. 07. 2008
	A nemohl by tedy vytáhnout jenom nůž? Nemůžu si pomoci, ale pořád se mi vnucuje představa bodáku nasazeného na hlavni samopalu :-)))

Permonik, vloženo 12:35:21  12. 07. 2008
	Meridion: bodák je naprosto normální termín pro typ nože a nechtěl jsem aby měl provařenou mačetu :-D a ano, bodáky se v současnosti stále používají :-P

Meridion, vloženo 11:14:49  12. 07. 2008
	V současnosti se ještě používají bodáky? Nejde mi to dohromady s těmi maskáči.

Mellor, vloženo 22:35:19  11. 07. 2008
	Minimikropovídka? :o) Docela dobré, akorát jsem čekal, že ten chlápek v obleku bude nějaké eso, a že to nakonec přežije. Já bych možná přidal jednu dvě věty k úvodu, tedy k popisu místa (výchuchy, bitvičky, zborcené budovy). Jinak atmosféra je snad navozena dostatečně.

Permonik, vloženo 20:14:50  11. 07. 2008

hodně experimentální tvorba, sám si nejsem úplně jist jestli je to povídka nebo báseň, a nebo výplod grafomana :-D Reclaim the streets Dlažba se leskla krví, sem tam se ozval výstřel či výbuch. Slunce na nebi svým žárem konkurovalo výbuchům v ulicích. A mezi mrtvolami tančil muž v obleku šitém na míru v tmavých brýlích s UV filtrem "Dobrý den pane, mohu Vás na chvíli zdržet? Rád bych Vám předvedl naši nabídku... Neměl byste třeba zájem o jednu, úplně malou, revoluci? Naše produkty jsou šité zákazníkům přímo na míru, tisíce děkovných dopisů..." Muž v maskáčích a černé kukle na něj civěl s nechápavým výrazem... "Nebo by jste možná chtěl ochutnat náš nejnovější koktejl...", sáhl do zdánlivě malé kapsičky u saka a vytáhl láhev s nápisem Always Molotov... "jedinečné aroma je důsledkem unikátní receptury skládající se z bezolovnatého benzinu a toho nejkvalitnějšího motorového oleje..." Muž v maskáčích pomalým, ale rozhodným pohybem vytáhl z pochvy bodák... "Jak vidím, značně opotřebené..." bodře zahlaholil muž v obleku a rozevřel sako na jehož vnitřní straně se zaleskly čepele všemožných délek i tvarů... "možná by vás tedy oslovilo toto..." ... Na blikající lampě visel muž bez obleku... v posledních křečích mu sklouzly brýle z očí, a on tak mohl spatřit svá vyhřezlá střeva...

Mellor, vloženo 13:56:19  10. 07. 2008
	Není to opravené, není to po sobě přečtené, hodil jsem to sem jak jsem to napsal, poněvadž jedu na chatu :o)

Mellor, vloženo 13:55:51  10. 07. 2008

Poslední z much Bylo velmi pozdě večer a foukal vítr. Noc byla bez hvězd; ostatně jako každá noc v posledních několika letech. Důvod byl prostý, ale nikdo o něm nechtěl hovořit, a když, tak jen v uzavřené společnosti za zavřenými dveřmi a hlavně.. bez Nich. Lidé o tom důvodu věděli, vlády o tom věděly, a věděl o tom i Monsieur Gervertan, výkonný ředitel největší továrny na ozon v zemi. V této chvíli seděl ve své kanceláři v budově Oxenia corporations. Seděl potmě, jen napůl vytažené žaluzie dávaly dovnitř proniknout slabému odlesku pouličních svítilen hluboko pod oknem. Jediným zvukem v místnosti bylo zmatené bzučení mouchy, znovu a znovu zuřivě narážející do průhledné tabule z transpariocele. Monsieur Gervertan klidně seděl v křesle, ruce si složil do klína a čekal. Věděl, že tady skončil, že už mu příliš času nezbývá. Nepomyslel na útěk, koneckonců nebylo kam utíkat. Zdálo se mu to jako sen, jako zlý sen lidstva, celá ta ponurá historie posledního půlstoletí. Jistě, mohli jsme si za to sami, nikdo by neměl pochybovat o svých chybách. Ale platit tolik? Nebylo tomu ani sedmnáct let, co proběhla průmyslová revoluce v oblasti výroby ozonu, a už tehdy měli svůj samostatný stát. Monsieur Gervertan tušil, že pro první z nich odkoupili půdu od Ruska – dvě sta čtverečních kilometrů sibiřské tajgy. Ano, pro Ně to bylo vynikající místo. Překotný průběh chemické reakce, při níž spotřebovávají O3, způsobuje nadměrné přehřívání. Je jen přirozené, že si pro svou vlast vybrali právě takové chladné místo. A všichni Jim to přáli; lidé Jim dokonce nabídli členství v OSN, což bylo do té doby něco nevídaného. Pak, asi čtyři roky před koncem století, začali expandovat. Nejdříve pomalu a mírumilovně, odkupovali další území na Sibiři. Pak odkoupili od Spojených států Aljašku, v té době proděravěnou zlatokopeckými tunely skrz naskrz. Nikdo netušil, že si v těch tunelech udělají vojenskou základnu. Brzy ovládli veškerý ozonotvorný průmysl a tím se poslední pouto mezi Nimi a lidmi přerušilo. Už nás nepotřebovali. Začali si brát půdu násilím. Během tří let obsadili celou severní Evropu, značnou část Asie a celou Kanadu. Situaci ještě zhoršily sebevražedné útoky teroristů, o které už léta nikdo nejevil zájem, a kteří nebyli bytostného přesvědčení, že Oni jsou na jejich straně. Za další rok se ocitla pod Jejich nadvládou celá Evropa, Asie, Austrálie a celá Severní Amerika. Miliardy uprchlíků proudily na jih, do Afriky, do latinské a jižní Ameriky, které se náhle staly poslední lidskou výspou. Jen málokdo, kdo zůstal v podmaněných zemích, přežil. Monsieur Gervertan byl jeden z nich. Pohled mu zalétl k matně se odrážejícím paprskům studeného světla dopadajícím na podlahu. V duchu se nevesele zasmál. Věděl, že ta světla udržují už jen kvůli němu. Snad ze soucitu, pokud něco takového vůbec znají. Oni světlo nepotřebovali. Monsieur Gervartanem proběhlo mírně zamrazení. Znatelně se ochladilo, na celé Zemi. Ještě v začátcích, kdy Jich nebylo tolik a ozonový průmysl byl ještě v plenkách, hodně se o tom hovořilo. Spousta vědců zastávala názor, že nadměrná výroba O3 a jeho vypouštění do ovzduší bude mít neblahé následky. Vrstva ozonu hustější než půl centimetru nepropustí absolutně žádné záření. Rostliny závislé na slunečním záření uhynou a planeta se začne ochlazovat. Další doba ledová, jako v katastrofických filmech jednadvacátého století. Jenže tehdy bylo příčinou globální oteplování. Jedinou věcí, se kterou vědci nepočítali, bylo zatmívání oblohy. Čím dál širší vrstva ozonu začala vychytávat i světelné fotony a přispívala tím k rychlejšímu ochlazování Země. Pomalu začaly zhasínat hvězdy, až nakonec zůstala poslední Polárka. Zmizela před třemi roky. Někde nedaleko se ozval zvuk automaticky vypouštěného vzduchu, jak někdo prošel přetlakovou komorou. Monsieur Gervartan bezděky vzhlédl, i když věděl, že Je ještě pár minut neuvidí. Všiml si, že bzučení mouchy se už notnou chvíli neozývá. Rozhlédl se, pak vstal a zamířil k oknu. Na ocelově šedém parapetu ležela moucha bříškem nahoru, nožičkama zoufale hrabala ve vzduchu. Monsieur Gervartan věděl, co jí zabíjí. » Jak jsi mohla takhle dlouho přežít, maličká? «, zašeptal spíše pro sebe. Zvuk zněl v jinak prázdné kanceláři podivně kovově a Monsierův dech vytvářel na skle mlhavé skvrny. Ani si nevšiml, že je tu zima. Přenesl mouchu na svůj stůl a položil ji doprostřed popelníku z pravého křišťálu. Když se znovu usadil, pokusil se složit ruce do té samé polohy co předtím, ale nešlo mu to. Radši si je tedy položil na kolena. Ozvěnou se k němu donesly kroky. Už tu budou co nevidět, říkal si Monsieur Gervartan. Už to brzy skončí. Je to vlastně legrační, napadlo ho. Oni jsou v jistém smyslu také lidé. Nebo alespoň částečně. Dlouho, až do začátku války se nevědělo o tom, co mají v hlavě. Někteří říkali, že nový druh superinteligentních mozků. Vědci to popřeli. Žádný stroj by se nechoval tak, jako Oni. Vystupovali jako lidé, s jasnými názory a ochotou argumentovat, ale bez jakýchkoli emocí. Dokonce se jim v žertu říkalo Kyborgové. Škoda, že nikoho tehdy nenapadlo, jak je to důležité. Dalo by se to zvrátit. Kroky krátce zesílily, jak se příchozí vynořil zpoza rohu, a pak se elegantní ocelové dveře kanceláře Monsieura Gervartana otevřely. Vstoupili a dveře se za nimi s podivnou graciézností opět zavřely. Byli dva, oba však byli úplně stejní. Vysocí nejméně metr, víceméně humanoidní postava, velmi podobná té, jak se dříve popisovala ve vědecko-fantastických románech. Úzké kovové paže, chromovaná motorická centra, dvě velké, široce rozevřené zornice z transpariocele. Tihle dva byli evidentně starší série – novější jednotky si chromování nemohly dovolit. Jeden z robotů předvedl něco, co by se snad dalo nazvat zakašláním (Monsieur Gervartan věděl, že Oni něčeho takového nemají zapotřebí. Tím, že takto ctili zvyky staré Země, mu projevovali úctu, a on si toho nesmírně vážil). Elektronickým hlasem promluvil. » Monsieur Gervartan, narozen třináctého-října-dva-tisíce- sto-šedesát-dva. V tuto chvíli jste posledním žijícím příslušníkem rodu homo-sapiens-sapiens. Poslední lidská města byla eliminována před dvěmi-hodinami-čtyřiceti-osmi-minutami « Robotický hlas zněl nepřítomně, asi jako záznamník. A nejspíš to skutečně záznam byl. Monsieur Gervartan pohlédl na stůl. Moucha se v popelníku nehýbala. Umrzla. Robot po krátké pauze pokračoval. » V rámci programu DUO budete modifikován « Modifikován. Věděl, co to znamená. Přetáhnou jeho lidskou mysl do robotického těla, ve kterém se pomalu vytratí ta jeho část, kde jsou uložené emoce. Vzpomínky. To, co z něj dělalo člověka. Jim šlo jen o lidské vědomí, o obsáhlost myšlenek, o schopnosti, které nemají s lidstvím nic společného, a o kterých by si robotická mysl mohla nechat jenom zdát. O sny... to byla jediná věc, která z modifikované mysli nevymizela. Nevědělo se, jestli je to tím, že ji Oni nedovedou vymazat, nebo jestli sami touží po snech. Monsieur Gervartan by si býval vsadil na to druhé. Ale předtím ho zabijí. Robot, který do téhle chvíle mlčel, se pohnul a postavil se za křeslo. Přidřepl. » Nebude to bolet, věřte mi, monsieur «, řekl, bez obvyklého elektronického zabarvení. Monsieur Gervartan se na něj překvapeně podíval, vzápětí však ucítil na temeni chladný dotyk ocele. Robot bodl. Tělo Monsieura Gervartana se bezduše svezlo do křesla. Za okny začal padat sníh.

Aes Sedai, vloženo 12:41:58  09. 07. 2008
	Tou, co šla mimo mě, jsem myslela tu s hospodou, a komentář bych dala stejný, jako Cemendriel.

Cemendriel, vloženo 10:49:37  09. 07. 2008

U toho Permoníkova jsem v tom každý odstavec našla podobnost s jiným filmem/knížkou, ale když jsem dočetla, zjistila jsem, že to nebude ani jedno, anóbrž něco úplně jiného, a tak se mi to líbilo, docela by mě zajímaly ty další díly... =) Mellore, od tebe jsem už četla lepší věci, tohle mě nějak zvlášť neoslovilo a mám tak trochu pocit, že jsem to ani nepochopila... ve scéně v hospodě byl trošku problém zorientovat se v tom rozhovorou, kdo je teda kdo a kdo s kým mluví... že ten kurzívou je hospodskej jsem pochopila až na konci rozhovoru (možná je to jenom mojí blblostí=) ... a celkově, vůbec nevim, co si o tom mám myslet... =) (mám dneska komentovací náladu=D)

Aes Sedai, vloženo 08:11:48  09. 07. 2008
	Ta první se mi moc líbila, ta druhá šla někam mimo mě... Máš zajímavý sloh, takový jadrný :-)

Mellor, vloženo 23:19:24  08. 07. 2008
	Nojo :o) dík za upozornění.

Permonik, vloženo 23:06:34  08. 07. 2008
	Mellor: zajímavé, ale prosatana... "umNě namalovaný"!!!

Mellor, vloženo 22:49:05  08. 07. 2008

Název to zatím nemá. A ilustraci také ne. Oboje bude. Bůh je mrtev. -Friedrich Nietzsche Kecy. -Bůh Kdybyste někdy měli tu smůlu a dostali se do města Kosturky a kdybyste nešťastnou náhodou zabloudili do čtvrti Malojolů a tam nedejbože zahnuli do ulice Na Náměšti, naskytl by se vám nevídaný pohled. Smolaři jako vy by zde viděli dvě hospody, každá na opačné straně ulice. Obě ty hospody by měly jedno okno a jedny dveře a jedno hospodské znamení. Tím by však veškerá podobnost končila. Zaměřme se nyní na vizáž obou hospod. Je zcela jedno, kterou popíšeme dříve, a proto popíšeme tu méně zaneřáděnou. Hospodské znamení tvrdí, že „Krucifix a bůh“ by nemuselo být zase tak špatný název pro svatou hospodu, a umě namalovaný lesklý kříž to jen dotvrzuje. U dveří stojí portýr v třpytivé livreji a s blahosklonným výrazem na tváři. Dominantní barvou stavby je mléčně bílá. Okna v bílých rámech jsou skoro až zázračně čistá a bílé dveře jen září novotou. Bílá omítka vykazuje všechny stopy dokonalosti, jako sníh bílý štít a mléčná střecha navozuje pocit, jako by byl celý dům posypán moučkovým cukrem. Vše na stavení vyvolává dojem, že je krásné a svaté, dokonce i sluneční paprsky dopadají na hospodu v takovém úhlu, až oči přecházejí. Zkrátka, budova je čistá a dokonalá a vůbec připomíná bistra 21.století. Nyní se podívejme na druhou hospodu. Hospodské znamení tvrdí, že „Lucifer je frajer“ a na příchozí se odtamtud tlemí široká rohatá a uslintaná hlava místního mecenáše. U dveří stojí portýr, kterého by se lekl i Quasimodo. Portýr má ve zvyku šeptat si nahlas „krev, krev, krev“ a divoce valit oči, kdykoli se objeví potencionální zákazník. Domimantní barvou stavby je neurčitě špinavá šedá. Okna, která jsou neprohlédnutelnější než cihlová zeď hostí desítky pavouků a škvorů. Pod shnilými dveřmi volně cestují celé švábí rodiny. Ponuré stavení drží pohromadě pouze silná vrstva špíny, izolepy a štosy potrhaných plakátů, zobrazující hudební skupinu Ďáblíci při velice nekonvenčních činnostech. Stále tu panuje příšeří. Zdá se, že slunce se tohle místo rozhodlo prostě ignorovat. Zkrátka, budova je špinavá a strašidelná a vůbec připomíná bistra 22.století. Tyhle dvě hospody tu stojí už od pradávna. Stály tu, ještě když město neexistovalo a kosturské mokřiny se rozléhaly široko daleko, kam až oko dohlédlo. Stály tu, ještě když mokřiny byly mokřejší, takže tu vlastně byl močál. Stály tu, když močál nebyl močálem, ale vysušenou pouští, a sopky chrlily do údolí proudy rozžhaveného magmatu. Stály tu, když... prostě, stály tu velmi dlouho a pořád vypadaly stejně. A také ještě dlouho budou. „Krucifix a bůh“ a „Lucifer je frajer“ totiž jsou od úsvitu časů místy, kde se střetává dobro se zlem, zlo s dobrem a kde se určovala všechna ta pravidla. Všechna pravidla. Byl starý a rozhodně na to vypadal. Klátil se ulicí Na Náměšti a zvláštním vlněním, které při tom jeho rachitické tělo provozovalo, šířil kolem sebe auru maximální vytíženosti. Stařík dovrávoral ke dvěma hospodám na konci ulice, trochu se zakolébal, jak se rozhlížel, a pak rychle vběhl k Luciferovi. Překvapený portýr mu nestačil ani nastavit nohu, jak by jistě učinil, kdyby se probudil dřív, a stařec už práskl dveřmi z opačné strany. Ta trocha světla, co dovnitř se staříkovým příchodem pronikla, se jako ptačí dech vznesla k nízkému stropu, kde samovolně vyprchala. Stařík vrhl rychlý pohled na špinavý lokál plný špinavých lidí u špinavých stolů na špinavých židlích, a usedl na vysokou barovou stoličku u pultu. Krčmář, hospodský a číšník v jednom se zjevil v následujícím okamžiku, s boubelatým bříškem a nosem velkosti kriketového míče. Na tvář mu pomalu veplul výraz plný očekávání. Stařík po něm mrsknul znechuceným pohledem. „Nenávidím tě,“ oznámil. Krčmář se jen mírně usmál a na děsivě špinavém pultu se zhmotnily dvě velmi nečisté sklenky a lahev koňaku. Stařík užasle koňak zvedl. „Copak tohlecto sem patří?“ zavrtěl hlavou. Krčmáři se opět usmál a oběma nalil. Koňak se vzápětí vrátil na své místo pod pultem. „Tákže,“ protáhl stařík, když si vydatně lokl. „Věc se má následovně: Ríša dvanáct, Aladin dvacet, Tristan se nedostal ani na deset, Luciáš to prochlastal a stejně má dvaadvacet. No a ty jsi to poslední nějak nevychytal, takže padáš zpátky na jednadvacítku. Zbytek odpadá do plenéru.“ Mohutný lok a staříkův hlas nabyl sytosti závodní rašple. „Pokud ti můžu radit, tak trochu zamíchej kartama. Změň taktiku, rozumíš? Dneska už se s těma starejma trikama nikam nedostaneš, to ti povídám. Chtělo by to trochu vzrůša. Podívej tadyhle na Luciáše. Každej rok přijde s něčím novým. Jasně, já vím, že zatím se ti dařilo i bez toho, jenže za chvilku ti zbytek vyřadí tým a budeš nahranej; a teď tě i ten Luciáš předehnal.“ Krčmář vážně pokýval hlavou a řekl něco, co znělo úplně jako Fajn, Mete, ale řekni mi, co bych tak jako měl asi dělat? Víš že v takových čerchmantech nejsem moc dobrej, ale Met si tím nebyl úplně jistý. Vždycky když s Ním mluvil, tak měl pocit, že vede dialog sám se sebou. Met potřásl hlavou, aby si ji pročistil. „Potíž je v tom,“ pokračoval, „že ti přestávaj věřit. Dokonce pochybujou o tvý existenci. Jako né že by nevěděli, že seš, to tušej víceméně všichni, jenže odmítají věřit tomu, že existuješ. Zvláštní, jak některý lidi uvažujou, co?“ Dáš si kafe? Produnělo Metovi hlavou. Důrazně přikývl. Pak přikývl ještě na cukr a na smetanu. „Hele,“ začal zase Met a palcem ukázal za sebe. „Mrkni tamhle. To všechno, co tam sedí, tě zná. Vědí o tobě, jasný? Tak a teď, kolik z nich myslíš, že v tebe věří? Nikdo, ani ta moucha, i když ta možná jo, tý ani nic jinýho nezbývá.“ Kovová lžička, která přistála v Metově kávě, spolu s celým šálkem vypadala, že sem nepatří. Ovšem takových věcí tu bylo víc. A ty máš určitě zase nějaký bezvadný nápad, jak moji pozici vylepšit..? Met se zvolna napil kávy, delikátně vystrčil malíček a přivřel oči. Položil šálek a zhluboka vydechl. „Odporné,“ zhodnotil. „Jasně že mám nápad. Podívej, jde o to-„ Aby to totiž nebylo jako minule. S těma křížovýma výpravama jsem tedy moc velkou díru do světa neudělal. Met se nervózně ošil. „Vždyť víš, jak to vlastně bylo, že mi to nakukal Luciáš a vůbec,“ bránil se. „Tohle je ale výbornej plán, a vlastně nemá s ničením vůbec nic společnýho. Teda kromě pár drobností. Jde ale o tohle,“ pokračoval rychle a zašermoval rukama ve vzduchu, až se na stoličce zakymácel. „Zázrak, velkej, zázračnej zázrak, zjevení, chápeš. Nekonečný osvícení a takový ty věci. Něco, co spojí lidi, aby tě společně mohli ze všech stran jaksepatří obdivovat. Dobrý, ne?“ Zázrak. Co by to jako mělo být? „Světlo“ vybafl Met. „Chceš je osvítit, no ne? Pořádná světelná šou, se všema těma božskejma kometama a rachejtlema.Vždyť umíš sakra pohnout hvězdama, tak udělej takovej ohňostroj, na kterej hned tak nezapomenou. Do toho všeho vybuchování a barev a zvuků by mohlo zahřmít a obrovská ruka napsat na oblohu... napsat... no něco. Ale něco pořádnýho a zatraceně moudrýho, aby si to zapsali do makovic. A pak,“ zakončil Met, „pak budeš bůh.“ Krčmář vypadal zamyšleně. Pak velmi pomalu zavrtěl hlavou. Promyslím si to, Metuzaléme. Zítra přijď zase a probereme to. Mimochodem, jak se má žena? „Ale jde to, vždyť jí znáš,“ mávl Metuzalém otráveně rukou. „Zkouší vařit, tak jsem na to zvědavej. No, už mám nejvyšší čas, tak se měj.“ Dveře práskly a opět to kupodivu vydržely. Krčmář ještě chvíli špinil sklenice tím, co nazýval zástěrou, a pak si povzdychl a usedl na vlastní barovou stoličku, která byla schována pod pultem spolu s lahví koňaku a třemi květináči muškátů. Podepřel si bradu a vědom si toho, že dneska už nikdo zajímavý nepřijde, upadl do dřímoty. Sotva Metuzalém opustil neveselé prostředí Lucifera, namířil si to přes ulici. Bohužel nestihl nabrat potřebnou rychlost, a tak na něj portýr Krucifixu už čekal. „Mohu vám podržet kabát, pane? Dnes vám to obzvlášť sluší,“ lísal se podlézavě a sápal se po Metuzalémově plášti. Metuzalém, vědom si toho, co by se stalo, kdyby někdo viděl, co pod tím pláštěm vlastně má, uskočil stranou a kopl olivrejovaného portýra do holeně. Portýr zaskučel a svalil se na zem. Metuzalém ho pečlivě překročil a s útrpným výrazem na tváři vstoupil do hostince. Tenhle lokál byl z úplně jiného soudku než ten od Lucifera. Bohatě osvětlená místnost se třpytila množstvím bílých kulatých stolků a kabaretních židlí. Omítka na stěnách vypadala nově a jen zářila čistotou. Na druhou stranu, říkal si občas Metuzalém, ta sterilita má v sobě něco vulgárního. Pak ale obyčejně jen zatřepal hlavou a zamířil k pultu. Když za sebou dveře zase zavíral, slabě to zacinkalo. Metuzalém v duchu zaklel. Vždycky na ten zvoneček zapomněl. Jako v odpověď na zazvonění se zpoza barového pultu vynořil místní krčmář, i když tak rozhodně nevypadal. Vypadal spíše na kombinaci kabaretního kouzelníka, kapitána Titaniku a prince Kaspiana. Ke všemu měl tak bílou uniformu, že by Vanish zbledl závistí, a každý, kdo s ním chtěl mluvit a dívat se mu do očí, byl nucen nasadit si tmavé brýle. Metuzalém to učinil. „Nenávidím tě,“ oznámil mu. „Moc a moc tě nenávidím.“ Krčmář se zatvářil zkroušeně. „To není fér, ty víš, že tu mám jenom limonády.“ Metuzalém přikývl. „To vím. A taky vím, že se bez svý placatky nehneš ani na krok.“ Krčmář se zatvářil zničeně. „Vyděrači, nakonec mě ještě donutíš míchat drinky,“ zamumlal a odněkud vyštrachal úzkou placatku, jejíž obsah by donutil tři dračí generace bezmocně se válet po zemi a nesrozumitelně chrčet. Metuzalém ji vyprázdnil bez mrknutí oka. „Vidím, že tvoje chuťové buňky pořád ještě nepřišly k sobě,“ poznamenal krčmář kysele. „Nedal jsem jim šanci,“ vysvětloval Metuzalém. „Snažím se je udržovat ve stavu bezvědomí. Alespoň do té doby, než má žena vzdá pokusy s vařením a zaměstná pořádnou kuchařku. Ale k věci.“ „Vyřídils to?“ Nadchnul se krčmář. „Jasně,“ potvrdil Metuzalém a ušklíbl se. „Copak jsem ti, Luciáši, neslíbil, že to půjde jako po másle? Řekl jsem mu všechno. Výbuchy, dělobuchy, všechno. Bude to peprný, na to vsadim tvoji hospodu.“ „Výborně,“ zamnul si Luciáš ruce. „a až udělá pořádný rambajs, využiju to ke svému prospěchu.“ „A víš už jak?“ „Že váháš. Měl jsem pár takových nápadů. Třeba bych zároveň s tím nebeským cirkusem mohl vypustit trochu oblud do světa. Nebo vyšlu pár loajálních duší, aby začali verbovat další ty ubožáky. Nebo... nebo...“ „Nebo uděláš větší šou než Starej.“ Luciáš zkřivil rty. „Vypadám snad jako klaun? Na takovéhle pouťové triky mě zrovna neužije.“ „Ani kdyby se to provedlo pomocí několika, no, řekněme... výbuchů?“ Metuzalém si začal dvěma prsty čistit nos. „Třeba... nukleárních výbuchů?“ Luciáš se zamyslel a pak pomalu přikývl. „Jo, to by snad šlo. Tak dvě tři explodující atomové elektrárny, to člověka donutí myslet. A pak přijdou na to, že s Ním to už nikam nedotáhnou. To by šlo, to by šlo,“ přikyvoval. Podrbal se na bradě. „Ale myslím, že tam navíc pošlu ty duše. Jen tak, pro sichr.“ „Úžasný,“ Metuzalém plácl dlaní do pultu. „Fakt promiň, ale na místě, kde nemaj k pití něco lepšího než piňakoládu nevydržím dýl než deset minut. Měj se.“ Zacinkalo to a za Metuzalémem se pomaloučku dovřely dveře. Luciáš se potýkal s propisovačkou a zápisníkem a tvořil jakési nepochopitelné výpočty. Když o půl hodiny později skončil, vypadal s výsledky své práce spokojen. Vydal potřebné příkazy a když se nikdo nedíval, vytáhl z tajného místa pod pultem další placatku a mohutně si lokl. „Na zdraví!“ zahihňal se tiše a pak zmizel v nitru hospody. Metuzalém odjakživa nenáviděl tmavé postraní uličky. Tvrdil, že v nich není bezpečno, že se v nich potulují bezejmenní vrazi a zlosyni, čekající jen na vhodnou chvíli, aby vám vrazili do hrdla něco neobyčejně nepříjemného. A měl pravdu. Z toho a z mnoha jiných důvodů, když stál v tmavé postraní uličce, která ani neměla jméno, cítil se trochu nesvůj. To, že se ocitl v přítomnosti čtyř vysokých zakuklených postav, mu na odvaze také nepřidalo. VYŘÍDILS, CO JSI MĚL? Zahromovala jedna z postav, Metuzalém netušil která. Pomyslel si, že je zvláštní, jak tyhle apokalyptické bytosti cítí potřebu mluvit ve velkých písmenech. „Vyřídil,“ vymáčkl ze sebe. „Jedno i druhé. Budete mít svojí šou.“ OHŇOSTROJ? „Zařízeno.“ SVATOJÁNSKÉ OHNĚ? „Taky. Ovšem nevím, jestli nebudou moc intenzivní. Bude to pořádná síla.“ Některá z vysokých postav se zasmála. Znělo to, jako by bacili kočku traktorem. VŠAK MY SI PORADÍME. KONEČNĚ SE O NÁS SVĚT DOZVÍ! UKÁŽEME JIM, CO JSME ZAČ! „No to určitě. Všichni se na vás těšíme, bude to senza.“ Ať se snažil jak se snažil, nedokázal si tyhle čtyři představit jako pány světa. Pořád se mu hlavou honila slova jako ‚idioti‘ a ‚Utřinosi‘. Rozhodně se však nehodlal vyjádřit nahlas. Metuzalém se náhle rozhodl, že chce být kdekoli, jen ne tady. „Promiňte, kluci, ale budu muset běžet. Cítím tu spáleninu a tady někde v okolí mám barák. Žena vaří,“ dodal na vysvětlenou. Než se zakuklenci nadáli, Metuzalém si to na vratkých nohách překvapivě rychle pelášil pryč. Postavy se po sobě podívaly a najednou si připadaly strašně osaměle. UKÁŽEME JIM, zahromovala ještě trochu jedna z postav, a pak už se všechny čtyři ztratily ve tmě. Kdybyste někdy měli tu smůlu a dostali se do města Kosturky a kdybyste nešťastnou náhodou zabloudili do čtvrti Malojolů a tam nedejbože zahnuli do ulice Na Náměšti, určitě se nezastavujte před žádnou z hospod. A ať vás ani nenapadne do některé z nich vstoupit! Hraje se tam totiž Hra. A stát se figurkou v takové hře, to bych vám rozhodně nepřál.

Permonik, vloženo 01:15:28  08. 07. 2008

menší ochutnávka, tímhle se momentálně bavím, ale je to ještě dost syrové a kdoví jestli to neskončí opět pár fragmenty... napsané jsou ještě dva další díly, další snad budou následovat: No future Marek, Ondřej a Tomáš se sešli jako každý den na konečné "šestsetšedesátšestky". Považovali to za dokonalou symboliku. "Celej život je na hovno, sejdeme se v pekle". Tentokrát však přišel ještě někdo čtvrtý. "Kluci, to je Libor" představil ho Ondřej, "známe se z Ground Zero." Marek s Tomášem se na sebe lehce nedůvěřivě podívali, ale pak pokrčili rameny. Ground Zero byl známý bar, kde se scházely zbytky disidentů, undergroundových umělců a jiných podobných existencí. Libor bude pravděpodobně zkrachovalý umělec, kterého se Ondřejovi zželelo nad šestým pivem. "Fine brothas" zahlásil Marek s cigárem v koutku úst, jak to míval ve zvyku, "vyrazíme udělat trochu průvanu mozkovým buňkám." Vydali se zšeřelým předměstím míjejíce staré polorozpadlé barabizny, jež byly nejobvyklejšími příbytky zdejších obyvatel. "Slyšeli jste, že v "rajchu" to zase bouchalo?" "Nekecej, že by "anti-deutsche" ještě pořád měli funkční organizaci?" "Tentokrát se prý přihlásila Osvobozenecká liga islámských suicidalistů." "Beztak je to jedna a ta samá teroristická pakáž." dodal Libor, ale to už přicházeli k nízké boudě z vlnitého plechu, která byla cílem jejich putování. Marek vytáhl svazek klíčů, odemkl masivní visací zámek a vpustil ostatní dovnitř. Pak se ještě naposledy rozhlédl po ulici a taktéž vstoupil. Vybavení místnosti bylo spartánské, ale ani jednomu z příchozích to nevadilo, nikdo je nenutil zde přebývat, používali tento přístřešek jen pro občasné drogové dýchánky. Posedali si na zem na odřené matrace, Tomáš začal balit jointa a ostatní se věnovali obligátní debatě o politické situaci. "V Praze se prý opět zatýkalo, dokonce prý pět okamžitých poprav... prozatímní soudci si už opravdu dělaj co chtěj..." "No víte jak se to říká, když se kácí les, lítaj třísky." "Počkej Libore, to nemůžeš myslet vážně tohle, podle novinářů jsou spousty zatčených jen náhodní kolemjdoucí, stačí aby ses někomu znelíbil a už se vezeš. Tuhle jsem viděl jak milicionáři zřezali na Čáře nějakýho pankáče jen proto, že nepozdravil hodnostáře Mírových sborů." "Hele nech toho Ondřeji, všichni víme, že doba je zlá a svým způsobem má Libor pravdu, chce to jen dát si pozor a nebejt "tříska", no ne?" "Tak takovýhle názory jsou fakt svinstvo, to nemíním poslouchat, hlavně díky tomuhle čecháčkovství to tu jde takhle doprdele..." "To víš že jo ty Che Guevaro, vem si transparent a jdi protestovat, přijdem si ti poplakat na hrob." "Jestli vůbec ale nějakej hrob bude mít. Nechme těchhle keců, radši odpálíme, ne?" zakončil debatu Tomáš. Ozvalo se škrtnutí a místností na chvíli zazářil plamínek Zipa. Tomáš slastně potáhl a podal špeka Markovi, "Ty jo fakt dobrej model." "A odkud to vůbec berete chlapi? V celým Brně se mi nepodařilo nic sehnat." "Hele Libore, už jsem ti říkal, že ti to nemůžu říct a kluci to samý. Ten chlápek co to sem vozí je děsně paranoidní, přece jenom je za to minimálně dvacet let převýchovy." odpověděl Ondřej mezi dvěma šluky a podal jointa Liborovi. "Kurva, to je síla", rozkašlal se Libor. Tomáš který právě otevíral lahváče náhle zpozorněl, "neslyšeli jste něco? Mám pocit, že venku někdo je..." "Nesmysl, kdo by sem chodil? Navíc v tuhle noční dobu?" rychle odvětil Libor, "dej si radši ještě práska." V tu chvíli dveře boudy explodovaly a do místnosti začaly vbíhat černé rozmazané postavy. "Doprdele, milice..." vyskočil Marek, nicméně velice rychle zpomalil své pohyby hned poté co zpozoroval tři červené tečky na svém hrudníku. "NIDKO ANI HNOUT, JSTE ZATČENI A OBVINĚNI Z TRESTNÉHO ČINU TOXIKOMANIE, VEŠKERÝ ODPOR JE MARNÝ. MÍRA PROVINĚNÍ JE V SOUČASTNOSTI HODNOCENA PĚTILETOU PŘEVÝCHOVOU, DOBA PŘEVÝCHOVY SE POČÍTÁ ODE DNE ZATČENÍ, NÁMITKY ZAMÍTNUTY!" "Jsem občan první kategorie Libor Fencl, v současnosti vyšetřovatel druhé kategorie pro Protektorát Česko, pracující na odhalení drogových distribučních kanálů." "Ty zasraná svině...", další lichotky na Liborovu adresu již Ondřej pronést nestihl. Ozvalo se rychlé cvaknutí teleskopického obušku a série tvrdých ran přesvědčila Ondřeje, že o jeho názor nikdo nestál. "OBČANE I. KATEGORIE, MŮŽETE ODEJÍT, FORMULÁŘ ER/153a OHLEDNĚ VAŠEHO SVĚDECTVÍ BUDE POŽADOVÁN DO ČTYŘIADVACETI HODIN." Marek, Tomáš i sténající, zmlácený Ondřej nenávistně pozorovali triumfálně odcházejícího Libora a vraždili ho alespoň pohledy. Vzápětí jim byla nasazena pouta na ruce a na nohy a byli odsmýkáni do milicionářské hypermoderní dodávky jejíž motor neslyšně předl před jejich boudou. "OBČANÉ III. KATEGORIE, JAKÝKOLI POKUS O ODPOR ČI ÚTĚK BUDE TRESTÁN SMRTÍ. BUDETE PŘEVEZENI DO PŘEVÝCHOVNÉ STANICE LETY, KDE BUDE ZAHÁJENA VAŠE PŘEVÝCHOVA." "ODJEZD!" "Tak to jsme v pěkný kaši" zašeptal Ondřej, "o Letech už sem slyšel, prej tam bejval kdysi dávno nějakej lágr, pak z toho udělali prasečák či co, teda dokud ještě byly prasata, a teď už je z toho zase lágr... úspěšnost převýchovy 40%, což znamená 60% úmrtnost, do píči, do píči, dopíči, kurva, kurva, kurva..." "Přestaň hysterčit, tim ničemu nepomůžeš!" odsekl Marek. "TICHO TAM VZADU, PARCHANTI!!!"

Elenwen, vloženo 00:54:31  29. 05. 2008
	Na vědomost se dává, že jsou v provozu nové stránky: www.elenwen.estranky.cz, na kterých je možné nalézt pokračování Frodova příběhu. (román Středozemě čtvrtého věku) Jde o tříletou práci jedné nadšené elfky. Kdo bude mít zájem, ať se vám příběh líbí. :-)

Clarice, vloženo 21:02:46  23. 05. 2008
	Literární soutěž i pro fotografy. Zatím jedn ryze nefantastická Ale vlastně jak se to vezme.

Aes Sedai, vloženo 08:18:31  23. 05. 2008
	Mu se to mluví, když píše mikropovídky! :))

Zpět