 |
Mno tak jo...když už po Verlit naléhala i Ekyelka... :)
Jestli bude mít někdo kdo umí česky, chuť to opravit, budu mu neskonale vděčen(tak dvě tři vteřiny)... :)
S klackem na tyrannosaura
Díval se na ni. Tichou, nehybnou, oblou. Připadala mu povědomá, odkud se znali? Oplácela mu pohled prázdným očním důlkem. Už jich viděl tolik. Oplácela mu pohled malými kulatými otvory, nepatřily tam. Dva zlomené zuby. Usmál se. Znal ji. Potkali se minulý týden. Před sto dvaceti miliony lety. Plus mínus...
Karl šel několik kroků před ostatními. Náhle se zastavil, krátce zvedl levou ruku s roztaženými prsty a přikrčil se. Všichni se zastavili, až na tlouštíka v maskovacím obleku, koupajcího se ve vlastním potu. John se na tlouštíka otočil, přitiskl si ukazovák na rty a pak ukázal na zem.
"Co...?" vyvalil na něj tlouštík překvapeně vodnaté oči. John tlouštíkovi podkopl nohy a když ten padl s heknutím na zem, přitiskl mu dlaň na ústa.
"Jen kachny," zvedl se Karl a rozhlédl se.
"Měli by sme se vrátit," pustil John tlouštíka a otřel si dlaň o kalhoty.
"To už je po třetí, chci za co jsem zaplatil!" zrudnul tlouštík.
"Četl jste smlouvu?" zadíval se mu John do očí.
"No..." uhnul tlouštík pohledem.
"Četl nebo nečetl?" zamračil se John.
"Nikdy jí nečtou," odplivl si Karl.
"Četl ji můj právník," namítl tlouštík.
"Aha," povzdechl si John.
"Aha," ušklíbl se Karl.
"Přibližně za čtyřicet minut dojde vyrovnání trhliny v časoprostoru, kterou naše cesta sem vytvořila," pronesl John. "A kapsle co nás sem dopravila, se vrátí do budoucnosti. Jestli chcete zůstaňte tady a zastřílejte si. Ale další vlak odtud nejede. Je to napsaný ve smlouvě."
"Ale to mi pan Athis neřekl," mračil se tlouštík. "To je můj právník," dodal na vysvětlenou.
"Třeba vás váš právník nemá rád," pokrčil John rameny.
"A nebo spí s vaší ženou," zasmál se Karl. "Jdem zpátky."
"Dobře," procedil tlouštík skrz zuby a vyrazil na zpáteční cestu.
"Seš blbec, Karle," zavrtěl John hlavou.
"No co," ohradil se Karl. "Pokud pan Athis hobluje paničku, co může chtít víc, než pana manžela ztracenýho v druhohorách?"
"Seš blbec," zopakoval John. "Viděl jsem paničku, tu nehobluje ani pan manžel..." Další hovor přerušilo zaštěkání automatické pušky. Oba se rozběhli za zvuky výstřelů.
"Miřte na srdce!" křičel John na tlouštíka sedícího na zemi s puškou chrlící kulky na hlavu allosaura. Tomu se hlava škubala pod nárazy projektilů, ale ještěra to nijak netrápilo. Pootevřená tlama se dvěma ulomenými zuby se blížila k tlouštíkovi.
"Každej další..." zastavil se John. "...tu smlouvu..." zvedl svou pušku. "...přečte přede mnou a nahlas!!!" Stiskl spoušť a jeho zbraň zaduněla. Allosaurus se zastavil a pootočil hlavu.
"Co to dělá?" zeptal se Karl, mezi dvěma výstřely. Ještěr se prudce otočil a rozběhl se pryč.
"Viděls to?" sklonil John pušku.
"Byl jsem na záchodě," začal Karl automaticky cpát do své pušky nové náboje. "Přišel jsem o něco?"
"On utek..."
"...nerušíme vás, pane Trape?" naklonil se vyzáblý soudce dopředu.
"Co?" trhl sebou John Trap a podíval se na soudce. "Promiňte, zamyslel jsem se."
"Můžete pokračovat, pane profesore," pokynul soudce drobnému muži v bílém plášti, stojícímu u velké mapy.
"Jak jsem řekl," odkašlal si profesor. "Velká naleziště kosterních pozůstatků jsou náhle prázdná. Tam kde jsme nacházely velké množství kostí nic není. Zato ale nacházíme kosterní pozůstatky mnohem víc na sever od rovníku." Ukazoval profesor na mapě.
"Co je to za šaška?" naklonil se John ke Karlovi, sedícímu vedle něho.
"Copak já vim?" zamračil se Karl. "Kecá tak dlouho, že sem usnul."
"...zjištění nás vedou k závěru, že nekontrolovaný lov, vede k migracím ještěrů do chladnějších oblastí. Následkem čehož dochází k jejich masovému vymírání."
"Stejně sou ty mrchy už miliony let mrtvý," ušklíbl se Karl.
"Chcete nám snad něco říci, pane Bonnere?" zadíval se soudce na Karla.
"Jen jsem se chtěl pana profesora zeptat, co zaleží na tom kde ty ještěrky chcípnou?" odvětil Karl vážně.
"Před několika lety, pane Bonnere," začal mluvit profesor přímo na Karla. "Byla nalezena kostra neznámého dravého ještěra. Místo nálezu bylo naprosto absurdní a nález byl označen za podvod. Poslední poznatky však na tento nález vrhají nové světlo."
"A je velkej?" přivřel Karl oči.
"Co prosím?" zarazil se profesor.
"No ten neznámej dravej ještěr?" usmíval se Karl.
"Nech toho," dloubl John do Karla loktem.
"Jak nech toho," ohradil se Karl. "Víš kolik by sme si za takovou neznámou mrchu mohli účtovat?" Jeho poznámnka zvedla v sále vlnu znepokojení. "Aby se neposrali ochránci podělaný," dodal Karl šeptem.
"Ticho v soudní síni!" vykřikl soudce. "Pokračujte, pane profesore," kývl na profesora, když se opět rozhostilo ticho.
"Toto jsou snímky z místa nálezu," přešel profesor k velké tabuli s několika fotografiemi.
"Rex Russia," rozesmál se John. "Co fotku lochnesky, profesore?"
"Uklidněte se, pane Trape," namířil na Johna soudce ukazovák.
"Ale, vaše ctihodnosti," povzdechl si John. "Tohle je absurdní. Kostru tohohle ještěra našli, pokud je to to správné slovo, na Sibiři. Naaranžovanou vedle kostry malého mamuta. Udájně oběti toho ještěra. Ještěra! Dinosauři na Sibiři. Absurdní."
"Aklimatizovali se na nízké teploty," zamával profesor rukama. "Tomu se říká evoluce a to jen proto, že jste je vytlačili z jejich přirozeného prostředí!"
"My?" zeptal se John klidně. "My jsme jen jedni z mnoha." Sálem proběhla další vlna nepokoje.
"Jsme tu kvůli něčemu jinému," zvýšil opět soudce hlas. "Děkuji za váš výklad, pane profesore."
"Ale ještě jsem chtěl hovořit o..." namítl profesor.
"To prozatím stačí," utnul soudce profesora. "Hodinová pauza na oběd," podíval se poté do sálu...
"Prohlíd sis tu lebku?" zeptal se John, když se posadil k baru vedle Karla.
"Co je s ní?" rozmázl Karl ukazovákem zapomenutou kapku po leštěném dřevě.
"Jako vždycky," smázla Karlův výtvor mladá barmanka hadrem.
"Jako vždycky," přikývl John.
"Co je s tou lebkou," díval se Karl za barmankou.
"Patří tomu allosaurovi z minulýho tejdne, tomu co utek," odvětil John.
"Hehe," vyprskl Karl smíchy. "Promiň, jen jsem si vzpoměl na toho tlusťocha. Jak tam seděl na prdeli, mačkal naprázdno spoušť a pak řek..."
"...sem se asi pochcal," dokončil John větu spolu s Karlem. "Velkej lovec," dodal John.
"Tak tady to je," postavila barmanka před každého sklenku s nazlátlou tekutinou. "Podepsali by ste se mi," položila poté na bar noviny.
"Mě poser," přitáhl si Karl noviny k sobě. "Na celym světě sou tisíce lidí jako my dva a do novin cpou jen naše ksichty."
"A ještě vybíraj fotky, kde vypadáš jako blbec," přitáhl si John noviny a podepsal se na okraj velké fotografie.
"Ty dva ulomený zuby, co?" zeptal se Karl a přidal na fotografii svůj podpis. "Taky mě to napadlo, když sem jí viděl."
"Utek, aby se moh vrátit přes propast času a pomstít se," řekl John vážně.
"To je děsná kravina," zavrtěl Karl hlavou a připsal pod svůj podpis telefonní číslo.
"Jenže to tak asi dopadne," upil John ze své sklenky. "Zakážou nam cestovat zpátky a lovit."
"...a ráda bych tento soud, upozornila na tuto lebku," položila mladá žena dlaň na velkou lebku allosaura. "Hlavně na tyto otvory," její dlaň sklouzla po lebce a vždy se na okamžik zastavila u některého z kulatých otvorů. "Jsou to rány po kulkách z automatické pušky jako je tahle," zvedla s obtížemi Karlovu pušku, ležící doposud vedle lebky. Karl zvedl ruku.
"Nedělej to," zašeptal John.
"Pane Bonnere?" vyzval soudce Karla.
"Rád bych věděl jestli slečna..." postavil se Karl a ukázal na ženu držící jeho pušku.
"Paní Dewarrová," zamračila se žena.
"...vlastní povolení k manipulaci a používání těžkých zbraní?" pokračoval Karl jako by ji neslyšel. Soudce se podíval na paní Dewarrovou. Ta zavrtěla hlavou. "To co právě držíte je Tarran G šest, spadajcí do kategorie A jedna. Je to jedna z nejsilnějších palných zbraní a k manipulaci s ní potřebujete zvlaštní povolení. Které nemáte..."
"Pane Bonnere, proto tu nejsme," podíval se soudce na Karla.
"A proč tu jsme, vaše ctihodnosti?" oplatil Karl soudci pohled. "Tohle je nejvyšší soud a vy dovolíte, aby tu došlo k porušování zákona? Já tu jsem, protože jsem podle nich..." usmál se Karl na paní Dewarrovou. "...porušil zákon. Sice nevim jakej, ale budiž. A mám se tu dívat jak někomu jinému projde porušení jiného zákona?"
"Paní Dewarrová, položte tu zbraň," podíval se soudce na pobledlou ženu. "Až tu dnes skončíme, budete zatčena a převezena do vazby."
"Děkuji, vaše ctihodnosti," usmál se Karl spokojeně a posadil se. "A máš to, krávo," zamumlal si pro sebe.
"Zavřou jí na pět let," žašeptal John a podíval se na Karla.
"A má bejt?" zamračil se Karl. "My skončíme na doživotí v přítomnosti."
"Můžete pokračovat, paní Dewarrová," řekl soudce, když žena odložila pušku.
"Ano...ehm...tak tedy..." zadrmolila Dewarrová zmateně. "Tento tvor byl zákeřně napaden a zraněn druhem, který ani nepatří do jeho doby. A co víc tento tvor musel neskutečně trpět, protože zákeřný útok přežil. Tento nevinný tvor byl napaden lidmi, jako jsou pánové Trap a Bonner. Bezcitnými lovci, vracejcími se v čase, aby mohli zabijet!"
"Námitka," ozval se náhle John.
"Pane Trape," vyzval ho soudce.
"Nikdo z lidí jako jsem já," postavil se John. "Nebo můj kolega," ukázal na Karla. "By nestřílel po hlavě allosaura nebo jiného z ještěrů. To je, s prominutím, jen nasere. Kosti jejich lebky totiž odolají i kulce z Tarranu G šest," došel John k paní Dewarrové a zvedl velkou pušku. "My střílíme na srdce."
"Copak na tom záleží?" zamračila se paní Dewarrová.
"Záleží," položil John pušku. "My jsme profesionalové, tak o nás laskavě nemluvte jako o amatérech, co střílí na hlavu."
"Ale střílíte po nich a to je nelidské," vyštěkla paní Dewarrová. V sále se ozvalo několik souhlasných výkřiků.
"Střílíme tvory, kteří vyhynuli před miliony let," namítl John.
"Jsou živý, když je střílíte," ohradila se žena. "Jste vrazi!"
"Máte hezký boty, to je pravá kůže?" zeptal se John, než se vrátil na místo.
"Recyklovaná kůže," vyprskla Dewarrová.
"Zabili krávu, aby ste měla boty," usmál se John, aniž se na ni podíval.
"To je recyklovaná kůže!"
"A co to mění na tom, že zabili krávu?" posadil se John na své místo. "Veleještěři vyhynuli, co na tom, že je zabijeme jinak?" V sále to začalo vřít.
"Ticho!" zvedl se soudce. "Už toho mám dost. Tohle je složitá situace, není nic z čeho bych mohl vycházet a tak jsem se rozhodl, přiklonit se na stranu většiny. Tímto se zakazují jakékoli další cesty do minulosti za účelem lovu, s vyjímkou získávání vzorků pro vědecké účely. A každá taková cesta bude muset být povolena zvláštní komisí. Toto rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání!"
Soudce pozdvihl kladívko.
John s Karlem se na sebe podívali a oba pokrčili rameny.
Kladívko pomalu klesalo.
Zástupci žalujcí strany propadli neskrývanému veselý. Navzájem se objímali, plácali se po ramenou a potřásali si rukama.
"Aby se neposrali..." začal Karl.
Kladívko dopadlo s podivným zaduněním a zmizelo...
Karl už svoji větu nikdy nedokončil. Vlastně ji nikdy ani nezačal...
Během čtvrtohor byl druh Homo neanderthalensis vyhuben druhem Rex Russia... |
Tak jen pojďte dál, vy všichni, kdo píšete do šuplíku, nedokončujete své příběhy, hrdinové vás zlobí a dělají si, co chtějí! Tady jsou samé spřízněné duše, které jsou na tom stejně :-)
AKTUALITY, AKCE, ARCHIV SOUTĚŽÍ 
... Poslední vítězná soutěžní povídka je už tak stará, že ani nemá smysl říct, která to byla :)
Klídek, pohoda, kafíčko. Námořníci v přístavu se nyní do ničeho neženou... :)