|
"Tak by mne zajímalo, jak je možné, že má tolik tvorů v oblibě atlanťanské bílé, když jediné lahve v tomhle podniku vlastním já?" ozval se arkticky chladný hlas odnikud. Ekyelka se vrátila a nebyla zrovna dvakrát naladěna. Vlastně... byla rozladěná. A hodně.
Bez váhání prošla kolem Quadrixe - toho pokryla silnější vrstva jinovatky - za barpult a rozhlédla se. Zbylé lahve se svou značkou, které unikly Ellinořině čmuchání, změřila pohrdavým pohledem.
A sklo prasklo.
Tekutiny vytekly.
Některé radši vysublimovaly.
Dvě nebo tři tiše zakvílely - přeci jen byly spíš vzpomínkami na tekutinu, než samotnou tekutinou, esencí své dřívější tekutosti.
Poslední dvě lahve atlanťanského bílého vzdorovaly, příliš staré i na Ekyelčin hněv. Pokryly se jinovatkou, rozzářily se silou uchovaného slunce z dob, kdy bylo mladé, a s tichý cinkáním se chvěly ve svých přepravkách, vystlaných slámou.
"Dobře, vy dvě máte milost," zavrčela Ekyelka a na patě se otočila k roztříštěné a vlhké spoušti zády.
A zase zmizela. |