 |
Dlouho se mi nezdálo něco dostatečně dobrodružného ke sdílení, ale na dnešek to stálo za to:
Na začátku snu jsem byla trochu naivní a hodná starší paní, která se angažuje v charitě pro občany. Speciálně mi ležela na srdci jedna žena, smutný případ. Manžel jí asi před rokem zemřel, u ní následně propukla rakovina, žila sama a špatně se protloukala. Já – jako ta charitativní paní – jsem u ní byla několikrát tehdy časně po smrti jejího manžela, pak jsem na ni pozapomněla, protože byly další, zajímavější případy. Nicméně teď se v médiích znovu protřásá smrt jejího manžela – někdo ji totiž zavinil.
Nevybavuji si přesné okolnosti, ale byl to ten typ zavinění, kdy např. pacient zemře chirurgovi na stole a šeptá se, že to bylo pro zpackanou operaci. Nebo že by policejní důstojník nezvládl situaci, kterou zvládnout měl a lupič zastřelil kolemjdoucího…tak něco, ne tedy přímo vražda. Ten, kdo smrt takhle zavinil, je uznávaný chlap a odborník a bulvár se do něj teď s požitkem trefuje. Je to ošklivé, pere se špinavé prádlo a moje postava si vzala za své, že pro tu osamělou vdovu „vymůže spravedlnost“.
Sen začíná tím, že se vydává k domku, kde žena žije. Cestou ji doběhne muž, který je viněn z té smrti a naléhá na ni, aby ho také vyslechla, že se může obhájit a že je v tom nevinně, ale zapálená ochránkyně slabých ho neposlouchá.
Dorazili jsme k domku, jako první mě praštilo do očí, jak za ten rok zpustl. Kolem byla zahrádka se spoustou kytek, paní je ráda pěstovala, ale teď je to samý přerostlý plevel a zvadlé listy. Nicméně zazvoním (a stále se snažím „odehnat“ toho viníka, aby ženu nerozrušil, a on odmítá odejít).
Žena otevře, je jí tak mezi čtyřiceti až padesáti, je vidět, že na sebe nedbá a nejspíš je nemocná. Má šedou pleť, splihlé neučesané vlasy, na sobě tepláky atd. Nicméně mě pozná a pozve nás dál (muže bere jako můj doprovod, nepoznává ho, což znamená, že nejspíš vůbec nečte noviny a nedívá se na zprávy).
Z prvotní nedůvěry najednou přepíná do až nepříjemné pohostinnosti. Hladí nám ruce, že jsme hodní, že jsme přišli, stará se, jestli nemáme hlad nebo nám není zima, zavede nás do kuchyně s tím, že udělá čaj. Když se snažím zavést řeč na případ jejího manžela, říká, že to už je všechno pryč, občas si i plete jeho jméno. Oba jsme z toho rozpačití a přemýšlíme, jak co nejzdvořileji odejít, ale nemůžeme nevypít čaj. Je hnusný, bylinkový.
V tomhle momentu přepínám postavu, kterou jsem – místo té charitativní dámy jsem teď tím mužem. Zatímco ona vidí jen ubohou, popletenou a neškodnou ženskou, já začínám mít nepříjemný dojem, že vdova není zdaleka tak neškodná, jak se zdá. Jsou to drobnosti, kradmý pohled, slovo, pronesené s přílišným důrazem, úsměv, ze kterého trochu mrazí. Nejsem si jistý, jestli je šílená, ale rozhodně v jejím chování cítím nějaký skrytý záměr.
Charitativní paní čaj rychle vypila a já vidím, že začíná být divně ospalá, proto můj čaj raději v nestřeženém okamžiku naleju do květináče a předstírám taky únavu. Vdova navrhuje, že se můžeme oba na chvíli natáhnout v její ložnici. Když tam vede moji společnici, pokusím se vyběhnout přes chodbu ven. Jenže na chodbě je nepořádek, zakopnu a vdova mi zablokuje cestu, v ruce obrovské krejčovské nůžky.
Přešla najednou do amoku šílence, od úst jí létají sliny, šermuje nůžkami a je jasné, že ačkoli jsem chlap a normálně mnohem silnější než ona, tak v tomhle šílenství na ni nemám. Předstírám tedy, že mě účinek čaje omámil a místo snahy o boj hraji, že jsem byl jen zmatený a svezu se na podlahu. Vdova okamžitě přejde do své druhé polohy – nepřirozeně starostlivé. Odvede mě do ložnice, uloží na postel, přikrývá mě a hladí mi ruce…je to odpudivé a děsivé. Někdy v průběhu těch událostí si všimnu, že často zalétá pohledem ke skříňce na zdi chodby.
Když si myslí, že jsem usnul a odejde, slyším ji někde venku, něco tam tahá, vyplížím se chodby a otevřu skříňku. Je v ní asi deset bílých krabiček, obsahují malé zárodky vetřelců (no jo, no :-) Nemůžu vzít celé krabičky, nemám je kam dát a rychle by si toho všimla. Ve spěchu vyndávám ty vetřelčí implantáty (najednou jsou to malé elektronické věcičky) a krabičky vracím do skříňky. Ze zvuků venku se těžko odhaduje, jestli se vdova vrací nebo co tam dělá, nevím, kolik mám času…stihnu to tak tak, právě když vstupuje do chodby, stačím se vrátit do ložnice a předstírat spánek. Jen tam nakoukne a jde někam dál do domu, nese přitom nějaké kovové předměty a spokojeně si pro sebe pobroukává nějakou melodii. Jde z ní mráz po zádech.
Rozhodnu se implantáty skrýt někde venku. Nepamatuji si proč, ale z nějakého důvody je nebezpečné je zničit. Vylezu ven oknem (je vysoko, ale seskočit se to dá), venku prší. Vylezu na jabloň na zahrádce a vsypu hrst implantátů do ptačího hnízda vysoko v koruně. Když slezu dolů, uvědomím si, že okno ložnice je tak vysoko, že se jím rozhodně nemůžu vrátit zpátky. Pokusím se jít dovnitř vstupními dveřmi, ale slyším, že vdova je zpátky v chodbě. Potřebuji, aby nepojala podezření, a nemůžu jen tak utéct, protože než bych zburcoval pomoc, určitě by zabila tu paní z charity a kdoví, jestli nemá po domě poschovávaná nějaká další překvapení.
Nakonec se vrátím pod okno, lehnu si tváří na zem a úmyslně si odřu čelo o beton. Jak prší a voda se mísí s krví, vypadá to mnohem dramatičtěji, než to ve skutečnosti je.
Vdova si uvnitř všimne, že jsem zmizel. Vyběhne ven a s děsivou rychlostí přepíná mezi polohou hysterického šílence, kterému chtěla uprchnout oběť a starostlivé ženušky, která se ke mně chová jako k dítěti, které si rozbilo koleno. Například mě sekne těmi nůžkami do tváře a vzápětí mě „konejší“, že to přebolí, aby vzápětí hrozila, že mě podřízne. Nicméně důležité je, že si myslí, že jsem chtěl jen utéct, netuší, že vím něco víc o jejích plánech. Déšť smývá stopy a já doufám, že si tudíž nevšimne, že jsem lezl po stromě…
Když už to vypadá, že se uklidnila a já vstávám, najednou se otočí a vrazí mi nůžky do břicha. Umřel jsem.
Nicméně ještě kousek děje jsem ve snu viděla jako film. Vdova vešla do chodby, všimla si, že skříňka není dovřená, vrhla se k ní, začala otevírat a vyhazovat krabičky, více a více hysterická, že jsou prázdné. Běží ven k muži, který leží tváří dolů ve velké kaluži krve. Obrátí ho, třese s ním a křičí, kam to dal…ale muž je už mrtvý.
A to je všechno. |
...aneb o hvězdách a snech.
