 |
Dneska se mi zdálo, že jsem byla první důstojník (muž, cca 30 let) na pirátské lodi, jenže tu nám potopili a kapitán, já a ještě jeden člen posádky jsme se ocitli na ostrově (obydleném, civilizovaném). Nebyla to zas tak velká tragédie, protože náš kapitán v tom uměl chodit a obvykle dokázal kombinací kouzla osobnosti, nestoudného lhaní a pohotové reakce v podobných situacích přesvědčit autority, že jsme počestní obchodníci, a vloudit se na nějakou další loď, kterou jsme posléze zabrali.
Tak jsme předpokládali, že scénář bude podobný a zpočátku se to opravdu dařilo – v pobřežním lese jsme narazili na nějaké venkovany, kteří nám věřili a dovedli nás do města. Ovšem tam jsme narazili na místního guvernéra. Mladý chlapík, odporně inteligentní a od prvního momentu nám bylo jasné, že tady naše obvyklé historky fungovat nebudou. V podstatě to bylo příjemné vzrušení, místo abychom bez námahy manipulovali, jak jsme byli zvyklí, museli jsme vynakládat spoustu energie na to, aby nebylo manipulováno s námi. V podstatě bylo zřejmé, že nás guvernér prokoukl, ale hraje nějakou vlastní hru, pro kterou nepotřebuje naše okamžité odhalení (nicméně nebylo pochyb, že když se nám nepodaří rychle se dostat pryč, tak dřív nebo později na té šibenici skončíme). Problém byl ten třetí člen posádky, což byl nějaký obyčejný lodník, nezvyklý na složitosti, který byl schopen odehrát svoji standardní roli, ale přizpůsobovat se měnícím se pravidlům, to bylo rozhodně mimo jeho schopnosti. Uvažovali jsme o tom, že ho budeme muset zabít nebo se ho nějak zbavit (no co koukáte, byli jsme piráti), ale z několika přátelsky rozmarných narážek guvernéra jsme pochopili, že i to předvídal a že by to tedy nebylo rozumné. Začali jsme mít pocit, že se nám to opravdu vymklo z rukou.
Pak na nás ten mizera nastražil „nalezený“ záchranný člun (naše historka obsahovala záchranný člun, který pochopitelně neexistoval). Bývalo by bylo tak svůdně snadné ten člun označit za náš a podpořit tak naši verzi, naštěstí si kapitán všimnul pod jeho lavičkou nápisu s jménem lodi a stihli jsme zapřít, že by šlo o náš člun. Býval by nás spojil s potopením královské galeony, což by bylo fatální. Trochu se tím vyrovnalo skóre, protože díky tomu bylo jasnější, jakou hru hraje guvernér. Zjevně potřeboval nějaké obětní beránky, kterým by mohl “dokázat”, že stojí za zmizením některých lodí s velice drahým nákladem, které ovšem nepotopili piráti, jak se myslelo a tudíž se dalo vydedukovat, že v tom měl prsty on. Teď on věděl něco na nás, my na něj a ani jedna strana to nemohla té druhé dokázat, dokud někdo neudělá chybu.
A pak jsem se probudila :-( |
...aneb o hvězdách a snech.
