 |
Na dnešek mě zase potěšil sen se zajímavou logikou:
Odehrávalo se to v neurčitě moderno/steamunko době, zároveň tam byly prosklené kancelářské budovy i továrny s obrovskými cihlovými komíny atd.
Malá komunita lidí žila v osadě v údolíčků na okraji jednoho z měst. Tipuji, že to byli lidi, kteří šli z venkova za prací do města, ale ještě se tak úplně neotrkali, tak bydleli tak trochu "na půl cestě".
Šla jsem, myslím, pro vodu a všimla jsem si, že je otevřená jímka, která byla normálně zakryta velkými prkny - a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že v ní obličejem dolů plave tělo. Samozřejmě jsem se lekla, ale dřív, než začnu křičet, chtěla jsem vědět, jestli to není někdo, koho znám.
Tak jsem se opatrně naklonila a klackem tělo trochu nadzvedla, abych viděla do tváře - a ten mrtvý (protože bylo jasné, že JE mrtvý) otevřel oko!
Střih.
Žiju teď ve městě, přespávám v jedné slepé uličce jako bezodomovkyně mezi odpadky. Ukázalo se, že ten cizí mrtvý, který ožil, je neškodný, a tak ho vesničané mezi sebou nechali. Je trochu neobratný a je němý a smutný, ale já se ho prostě hrozně děsím. Pořád se mi vrací ten první okamžik, a tak jsem nakonec odešla, abych ho nepotkávala.
Neberu to, že se mi vede nějak strašně špatně, naopak, ve městě mám víc příležitostí si přivydělat a na spaní venku jsem zvyklá. Občas za mnou přicházejí na návštěvu vesničani, když nesou něco do města na prodej nebo tak, takže vím, co se doma děje.
Ten mrtvý se lidí pořád dost straní a ostýchá, ale spřátelila se s ním místní dívka, která taky nemluví a je dost divná, takže se ho jednak nabála a jednak jsou si vlastně dost podobní.
Nevím jak a na základě čeho vlastně, ale v jednu chvíli, jak jsem se dívala na jeden z obrovských komínů, mi něco došlo. Řítila jsem se tryskem zpátky do údolíčka, smála se radostí a volala, že už vím, jak to je.
Chvíli jsem intenzivně hledala toho muže, a když jsem je oba - i s tou dívkou - našla, tak jsem na něj vychrlila, že vím, že je oběť, kterou stavitelé podle staré pověstli zabili, aby komín dobře stál a dlouho vydržel.
Muž se rozzáří a začne mluvit, protože tím se zlomila ta část rituálu, která mu brala řeč - a začne mluvit i ta dívka, protože i ona je oběť.
Vesničané, kteří se kolem nás shromáždili, v tu chvíli postupně jeden po druhém zvedají pohledy k městu nahoře a na stovky a tisíce komínů, které tam byly postaveny....
Což by mohl být konec, ale nebyl, protože se mi dozdál ještě kousek, u kterého už si nevybavují přímo děj, ale pointu - stavitelé ten rituál prováděli špatně, proto oběti tak docela nezemřely. Jejich životy jsou teď svázané s komíny, takže je to vlastně naopak. Místo, aby trvanlivost komína závisela na oběti, tak komíny teď zajišťují život těch lidí. Pokud se strhne komín, spadne nebo se zbourá, tak umře ten člověk, který k němu patří. |
...aneb o hvězdách a snech.
