 |
Dneska si mi zdálo zase několik složitých a barvitých snů, ze kterých si ale teď už pamatuji jen některé věci.
Hlavně mi uvízly v paměti sny dva, shodou okolností v obou z nich došlo k ošklivé smrti jedné vedlejší postavy, ale sny jako takové nebyly vůbec tísnivé.
V jednom z nich jsme byli na jakési kulturní akci nebo možná conu. V každém případě se odehrával v různých prostorách různý program (koncert nějaké skupiny, workshopy atd.)
Pamatuji si víc prostředí než zápletku (byla jsem střídavě já, pak nějaká asi desetiletá holčička a jednou technický spolupracovník organizátora koncertu). Byly tam dvě řady takových těch klasických zděných garáží, jaké se dřív stavěly např. kolem sídlišť. Mezi nimi byla napjatá různá barevná plátna, která tvořila "střechu". Dveře garáží byly dílem pomalované divokými obrazy, dílem byly otevřené a uvnitř se právě odehrávaly ty různé programy (část garáží byla uvnitř výrazně větší než zvenku :-)
Sen se pak přesunul do jakési kombinace divadelního sálu (jeviště, stupňovité hlediště a balkón) a tělocvičny (bradla, kruhy, obrovské švédské bedny), kde probíhala nekostýmová zkouška Hobita.
Bylo tam víc Taverníků a příšerně jsme se řehtali, protože to bylo naprosto strašné. Režisér chtěl bombastické scény (houpaní na kruzích, spouštění se po lanech, skoky atd.), ale scéna pro to nebyla vhodná a herci byli příšerní. Říkali jsme si, že takovou děsnou splácaninu bychom udělali na Taverně mnohem líp.
Sen ale končil dramaticky a hodně v rozporu s předchozí uvolněnou a komediální atmosférou.
Při jednom ze skoků z jedné vysoké (několikametrové) švédské bedny na druhou, to jeden z herců nějak špatně vypočítal. Nedoskočil, na chvíli zůstal viset za ruce a slyšeli jsme, jak napůl nevěřícně, napůl skoro pobaveně říká "Ty vole, já spadnu!" A skutečně, bedna se převážila, on spadl po zádech dolů a několikametráková bedna přímo na něj.
V prvním zlomku vteřiny jsem se odvrátila, abych neviděla, jak ho bedna rozdrtí, ale hned jsem se okřikla, že je třeba začít konat a ne se vyhýbat pohledem katastrofě.
Přesně si pamatuju ten rychlý sled pocitů: vědomí, že ten člověk, co před vteřinou promluvil, je mrtvý. Fyzický pocit začínajícího šoku (zima, začala jsem se lehce klepat). Rázný zákaz šoku, protože je třeba zvládnout lidi, zavolat pomoc atd. Nával adrenalinu, když lidi okolo začínali panikařit a já jsem věděla, že mám svoje pocity už zase pod kontrolou.
Běželi jsme dolů, kde už ti, co byli nejblíž, začínali resuscitovat (zcela zbytečně, ale snaha byla), ujistili se, že volali záchranku a začali jsme pomáhat s davem. Část lidí brečela a chtěla rychle pryč, což bylo vzhledem k omezenému počtu vchodů nebezpečné. Část se zase tlačila blíž, aby viděli mrtvého. A mezi nimi byly někteří (hlavně dívky), kteří byli zjevně úplně v šoku a nebyli schopni se o sebe postarat.
No a tím sen skončil, s celkovým pocitem, že katastrofu kompetentně zvládám, ale také že kdesi uvnitř jsem zavřela ten šok, který bude potřeba nechat později, až na to bude čas, doznít. |
...aneb o hvězdách a snech.
