 |
Právě se mi zdál fantastický sen, který musím někam napsat. Po probuzení si uvědomuju spoustu nesmyslů a protiřečení, ale vizuální stránka byla naprosto úžasná. Snad se mi aspoň částečně podaří zachytit v slovech mé dojmy a předat je dál.
Šla jsem s velkou skupinou lidí (nejméně 20 lidí) hustým lesem. Byli v ní Taverníci, několik mých kamarádů z VŠ a mě neznámí lidé, o nichž jsem ale z jejich rozhovoru s dalšími Taverníky dověděla, že jsou to fantazáci z jiných fór. Část nás byla oblečena v civilu, část ve středověkých kostýmech. Z rozhovoru vyplynulo, že se jdeme podívat na neuvěřitelný duchařský jev, ale zároveň budeme svědky jeho konce, protože skupina lidí se chystá provést exorcistický obřad.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„To víš, křesťani. Věří, že každý duch si přeje být osvobozen a poslán do nebe,“ odpověděl mi někdo. Tohle byl první z velkých rozporů toho snu, protož duchové, které jsme později potkali, rozhodně nevypadali křesťansky, navíc obřad sám měl být směsicí různých tradic, protože organizátoři si nebyli jistí, co bude fungovat. Jedním z aktivních účastníků obřadu, který cestoval v naší skupině, byl Fionor (nebo někdo, kdo vypadal jako Fionor) v šamanském oděvu z kožešin a s chřestící holí v ruce.
Z hovoru kolem vyplynulo, že ne všichni s exorcistickým postupem souhlasí, ale nikdo proti tomu neprotestoval, ani se nepřipravoval obřad překazit. Na rozdíl od mnoha jiných snů, kdy snící prostě VÍ, že něco nějak je, jsem tady měla jen informace, které jsem se dověděla od svých společníků a vlastní domněnky. Z nálady kolem sebe jsem měla pocit, že i když někteří chystaného exorcismu litují, uvědomují si jeho nevyhnutelnost. Jakoby zbavení se duchů byl jediný prostředek, jak zachránit aspoň hmotné artefakty z toho místa a přestěhovat je do muzea, nebo tak něco.
Cesta lesem, po které jsme šli, nebyla jen tak obyčejná pěšina, ale nesla stopy starobylosti – zbytky dlažby, schody vytesané do skalky, kterou bylo nutné překonat atd. K překonání jednoho kamenného stupně tam byla postavena provazová a dřevěná lávka, která však na jeho vrcholku nekončila, ale dál stoupala vzhůru do korun stromů. Díky hustému větvoví nebylo vidět, kam vede. Pochodovali jsme po ní za sebou nějakou dobu, když vtom někdo zavolal, že už je vidět cíl naší cesty. Naklonili jsme přes zábradlí a spatřili, že lávka míří k velké jeskyni. Teprve teď jsme také viděli, že tam jsou čtyři podobné lávky, vždy dvě a dvě nad sebou vedoucí po stranách ke stěnám jeskyně. Středový prostor zaujímaly dvě velké postavy na koních (ve výšce asi 3-4 metrů jsme byli na stejné úrovni s jejich hlavami) stojícími po stranách kovové kostry lodi (já vím další blbost, ale nechte mě dokončit ten fantastický popis). Ty nehybně stojící postavy byly očividně mrtvé. Ze stínu na nás doslova svítily bílé koňské lebky, zbytek ořů byl zakryt postrojem nebo byl nezřetelný, stejně jako jejich jezdci, v šeru jeskyně, zatímco koňské hlavy vyčnívaly ven. Přesto se dalo rozeznat, že jezdci s kopími rukou a přilbami na hlavách připomínají svou rozpadlostí horské duchy z filmového Pána prstenů.
Na provazovém mostě bylo nebezpečné, když se všichni nahrnuli k jedné straně, proto jsem tento obraz viděla jen okamžik, pak jsme se poslušně vrátili do středu lávky a husím zástupem pokračovali v cestě. Někdo s vědeckým zaujetím upozorňoval svého kamaráda na zmenšený model kostry lodi z jeskyně, který nám visel nad hlavami. Přestože o ní mluvil jako o oseborgské lodi („Podívej, tady je další ta Osebergská loď“), kovová věc zdobící jeden podpůrný trám, ze kterého visely řetězy držící lávku ve vzduchu (najednou lávka nebyla jen z provazů a planěk pod nohama, ale vypadala mnohem pevněji) připomínala slavnou vikinskou loď jen spirálovým zakončením předního vazu. Když se řekne kostra lodi, každý si představí kýl a žebra bez oplaňkování. Loď v jeskyni i malý model nad lávkou vypadaly spíš, jakoby někdo hotovou loď pobil v určitých rozestupech kovovými pásy – jako obruče kolem sudu, akorát že tyto pásy nebyly kruhové, ale tvořily pravoúhlou síť, která zůstala zachována, i když se dřevo lodního trupu rozpadlo. Na rozdíl od velké lodi v jeskyni, to u toho malého modelu dávalo smysl. Ten vypadal jako držák na louče nebo jako železný koš sloužící k naplnění hořlavým materiálem k osvětlení visuté cesty.
Jak jsme pokračovali v pochodu, najednou se zepředu ozvalo zaklení. Byla jsem v zástupu mezi prvními, a tak jsem viděla, že lávka končí u vstupu do jeskyně železnou mříží. Nahoře mříž končila až u skalního stropu a na straně otevřené do jeskyně přečnívala asi o metr do volného prostoru, takže i ti největší odvážlivci se vzdali myšlenky na to ručkováním mříž obejít, aby mohli pokračovat v cestě. Vůdce naší výpravy se naklonil přes zábradlí a zahalekal směrem dolů. Po spodní lávce (jak jsem psala dřív, byly po stranách jeskyně dvě a dvě nad sebou) vyšel z jeskyně mě neznámý muž a mezi spoustou přátelsky míněných invektiv vysvětlil vůdci naší výpravy, že na nás mával a volal, když jsme se vydali po špatné lávce, a že se teď musíme vrátit zpátky a najít správnou cestu. Tak jsme se otočili a šlapali zpátky. Najednou se ozval zvon oznamující západ slunce a do toho zazněl ženský hlas svolávající děti domů. Vzápětí kolem nás po provazové lávce křížící tu naši proběhly směrem k jeskyni dvě poloprůsvitné otrhané děti. Třetí chlapec, středověce oblečený, ale z masa a kostí seskočil na náš můstek a v jeho středu otevřel padací dveře, kterými se spustil na spodní lávku. Bylo jasné, že na tomhle místě není se svými fantazáckými rodiči poprvé, a proto se zde vyzná a skamarádil se s dětmi duchů. Díky setkání s ním jsme se nemuseli vracet až na začátek mostu a mohli jsme použít stejnou cestu dolů jako on.
Než na mě přišla řada prolézt otvorem o patro níž, ohlédla jsem se po druhých dvou dětech. Neviděla jsem ani je a zmizely i velké postavy střežící vstup do jeskyně. V ústí jeskyně nyní ležela pouze hromada kostí a kovových součástí zbroje. Stejně jako prve byla mezi zbytky nejzřetelnější koňská lebka, působící nyní trochu nepatřičně pod malou lidskou přilbou, která přistála na jejím temeni. (Duchové, kteří jsou vidět ve dne a s příchodem noci mizí – zvláštní, že?)
Když jsme konečně dorazili do jeskyně, přivítali jsme se s druhou skupinou fantazácky a středověce oděných lidí, kteří dorazili před námi, nebo zde podle toho, že vypadali jako doma, žili už nějakou dobu. Důležité osoby se shlukly kolem ohniště, kde začaly připravovat exorcistický obřad, my ostatní jsme se usadili stranou a bavili se mezi sebou. Genevieve se mě začala vyptávat na moji nedávnou cestu k Středozemnímu a Černému moři (kde jsem se tam vzala? :-)), ale po chvíli se rozhovor opět stočil k současným událostem. Z řečí vyplynulo, že většina z nás potichu doufá, že se exorcismus nepodaří, protože na nás zjevení v ústí jeskyně udělalo obrovský dojem a nechtěli jsme přijít o možnost ho spatřit znovu. Přesto se nikdo nechystal obřad přerušit. Zároveň jsme se ujišťovali, že je potřeba tohle místo držet v tajnosti před filmaři a turisty, aby toto místo neztratilo své kouzlo.
V tomhle okamžiku jsem se probudila. |
...aneb o hvězdách a snech.
