 |
Na dnešek se mi zdál dramatický sen, ve kterém jsem byla jako britská turistka na dovolené s Dorotkou v Turecku. Šla jsem se projít ven a z nějakého důvodu jsem nechala Dorotku v hotelovém pokoji a mezitím proběhl převrat a vypukla občanská válka.
Nemohla jsem se vrátit do hotelu přímou cestou, protože buď tam byly přímo skupinky povstalců s šátky přes obličej a zbraněmi nebo prostě nebezpečně vypadající skupinky.
Tak jsem to obcházela postranními cestičkami, které mě ale vyvedly mimo město k jakýmsi tůním. Uklouzla mi noha a do jedné jsem spadla, ale vlastně to bylo dobře, protože jsem se obalila černým bahnem a když jsem se vyškrábala ven, už jsem tolik nebila do očí jako cizinka.
Na cestě zpátky jsem narazila na provládní milici, jejíž velitel mě odrazoval od toho, abych šla do čtvrti, kde je hotel, protože je tam nebezpečno. Řekla jsem mu, že tam mám psa a neexistuje nic a nikdo, kdo by mi zabránil tam pro něj jít. Myslím, že pochopil, že to myslím smrtelně vážně, tak mě nechal projít.
Mělo to ale háček. Ten hotel (byl to Best Western, mimochodem :-) stál ve čtvrti plné úzkých uliček, lemovaných stovkami obchůdků všeho druhu. Vstup byly jen uzoučké dveře mezi obchody a teprve po projití chodbičky se prostor rozšířil do majestátní dvorany. Jenže ty malé dveře jsem nemohla najít. Byla jich tam spousta a jak jsem se posléze dozvěděla, jméno hotelu sundali, protože měli strach, že budou povstalci útočit na cizince.
Obávala jsem se moc vyptávat lidí, protože bych tak prozradila, že nejsem místní. Nakonec jsem oslovila jednu prodavačku látek, ale nerozuměly jsme si, nicméně nasměrovala mě snad správným směrem. Z ulic začala zaznívat střelba, někde docela blízko to byl samopal, ale popravdě, byla jsem tak zásadně rozhodnutá, že "bez pejska neodejdu", že mi to bylo fuk.
Nakonec jsem našla ty správné dveře a došla do dvorany. Byla tam jen vyděšená recepční, která tvrdila, že všechny cizince evakuovali a že musím spěchat, aby ještě odlétalo nějaké letadlo, než povstalci zaberou letiště.
Proběhl stejný dialog na téma "bez psa ne", recepční ovšem tvrdila, že nahoře v pokojích nikdo nezůstal a nic se tam nehýbe a že je to tam nebezpečné (nevím proč). Nakonec jsem ji donutila zapnout security kamery a v pokoji bylo vidět malé klubíčko, zalezlé pod dekou.
Takže jsem sebrala recepční elektronický klíč a vydala se do patra...a probudila jsem se.
Nicméně jsem si jistá, že jsem Dorotku v pořádku našla a že jsme se hladce probily do bezpečí :-)))
(A jak jsem se probudila, tak jsem ji samozřejmě nutně musela pohladit, čímž jsem ji, chudinku, probudila taky :-))
Celkový pocit ale nebyl tísnivý. Byla to spíš taková směs dobrodružství (jů, to je opravdový převrat!) a skálopevného přesvědčení, že mě nikdo nedokáže zastavit. A nedokázal :-) |
...aneb o hvězdách a snech.
