 |
Dnes jsem měla zajímavý sen. Musela jsem o něm dost přemýšlet, když jsem se vzbudila. Kdyby to někoho třeba zajímalo…
Sen se odehrával v cizinecké části nějakého města. Myslím, že to byla normálně ČR nebo nějaká jiná evropská země. Měl tam malinký krámek s čaji a tabákem nějaký příslušník toho národa, mluvilo se tam o Kurdech, ale nevím… možná teda Kurd nebo Turek.
Měl ženu krátce po porodu, ale byla slabá, nedokázala se postarat o sebe ani dítě. Proto svou malinkou dcerku nosil s sebou do obchůdku, kde ji měl uloženou v košíku na pultu. Pomáhala mu nějaká stařena, která měla krámek hned vedle. I stalo se, že do toho obchůdku přišli přiopilí mladíci. Objednali si nějakou kávu či co. V tu dobu tam byl i policista, který se stavil taky na kafe. Oni si jej začali dobírat, nakonec mu bez varování vpálili pěstí do obličeje, začli do něj kopat, vytáhli pistole a nože... Napadli i toho prodavače, začali mu krámek demolovat. On se snažil krýt vlastním tělem malou Rosali (tuším, že tak nějak se holčička jmenovala). Hluk ji vzbudil a začala plakat. Jeden mladík mířil pistolí na toho prodavače a holčičku vytáhl za nohu z košíku. Jeho společníci se smáli, že bude jednoduché ji přeseknout vejpůl, když je tak mrňavá. V tu chvíli ten dosud vystrašený prodavač se na ně nějak vrhl a téměř všechny je pozabíjel. Posledního dorazil ten policajt. Rodina těch zabitých policajtovi i prodavači vyhlásila vendetu.
Já byla novinářka, co se rozhodla napsat o vendetě. Vlastně krátce po tom přepadení jsem se dozvěděla, co se stalo, zajímalo mě to, začala jsem o tom psát. Postupně jsem se setkávala s těmi lidmi, poznávala jejich kulturu, poznávala je samé. Ten prodavač byl moc fajn chlap, i když nejprve neměl důvěru k ženě, pak postupně jsme se hodně spřátelili a on se svěřil, že se teď bojí o život svůj, své nemocné ženy i dítěte. Začal mi vysvětlovat jejich zvyky, co je vendeta, prostě všechno. Našla jsem i toho policajta, začal chlastat, protože se taky bál, schovával se… Hodně jsem v tom snu narážela na to, že jsem jenom žena, že to nesmím, do toho se nesmím plést, atd.
Nakonec se mi přes všechny překážky podařilo najít i jednoho starého muže, který řešil v jejich rodech spory a mohl vendetu zastavit. Všichni zástupci těch rodin se sešli s prodavačem v obchodě, ten prostředník zahájil nějaký obřad, a pak se řešilo, co teda dál, jestli tu vendetu zruší, nebo ne. Nejdřív jsem nesměla dovnitř, protože to nebylo pro ženy, ale prodavač si mou přítomnost vyžádal. Souhlasili, když nebudu mluvit. Seděla jsem v koutku a viděla, jak jednají. Trvalo to dlouho, rodiče zabitých uznávali, že jejich synové neměli právo ho napadnout, ale nesouhlasili s tím, že je zabil. A pořád dokola, vypadalo to, že jednání nikam nepovede. Jeden měl venku asi desetiletého syna. Vyklouzla jsem ven a dovedla ho dovnitř. Přestali mluvit překvapením, co si žena dovoluje. Položila jsem chlapci nůž na krk a řekla jsem: „Můžu ho zabít, protože mám zbraň. Ty jsi teď bezbranný. Co cítíš? Neudělal bys teď cokoliv, abys mě zastavil? Jenom aby tvůj syn žil?“ Bylo vidět, jak je vystrašený, že synovi opravdu ublížím. Ale já položila nůž na stůl se slovy „teď už víš, jak se cítil tento muž, když mu tvůj syn chtěl zabít dítě. Malé bezbranné dítě.“
Během půl hodiny byl dojednán smír a oni se prodavači omluvili za ten strach, který mu jejich synové způsobili.
Od té doby jsme zůstali s prodavačem přátelé. Seznámila jsem se s jeho ženou. Narodila se jim ještě jedna dcerka, pak syn. On svou ženu velmi miloval (i když ji držel doma). Vždy když měla velké bříško už před porodem, a mysleli si, co to bude, jestli holka či kluk, odlil její postavu z hlíny a otiskl na bříško nějakou věc, co dala dítěti jméno. U první holčičky to byla růže, u druhé jablíčko (v našem jazyce se jmenovala nějak jako Jablkoňka), atd. Pak žena porodila čtvrté dítě, zase holčičku – a zemřela. Byl zdrcený tou smrtí. My se stařenou jsme mu hodně pomáhaly. Jednou jsem ho potkala, jak si nesl dítě do koupelny. Prý se chce i s malou okoupat. I přes to, že to bylo tabu, jsem pak do koupelny nahlédla. Opravdu ležel ve vaně a malou měl položeno na hrudi. Uklidnilo mě to. Po čase jsem ale začala mít pocit, že je tam dlouho. Stařena říkala, že není vhodné, abych se na něj dívala, když je ve vaně, ale neposlechla jsem ji a do koupelny vnikla. Malou jsem neviděla, on seděl ve zchládlé vodě a něco mumlal. „Dal jsem jí papat mýdlo, ale nechtěla jíst,“ opakoval a houpal se. Vyděšená, opravdu šíleně vyděšená, jsem malou hledala v zkalené vodě. Nahmátla jsem prochládlé tělíčko. Nejevila známky života. Pusinku měla plnou mýdla. Honem jsem ji vyčistila, zkusila jsem ji oživit, ale zdálo se, že je mrtvá. Pak jsem holčičku přitiskla na svou nahou hruď a obě nás zabalila do deky. Stařena zatím zavolala záchranku. Mluvila jsem na ni a prosila ji, ať neumírá, modlila se… Pořád byla ledová. Ale pak, ucítila jsem lehounký závan dechu, začala těžce dýchat. Byl to neuvěřitelný pocit. Pak mi ji vzali doktoři a začali ji zachraňovat.
Sen končil tak, že jsem žila u toho prodavače, starala se spolu se stařenou o jeho děti a i o něj, protože z něj byla živá mrtvola, jen seděl na židli a houpal se. Musela jsem ho i krmit a přebalovat. A tak nějak jsem doufala, že se jednou probudí a bude zase ten skvělý člověk, jakého jsem ho poznala.Ale nevěděla jsem, jestli se to stane, nebo ne, ale byla jsem odhodlaná zůstat až do konce. S tím jsem se probudila.
Nedávno jsem viděla nějaký pořad o vendetě a taky o ženských obřízkách, asi se mi to nějak pospojovalo. Každopádně v tom bylo strašně moc šílených vypjatých emocí.
Nedávno se mi zase zdálo, že jsem se naštvala na svého snového přítele, který mi byl nevěrný. Zapálila jsem jeho auto (no, seděl v něm), chytla i další auta. Sheritře se té noci zdálo, že zachraňuje lidi z hořících aut… |
...aneb o hvězdách a snech.
