 |
Mně se zdál zase sen. A byla jsem v tom snu kluk - čaroděj. Ona vůbec byla v tom světě čarodějnická komunita, která před lidmi dělala, že jsou úplně normální.
Přijela jsem na návštěvu k nějaké tetě, která žila v úplně čarodějnické vesnici. Její syn byl malý idiot, který koukal jenom na prachy a naprosto si neuvědomoval následky svého jednání. Dával na internet totiž nějaké věci o budoucnosti, které vyčetl z kouzelnických knih své matky. Ony se plnily, jeho stránka prosperovala, silně na tom vydělával.
Jenže tím také upozornil lidi na kouzelnickou komunitu, přijeli do vesnice a všechny zajali.
Vzali nás do zajateckého tábora. Jedním z těch lidí byla i moje třídní. (Vždycky to byla bestie, no) Chtěla po mně deset marek. (Zlodějka hnusná)
Bratranci, mně a ještě jednomu klukovi se podařilo ze zajateckého tábora uprchnout. Letěli jsme tou zimou nejprve při zemi, nad parkem jsme se trošku vznesli. Zajímavé na tom bylo, že jsme k létání ani nepotřebovali košťata ani křídla. Prostě jsme tak nějak klouzali vzduchem po břiše.
Museli jsme si pospíšit, než lidem dojde, že jim někdo utekl. Doletěli jsme k zmrzlé zahradě, kde v domě bydlela strašně velká čarodějka. Klepat na ni nám ale připadalo zbytečné, z nějakého důvodu nám asi nemohla pomoct.
Přeletěli jsme celou zmrzlou zahradu. Byla obrovská a čím dále jsme byli, tím těžší to bylo a zima se také stupňovala.
Dostali jsme se až ke stěně, která se tyčila do nekonečné výše. Usoudili jsme tedy, že jsme u cíle. Byl tam zamrzlý vodopád a naším úkolem bylo ho rozmrazit. Když se to totiž povede, zima skončí, nastane jaro, moc těch zlých lidí ochabne a všechno dobře dopadne.
Ovšem nebylo to nic snadného. U vodopádu viselo pět dlouhých, úzkých tyčí. V nich byl otvor se ztočenou drážkou, který se musel šroubovat správným směrem, a pak by se prolomil led vodopádu.
Vedle už ležely připravené dlouhé násady na šroubování s hákem na druhém konci, kterým jsme si měli tyče přitáhnout.
Zjistili jsme ale že čtyři z pěti tyčí budou podklouzávat, protože pod nimi je otvor vedoucí pod zem. Nebudeme je tedy moct při šroubování zapřít.
Vodopád ale taky spadal až do útrob země, a tak jsme tím velkým otvorem sletěli, stáhli jsme čtyři tyče až dolů a konečně je mohli zapřít. Jeskynní podlaha sice trošku klouzala, ale stačilo prostě dávat pozor. Postupně, jak jsme šroubovali, asi už to trošku tálo, jsme stáli po kotníky ve vodě v podzemní řece. Až roztaje úplně, bude zde protékat žhavá láva zahřívající celou planetu.
Měli jsme vyletět zpátky nahoru, kde zbývalo šroubovat v páté, nejdůležitější tyči. Potom by se totiž roztříštil všechen led ve vodopádu a začala by zase prýštit voda a v údolí by se vytvořilo koryto řeky, všude by začala růst zelená tráva, květiny a sníh by se už nikdy nevrátil. Ale to už jsem nestihla, protože jsem se probudila. :-( |
...aneb o hvězdách a snech.
