 |
Teda mně se dneska zdál sen. Nejdřív jsem byla v Severní Koree (jako turistka). Mně teda Asie nikdy moc nezajímala a nemám k ní žádný vztah. Ale když jsem byla přímo tam a všechno jsem viděla na vlastní oči, mělo to svoje kouzlo a líbilo se mi tam. Všechny ty obchody s ulítlou módou.
Kamarádila jsem se tam s jednou, možná později se dvěma holkama. Minimálně jedna byla Evropanka, možná jen na půl. Zkoušely jsme si tam všechny ty úžasně trhlý sukně. Ten obchod vypadal taky totálně skvěle, skoro jako noční klub.
Jenže podle toho se tam taky chovali. Nejdříve tam k nám přišel nějaký chlápek asi mezi dvaceti třiceti, snad na výzvědy, a pak se jich k němu přidalo víc. Přepadli nás a chtěli naše kabelky, které prošacovali. Ukradli nám peníze a další drahé věci (myslím že i ty diamanty vzali.) A ani nemělo cenu křičet, protože v Severní Koree se zpravedlnosti stejně nedovoláš.
U mně v kabelce ale našli něco, podle čeho usoudili, že nás potřebují v Japonsku (asi že víme, kde je něco ukryté). A tak jsme odletěly do Tokia, teď už jsem byla jen s jednou kamarádkou.
Let byl taky zvláštní, propašovali nás v nějaké obrovské skleněné kapsli zavěšené pod letadlem. Jak jsme viděly tu neskutečnou hloubku pod sebe, trochu z toho běhal mráz po zádech.
V Japonsku byly krásné kopce plné zeleně. Ale od té chvíle mám tak trochu okno a nepamatuji si, jak jsme jim nakonec unikly. Každopádně se nám podařilo dostat se do Evropy.
V Asii jsem taky narazila na Štěpána, což je skutečný kluk ze skutečného života. Byli jsme spolu v nemocnici, když mně byly čtyři a jemu pět, akorát že ve skutečnosti se jmenoval Lukáš. Nevím už přesně, jak jsme se v Asii potkali, myslím že se prostě transformoval z té kamarádky.
No, spřátelili jsme se a já u něj přespávala. Nakreslila jsem mu strom, podle kterého jeho máma poznala obrázek se stromem, který jsem kreslila jako malá v té nemocnici (což bylo pouze v tom snu, ve skutečnosti Lukáš žádný můj obrázek nemá). Položila je vedle sebe. Samozřejmě že ten současný byl už mnohem realističtější, ale stále tam byl stejný tvar koruny, kmene, stejná jablka...
Byli jsme hrozně šťastní, že jsme se takhle po letech konečně našli. Pak jsme byli pořád spolu. Pamatuju si například, jak jsme se ocitli v tělocvičně, kde byla spousta lidí z mé základky. Mám dokonce takové tušení, že jsme tam vařili kynuté knedlíky.
Potom jsme byli na dovolené v Chorvatsku, kam přišly ale obrovské vlny. Říkalo se jim příboj a čas od času se objevovaly. Vždycky dosahovaly obrovské výšky a monumentálních rozměrů, ale nešly moc do vnitrozemí jako třeba tsunami.
Utíkali jsme před nimi a vyšplhali jsme po římsách na nějaký dům až do lodžie, ze které ale nevedly dveře.
Koukala jsem se ze shora na rodiče, jestli taky stihnou utéct, protože taťka odmítal odejít, dokud s sebou nevezmou všechny věci. Nestihli.
Pláž a všechno pod námi zaplavila obrovská vlna a pak další a ještě větší a mohutnější a mohutnější. Ty odezněly a pak už přicházely ty menší, přesto hodnou chvíli trvalo, než se odlily zpátky do moře.
Když odhlédnu od toho potenciálního nebezpečí, podívaná to byla vskutku krásná. Moje rodiče to nesmetlo, viděla jsem, jak taťka skládá mokrý slunečník.
Štěpán (Lukáš) slezl první a já tam ještě chvíli zůstala. Nahoru a v hrozbě přílivu to šlo, ale zkuste si slézt dolů několik mnoho pater jen po tenkých římsách. Ale nakonec jsem se k tomu rozhoupala a slezla.
Zvláštní bylo, že pak už ten dům nebyl tak historický, zmizely všechny ty římsy a on se nesl ve velice moderním duchu. A bohužel byl i obklíčen nějakými gangstery a my byli uvnitř. Pokoušel jsme se vyplížit ven, ale ten dům měl skleněné, průsvitné stěny. Nejprve po nás stříleli a my se kryli. Pak jsme stáli tváří v tvář jednomu z nich. Přesvědčili jsme je, že sledujeme stejný cíl a že se k nim chceme přidat. Nechali nás.
Mělo to i svoje výhody, jako svoji součást si nás chránili. Takže když se před budovou úplně náhodou potloukala partička, která nám v minulosti kdovíco udělala, prostě jsme je nechali zmlátit.
Plán byl počkat až nebudou dávat pozor a zmizet z budovy. Ale než jsme to stihli, tak jsem se probudila. |
...aneb o hvězdách a snech.
