 |
Pěkný sen. Závidím ti ho. :)
To já dnes měla takovou noční můru, až jsem se vzbudila a nějakou dobu nemohla usnout.
Byla jsem s rodinou normálně doma, v kuchyni. A pustila jsem na chvíli kočičku Isis do kuchyně, že jí dám kolečko salámu, byla nějaká nervózní. Vzala jsem ji na ruce. A v tom okamžiku jakoby ji něco chytlo za tlapku, a ona vyletěla z mé náruče do vzduchu. Stáhla jsem ji zpátky, byla vyděšená.
Říkám „bylo to něco neviditelného, chtělo jí to ublížit“, ale všichni se mi smáli a dělali si legraci, že to ode mě jen tak rychle chtěla utéct. Já ale měla pořád divný pocit. Kočku jsme pustili ven a já šla vedle do koupelny. Najednou jsem měla pocit, že tam nejsem sama. Něco velkého mě povalilo a začalo mě to dusit, neviděla jsem to. Mělo to ostré zuby, které mi lapaly po ruce. Cítila jsem toho dech. Rvala jsem se s tím, ale nemohla jsem křičet o pomoc, protože mě to dusilo. Nakonec se mi podařilo s tím odplazit do kuchyně, držela jsem tu neviditelnou tlamu od sebe, ale už jsem umdlévala. Lidé v kuchyni na mě vyjeveně hleděli a nechápali, co chci. Málem jsem umřela. Nakonec se mi podařilo vykřiknout „držím to!“, „nůž“! Sestra přiskočila a dala mi nůž a já do toho, co jsem držela, začala bodat. A ono se to začalo zviditelňovat. To už sestra popadla pušku a začala do toho střílet. To už přiskočili ostatní a drželi to. Jak to chcíplo, zviditelnilo se to úplně. Byla to jakoby obří ryba, která asi uměla plout vzduchem. Měla hnusnou tlamu a velmi ostré zuby. Byla hnusná.
A teď nastala taková ta atmosféra strachu: Co to je? Kde se to tu vzalo? Je toho v domě víc?
Nakonec jsme si uvědomili, že to muselo proklouznout do domu spolu s Isis. Vyběhli jsme na verandu, kde bylo otevřené okno na dvůr. A tam viděli chodit takovou nestvůru, vypadala jako divoké prase, ale měla ukousnutou horní část hřbetu a hlavy. Bylo vidět její mozek, srdce, vnitřnosti… chodila jako postavy ve zpomaleném filmu, měla mrtvé, nevidoucí oči a ostré zuby. Působilo to děsivě. Naproti ní se zničehonic zviditelnila další potvora, vypadala jako pes, ale taky takto zmutovaný, měl taktéž ukousnutý hřbet a vršek hlavy. Zdálo se, že se nevidí, dál pluli tak zvláštně zpomaleně. Najednou však oba proti sobě neskutečně rychle vyskočili. A už bylo vidět jen, jak „pes“ opět neskutečně pomalu mizí ve chřtánu toho vepře. Ta pomalost, jak jsme mohli sledovat sousto za soustem, byla děsivá.
Bylo jasné, že to, co je venku, umí být chvíli neviditelné, zdá se to pomalé a nevidoucí, ale když to vidí potravu, dokáže vyvinout neskutečnou rychlost a sílu. A že to miluje maso a krev. Dostali jsme strach o kočky. Měli jsme zavřít to okno, ale měli jsme strach, že upoutáme jejich pozornost. A tak s šíleným strachem jsem pomalu otevřela dveře a šeptem volala kočky dovnitř. A za mnou stáli se zbraní, že do toho budou střílet, jestli mě to napadne. Měli jsme o kočičky hrozný strach. Naštěstí přiběhly, celé vyděšené, někde se musely schovávat. Ta bestie dožrala „pejska“ a začala větřit. Velmi potichu jsme zavřeli dveře a otočili klíčem. Pak stejně potichu zavřeli okno. Podívalo se to na nás. Ten pohled byl hnusný, mrtvé oči, ze kterých vanula smrt. Opravdu, až se mi udělalo zle.
V bezpečí kuchyně jsme zpracovávali ten strach. A tu maminku napadlo, že jsou venku slepice, až že je to asi sežere. Trvala na tom, že je musí taky zachránit. To znamenalo projít na zahradu. Přesvědčovala jsem ji, ať nechodí, že nevíme, kolik tam toho něčeho je. Ale nedala si říci, že o „vepři“ ví, další vidět není. Vyběhla na zahradu. Pak bylo slyšet strašlivý křik. Věděla jsem, že ji to něco trhá. Měla jsem šílený strach se s tím potkat, ale popadla jsem pušku, a kupodivu i sekeru, a vyběhla za ní. Venku to bylo „cítit“. A já přesto běžela ke slepicím a bála se toho, co uvidím. A jestli nejdu pozdě. Vtom jsem se vzbudila a bylo mi hrozně. |
...aneb o hvězdách a snech.
