 |
Nedávno se mi zdál sen, nad kterým pořád musím přemýšlet. Už si ho špatně pamatuju, ale když to shrnu, bylo to asi takhle: S někým jsem lezla na nějakou horu. Podle nějaké legendy tam měla být záhadná hliněná socha a k vrcholu vedly chodby částečně vnitřkem hory. Na tu horu ještě nikdy nikdo nenašel cestu, kromě mého otce, který ale na vrchol nedošel. Uprostřed hory byl statek s takovým travnatým dvorkem obehnaným zdí s výhledem do krajiny. Někdo tam žil, ale nebyl to dobrý člověk (snad nějaká žena, její muž za podivných okolností zemřel.)
Dostala jsem se chodbami na vrchol hory, někdo mě honil a chtěl mě zabít, ale nějak to nebylo důležité. Ten člověk, který šel se mnou, zůstal dole. Objevila jsem na vrcholu hory podivnou hliněnou sochu, něco jako hrubě sochaný golém v nějakém doupěti.
Po nějaké době jsem se na tu horu vracela, zase jsem procházela tím statkem a selka prováděla nějaké podezřelé obchody s jablky. Na vrcholu hory jsem znovu viděla tu sochu, mezitím obživla, ale jen tak napůl.
Vrátila jsem se na horu potřetí a hliněnou sochu jsem nenašla. Potkala jsem ho (někdo ho i mě zase honil a chtěl zabít) jak se vrací zpátky. Říkal mi, že od té doby, co ho vysochali, se díval dolů na život lidí a vždycky toužil je poznat. Z nějakého důvodu se tam dlouho bál. Nějak to souviselo s tím statkem, snad mu ublížili.
A jednou se rozhodl a vypravil se dolů k lidem. (Zase to nějak souviselo s jablky, ale už nevím jak). A teď se vracel zpátky na vrchol hory, protože lidé nejsou takoví, jak si je představoval. Viděl je z výšky, ale z blízka mu přišli hloupí, malí, malicherní, zlí. Nedokázal je pochopit a nedokázal mezi nimi žít.
Mám z toho snu pořád takový zvláštní pocit smutku. |