 |
Dlouho tu nebyly nějaké zajímavé sny, tak já bych dneska jeden do sbírky měla:
Začínal v jakémsi boarding house, který ale vypadal jako normální tří, čtyřpokojový byt ve zděné bytovce. V tu chvíli jsem byla mladý kluk a právě jsem se chystala vystěhovat, protože uplynula doba, na kterou jsem měla - spolu s několika dalšími - pronajatý pokoj.
Bytná, stará, neupravená ženská, která byla dost divná a určitě alkoholička, trvala na tom, že musí být pokoj perfektně uklizený, což nám trvalo strašně dlouho.
Většina spolubydlících to jen tak šolíchala, nebo jim trvalo půl hodiny odnést jeden kus oblečení, co bylo hozené někde pod postelí...no prostě trvalo to dlouho a než bylo opravdu uklizeno, venku už se sešeřilo.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nejsem mladý muž, ale že jsem viktoriánská žena. Bytná mě zkoušela s vychytralým pohledem ještě zdržet, poukazovala na to, že venku bude za chvíli tma a že nevím, kam jít atd., ale to už jsem měla podezření, že má něco za lubem a rázně jsem odmítla.
Vyšla jsem na ulici (už žádná bytovka, ale spíš anglické městečko, odpovídající zhruba viktoriánské éře a s atmosférou z některého lacinějšího strašidelného filmu). Na sobě jsem najednou měla sytě rudý plášť, který v soumraku vypadal opravdu nemístně, a nesla jsem si kufřík.
Z ulic postupně mizeli lidé a všechno vypadalo hodně tísnivě. Čekala jsem na zastávce autobusu (no jo, no...prostě tam BYL autobus), jeden projel okolo, ale na předním skle měl destinaci Appeldore a na zadním (který vypadal stejně jako přední, včetně řidiče) Appeltreewick a zjevně nejen na nádraží a ani nezastavil.
To už jsem nebyla sama, jak to ve snu bývá, byly jsme vždycky dvě dívky, cestující spolu.
Právě jsme přemýšlely, jak se dostaneme na nádraží nebo vůbec někam, když jel okolo staromódní taxík, zastavil a velice slizký řidič se nás zeptal, jestli potřbujeme pomoc. Odmítly jsme a já si v tu chvíli vzpomněla, jak mi před časem někdo kladl na srdce, že mi tři lidé nabídnou pomoc a já je mám všechny odmítnout a přijmout ji až od toho čtvrtého.
Druhého, kdo nám pomoc nabízel, si nepamatuji. Třetí vypadal fakt slušně a sympaticky a mluvil rozumně a my byly v hrozném pokušení přijmout, ale nakonec jsme se rozhodly dát na tu starou radu a pomoc jsme odmítly. Zdálo se, že ho to trochu pobavilo, nadzvedl klobouk na pozdrav a odešel.
Pak se dlouho nedělo nic a až když už byla opravdu prakticky tma, objevil se ožralý bezdomovec. Smrděl a v podstatě ani nemluvil, jen opilecky blekotal...nicméně byl to ten čtvrtý, tak když nám nabídl přespání, tak jsme kývly.
Bohužel, už nevím, jestli to opravdu bylo dobře nebo ne (mám podezření, že to nebylo tak jednoduše přímočaré), protože mi zazvonil budík. |
...aneb o hvězdách a snech.
