 |
Na dnešek se mi zdál zajímavý sen – obvykle bývám ve snu někým jiným, prostě žiju nějakou postavu. Tentokrát jsem se postupně a plynule "převtělovala" do dobrých dvaceti postav a přitom jsem si nějakou částečkou vědomí uvědomovala, že se to děje a bylo to svým způsobem opojné.
Děj byl poměrně dramatický, ale nebyl to úzkostný sen – jak to u mých snů podobného typu bývá, neustálé nalézání dalších a dalších řešení bylo spíš pozitivní než depresivní. Šlo o velkou, rozvětvenou několikagenerační rodinu. Dědeček založil továrnu a vybudovat impérium. To už nyní řídí noví lidé, ale rodina (dnes milionářská) dál žije v domě hned vedle továrny. Dům je to obrovský a má také velkou zahradu. Žije tam vdova po zakladateli, střední generace, mladší generace, vnoučata…Přitom ti, kdo jsou přímo potomci rodiny se dívají trochu skrz prsty na ty, kdo se jen přiženili nebo přivdaly. Někdy to má i docela ošklivé podoby – například v jednu chvíli továrnu hlídá ochranka, kvůli nějakému anonymu. Členové rodiny jsou samozřejmě vpuštěni dovnitř bez obtěžování, pouze "přivdaná" snacha musí ale projít standardní bezpečnostní prověrkou.
To je ale jen tak okrajově. Základním bodem příběhu je okamžik, kdy zjistíme, že došlo k něčemu – buď je to živelná katastrofa, válka, útok mimozemšťanů, to nevíme, faktem je, že je vidět, jak se od obzoru blíží až do nebe sahající ohnivá žhnoucí stěna. Pohybuje se velmi pomalu, ale také zcela nezastavitelně. Je tedy jasné, že k nám doputuje a že jí neunikneme nikam dál. Utíkat nemá smysl. Rodina proto začíná rychle tvořit plány, jak se zachránit. Prvním krokem je sehnat všechny, kdo o hrozbě neví a jsou někde venku (vnoučata si hrají v parku), v práci atd. Takže jako první dějství jsem střídavě snacha, otec ze střední generace a nápadník jedné z dcer. Hledáme (a nacházíme) děti, kočky a psy a všechny rychle směrujeme do domu. Přitom vidíme, jak se stěna dál neúprosně blíží. Uvnitř domu jsem babička, která rodině vládne a organizuje, co se budeme snažit zachovat a co oželet. Je to docela kruté, je nutné vybírat opravdu to, co je naprosto nezbytné a vzdát se všeho ostatního, jakkoli ceněného. Také organizuji výběr zásob a všechno praktické.
Pak střih a jako nápadník jedné z dcer a zároveň i ona (střídá se pohled a podle toho střídám role) běžíme na zahradu odlámat prkna a otevřít vstup do sklepení, které se pod ní nachází. Povede se nám to a zároveň do něj zavedeme dva bílé koně, které chováme na zahradě. Rychle si ale uvědomíme, že tenhle rozsáhlý sklep je spíš stodola, některá okna jsou nad úrovní země a to není bezpečné. Vede z něj ale schodiště do druhého sklepení a pod ním je ještě jedno, nicméně vstup do něj je zavalený.
Vyběhneme ven a zjistíme, že stěna ohně ještě vyrostla do výše a je stále blíž. Není čas.
Rodina se přesouvá alespoň do prvního sklepení. Některé děti to berou jako hru, jiné pláči. Zmatek při přenášení zásob. Konflikty mezi členy rodiny. Vše, co bylo dosud ukrývané pod povrchem, se teď projevuje. Kdo koho nesnáší, kdo kým pohrdá…Babička rázně zasahuje. Na tohle není čas. Musíme se ukrýt a musíme spolupracovat, jinak shoříme.
Otec ze střední generace zůstal ve sklepě, aby pracoval na prokopávání. Když se tam vrátíme, zjistíme, že na něj padla naprostá beznaděj. Není šance odstranit zával dřív, než se stěna přiblíží. Zahodil lopatu a křičí, že všichni zemřeme. Babička, jeho matka, se ho snaží uklidnit, ale je vidět, že je otřesená. On by měl být tím, kdo zaujme její místo, kdo povede všechny ostatní – a přitom se projevil jako ten, kdo se zhroutí první.
Střih někam jinam, nebylo jasné, jak přesně to souvisí. Babička si organizuje pátrání po ženě, která se kdysi přivdala do rodiny, ale pak ji manžel zapudil. Byla to jeho vina, byl násilník a alkoholik, ale rodina zavrhla ji. Je důležité ji najít. Dramatická scéna, někdo chce ženu zabít, při výbuchu je zavalena troskami, ale vyhrabou ji živou. Obrazovka v obchodě přehrává vzkaz od jejího manžela, který z rodiny dávno utekl. Vyhrožuje jí.
Střih. Jsme zpět v domě. Jako dcera rodiny vybíhám na vyvýšené prostranství. Všechno přede mnou už hoří, stěna je velice blízko. Běžím informovat ostatní. Část závalu je odstraněná, alespoň děti a kočky tam dokážeme protlačit. Taky jednoho psa, ale ten se vzápětí prosmýskne zpátky, aby zůstal s námi. Zůstáváme v druhém podzemním patře, snad to bude stačit. Děláme inventuru zásob, máme také generátor na elektřinu a ve sklepě je studna. Shodneme se, že nejspíš dokážeme nějaký čas přežít. Otázka je, jestli nahoře zůstane svět, do kterého se vrátit. Nicméně to stejně neovlivníme. Otec ze střední generace, který se zhroutil, vyběhl ven. Nedá se nic dělat, je ztracený. Slyšíme, jak se blíží hukot. Myslíme ale, že přežijeme. Jako babičky rodiny tiše pláču pro svého syna. Jako nápadník dcery ji objímám a ona skrývá tvář na mém rameni. Jestli umřeme, neuvidí to. Jako jedno vnouče, hrozně hubená holčička, se strachu o koně v prvním patře. Jako já, verlit (co tam, sakra, dělám???) k sobě tisknu psa.
Pak jsem se probudila. |
...aneb o hvězdách a snech.
