 |
Nádherný snímek.
Dnes jsem měla zajímavý sen. Přála jsem si po dlouhé době nějaký klidný, nehororový. Ten první sice začal taky zajímavě, ale hrůzostrašně, tak jsem to stopla a přála si jiný. A přišel. :)
Začátek až tak pozitivní nebyl, ale budiž. Žila jsem v nějakém městě, kde stálo staré historické muzeum a kus přes dvě ulice postavili nové, takovou klasickou sklěněnou kostku. A pak po čase koupili pozemky mezi nimi, tedy části asi dvou ulic, zbořili domky a zahrady a celé to spojili v jeden komplex, který měl skleněnou střechu a stěny a volně to procházelo do muzejní zahrady. Vznikla tak obrovská plocha, kde návštěvníci měli mnoho možností, kam zajít. Samozřejmě že součástí toho komplexu byly i obchody, ale hlavně to celé bylo muzeum-výstaviště.
A vedl to ředitel, který neměl rád přistěhovalce, zvířata a malé děti. :)
Jedna z jeho největších odbornic byla poměrně mladá žena původem asi ze Sýrie? (ono se to v tom snu nějak komolilo), kterou neustále nějak shazoval, ponižoval a spolu s tím i ty, kteří projevili snahu navázat s ní nějaký kontakt, takže se jí všichni vyhýbali.
Pak zvířata: skrz tu nově vzniklou halu chodil den co den černobílý chlupatý kocour. Patři jedné staré paní a prostě měl svou trasu a nějak nebral na vědomí, že mu ji zastavěli, chodil dál tama, kama byl roky zvyklý. Prostě prošel skrz halu do muzejní zahrady a dál do zahrad ke své paní. A řediteli to hrozně vadilo a pořádal na kocoura hony se smetákem a snažil se ho všemožně zastrašit.
A děti? Choval se k nim mile, takové to ťuťuňuňu, ale když někdo navrhl nějakou výstavu pro ně, seřval ho a odmítl to.
A co jsem byla já? Nevím. Jen jsem měla velkou touhu dělat něco dobrého a tak. Snad jsem měla i nějaké konexe, přesně nevím. Vím jen to, že jsem byla v muzeu na výstavě právě ve chvíli, kdy tam ředitel zahnal kocoura a chtěl ho zabít. No a já udělala takovou scénu, že chlápek zůstal paf, takže jsem popadla kocoura a mohla ho zachránit. Vím ještě, že jsem na ředitele křičela, že jestli se kocourovi něco stane, stane se něco i jemu, že tam ten kocour byl dřív a nikomu nevadí.
Když jsem kocoura nesla majitelce, byla už tma a u muzea byla zastávka, kde seděli zaměstnanci muzea. Všichni se bavili, jen bokem se krčila ta Syřanka. Sedla jsem si tam taky a zkoušela si s nimi pokecat a pak jsem navázala, proč s tou ženou nikdo nemluví a došlo k nějaké hádce o vyžíračích přistěhovalcích. Nakonec se do hovoru zapojila i Syřanka a celé to skončilo tak, že ujely všechny autobusy, protože jsme všichni dohromady seděli v té čekárně, někdo hrál na kytaru, zpívali jsme a pili a Syřanka nádherně zpívala a zajímavě vykládala o historii své země a tak. Byl to úžasný večer a vlastně i noc. :)
A celé to skončilo tak, že ředitele náhled odvolali a na jeho místo nastoupila ona Syřanka. Kocour se volně procházel po hale a lidi si ho hladili a hlavně děti, které ten kocour fakt miloval.
A mně ta Syřanka říkala, že když jsem jí tak pomohla (zapojit se do kolektivu), tak můžu uspořádat výstavy pro děti. Tak další část snu jsem připravovala výstavy v nádherném prostředí, hrozně mě to bavilo a velice velice jsem si to užila.
Vzbudila jsem se v takové pohodě a nadšená, že mě jen mrzelo, že to nebylo doopravdy. :) |
...aneb o hvězdách a snech.
