 |
Katastrofické sny pokračují:
Na dnešek to byla opět šílenost, ale nevím proč, já si to docela užívala. V tom snu jsem se nebála, takřka nic jsem neřešila. A většinou jsem byla jen pozorovatelem událostí a lidí.
Byla válka. Nějak se mi tam promítaly dvě věci: boj lidí proti lidem. A k tomu útok z oběžné dráhy (nějaká cizí rasa, o které nebyly žádné informace, jen se vědělo, že nás může zničit).
Stála jsem v nějakém domě a sledovala město. Z nebe se snášely malé lehké předměty, a já věděla, že je to něco na způsob bomb (ale byly i esteticky zajímavé, vůbec nevypadaly škodlivě). Byly bílé. Když padaly, jakoby sněžilo.
V tom samém čase probíhala evakuace části lidstva (ale velmi malé), protože mi někdo říkal, že až válka skončí, na Zemi (krom severního pólu, nevím proč) nikdo nepřežije. Zkrátka všichni se stěhovali na sever. A část mimo Zemi.
Pak jsem najednou byla u sebe doma, kde to ale vypadalo jako u mé babičky. Balila jsem si věci, vybírala jsem, co si vezmu, co tam nechám. Opouštěla jsem planetu se skupinou "těch šťastnějších."
Pak jsem stála v místnosti, v nějakém počítačovém sále. Viděla jsem muže, jak ve spěchu stahuje nějaká data.
Pak se otevřely dveře do vedlejší místnosti a vyšla žena (ve snu jsem to byla já, ale zároveň jsem se viděla). Říkala jsem tomu muži, že kdyby všichni na Zemi zemřeli a my se někde ztratili, můžeme na orbitě nechat maják se zprávou, ale můžeme nahrát jen minutu záznamu (nevím proč, asi aby to bylo dramatičtější :)).
A muž se zeptal, co by se mělo nahrát? Co by bylo vhodné?
A ta žena odpověděla:
"Za minutu stihneme říct jen to, že jsme tu byli a už tu nejsme." Doslova.
Pak jsem se probudila a ta poslední slova mi přišla fakt jako proroctví, nebo tak něco.
Byly čtyři ráno a já si říkala, že je škoda, že jsme třeba ještě nenahrávali ten vzkaz, protože bych se nevzbudila půl hodiny předtím, než mi zazvoní budík. Už jsem neusnula. |
...aneb o hvězdách a snech.
