 |
Ale zase před pár dny se mi zdál sen moc zajímavý (i když ne vysloveně hezký), ze kterého si kupodivu pamatuju hodně z vlastního děje.
Šlo o jakousi rodinu, někdy v blíže neurčené středověké době. Už před dlouhým časem z té rodiny odešli dva z bratrů, kteří byli černé ovce. Příbuzní (nejstraší bratr, dvě starší sestry a hodně malá nejmladší sestřička - tam to moc nehrálo věkově) o nich dlouhé roky slyšeli jen zprostředkovaně: že někde kradli, že je někde zavřeli, že utekli, že zabili.
Pak se náhle mladší z těch dvou bratrů vrátil domů, na útěku. Přinesl zprávu, že toho druhého chytili a pověsili. V tu chvíli jsem byla tím nejstraším bratrem a přesně prožívala jeho dilema - celý život žije poctivě, snaží se, chrání rodinu a živí ji (nikdo z rodiny nebyl ženatý nebo vdaná, žili všichni spolu, možná právě pro tu pověst příbuzných vrahů), a teď to všechno může jeho mladší bratr zničit, jestli ho u nich najdou. Ale zase je to jejich krev, přece ho nepůjde udat.
Rodina se nakonec rozhodla, že ho na pár dní schová a on pak, až se uklidní pronásledování, zase odejde.
Ty dvě neprovdané sestry jsou rády, že ho mají zpátky, je pro ně pořád jejich "mladší bratříček". Ta nejmladší holčička na něj začíná žárlit. Vždycky byla mazlíček ve středu pozornosti a teď tenhle cizák.
Do domu několikrát přicházejí biřici, ale bratra se vždy povede ukrýt. Když přijde hejtman naposledy , rodina znovu uplatní nějakou skvěle vymyšlenou výmluvu a v tu chvíli si nejstraší bratr uvědomí, že ta malá sestřička viděla nebo slyšela něco, co když řekně, tak všechno prozradí. Podívá se na ni a v tu chvíli ví, že ona to z trucovité dětské pomstychtivosti řekné - a skutečně to tak dopadne.
Mladšího bratra tedy chytnou a odvedou a následující den ho mají popravit. Malé to vlastně nemohou mít za zlé, je opravdu malá, tak pět let, nemá z toho rozum.
Pak střih a byla jsem tím bratrem, kterého ráno vzbudili, aby ho odvedli na popravu. (Mimochodem vše se odehrávalo v moc hezké krajině, krásné městečko, příjemné budovy, žádný tísnivý nebo špatný pocit). Nijak jsem se nebála, svým způsobem to byla úleva, po těch letech schovávání. Odvedli mě ve věži do místnosti, kde měl být kněz. Ten ovšem spal a když ho budili, bylo jasné, že pil. Byl zhruba v mém věku (toho bratra) a vypadal jako Trojan. Když se konečně probudil, vypadal dost provinile a tak jsem ho nakonec já, jako odsouzenec, uklidňoval a utěšoval, že o nic nejde.
No a pak mě odvedli a popravili (popravu samotnou jsem už jako ta postava neprožívala, ale věděla jsem, že to tak dopadlo).
Poslední scéna byly ty dvě neprovdané sestry, které scházely cestou dolů k městečku mezi loukami a remízky a oplakávaly popraveného bratra. Byly smutné, ale na druhou stranu i svým způsobem šťastné, že ho nyní mohou oplakávat veřejně, hlásit se k němu, když už zaplatil svůj dluh a nikdy už se o něj nemusejí strachovat.
No a to byl konec, omlouvám se, že je to tak dlouhé. Nejvíc mi bylo nakonec líto toho nejstrašího bratra, protože si za všechno bral na sebe největší díl zodpovědnosti a i když se hrozně snažil, tak to dopadlo špatně. |
...aneb o hvězdách a snech.
