 |
Byl komplexní, jako film, na který jsem se díval, a správně hororový. Byl jsem v něm malý britský chlapec z velice rozvětvené rodiny. Při nějakém svátku, možná při příležitosti Vánoc, jsme se tradičně stěhovali do našich letních sídel – celá rodina. Vypadalo to tak, že byla řada (semi-detached) nízkých řadových domů na útesu, před nimi byla úzká kameny vydlážděná cesta, kolem kousky zelené trávy. Každý dům byl jinak barevný, některé působily až cukrově. Každopádně místo bylo ostrovní – tyto domky byly umístěny na útesu, vedly až na ostroh, a byla to pouze jedna řada. Z útesu byl nádherný výhled na protilehlou část ostrova a lagunu. Naproti na ostrově se tyčil krásný, typicky anglický hrádek – nebo spíš hradní rodinné sídlo. Celé okolí pak vypadalo trochu tropicky, a celý den byla nádherně modrá obloha s několika cáry bílých mraků.
Domky byly v něčem trochu zvláštní. Resp samotné domky byly v pořádku, ale vedle nich a mezi nimi se občas objevovaly uličky, které vedly kamsi do temnoty. Stačilo se pak chvilku podívat jinam a ulička zmizela, jako by tam nikdy nebyla. I ve snu takové chvíle vyzněly jako sen. Samozřejmě jsem je jako malý chlapec chtěl ihned prozkoumat, a i když jsem se bál, byla to moje morální povinnost.
Ještě krátce o rodině, která se sem nastěhovala. Když říkám rodina, myslím tím nejen nukleární rodinu (otec, matka, sourozenec), ale i strýce a tetičky s jejich dětmi, babičky, dědy, atd. Široké příbuzenstvo. A všichni se nastěhovali do té řady domků, takže vedle našeho (žlutého domu) bydleli v červeném strýc a teta, v zeleném další příbuzní, atd. Většina rodin měla nějakého psa, často velkého a tmavého, řekněme dogu.
Pamatuji si pak hlavně atmosféru stísněnosti a tmy, kdy přestože přes den bylo nádherné léto, v noci padal sníh, bylo těžké šero a úzkost sedala na duši. Ve stínech se pak mnohem více otevíraly tajemné uličky a prostory mezi domy.
Pak přišla první smrt, a dál se děly čas od času další. Vždy byl dotyčný objeven mrtvý někde v domě, kde byl předtím sám. Nikdo nevěděl, co se stalo, ani jak zemřel. A všichni se snažili být spolu, nenechávat nikoho samotného. Já se zvláště bál o svou maminku a tatínka. V té chvíli jsem také míval nějaké představy o chrličích číhajících v uličkách, o stínech a temných potvorách, které jsou přesně za hranicí našeho vnímání.
Stával jsem se divnější a divnější, přestával jsem si hrát s ostatními dětmi – a občas se začal pohled na sen měnit, byl ze třetí osoby a já jsem byl někdy malá holka, někdy kluk. Začal jsem v noci dělat takové věci, že jsem před dům dal kanoi, do ní vlezl, natáhl přes sebe plachtu tak, abych mohl skrytý pozorovat, co se venku děje (seděl jsem, vypadalo to jako stan), a takto čekal a pozoroval padající sníh. Ostatní děti se mne bály. Pak za mnou přišel tatínek a nebe se na chvilku rozjasnilo. Povídali jsme si o protějším hradě, a jak by bylo hezké ho vyfotit. Tu si otec všiml, že mezi domy se objevil ten temný prostor – do té doby jsem je jakoby viděl jen já. Chtěl jej prozkoumat. Musel jsem jít s ním, bál jsem se o něj, ale on už vklouzl do jedné té uličky. Rychle jsem vzal svítilnu a vběhl do druhé. Ocitl jsem se kdesi za domem, většinou tam byla tma, jen měsíc vrhal bílé světlo na střechy nade mnou, akorát tak, abych neviděl do temnoty pod nimi. Zvedal jsem svítilnu a křičel, hledal tatínka, protože přeci sem nemohl jít sám. A hrozně jsem se bál, že ho najdu mrtvého. Ale vzápětí se vynořil ze tmy, bez škrábnuté, a říkal, že je to celé hrozně zajímavé a že to ukážeme ostatním. A já běžel pro maminku, aby se také šla podívat.
Omylem jsem vběhl do červeného domu, kde teta s rodinou zrovna slavili Vánoce – a já si uvědomil, že my bychom je měli slavit také. Omluvil jsem se a upaloval do našeho domu, žlutého.
Vběhl jsem tam a v předsíni se krčila a kňučela naše doga. Zachvátil mne strach, vřítil jsem se dál do domu, a našel v kuchyni maminku mrtvou. Křičel jsem hrůzou a běžel pro tatínka. Po téhle epizodě jsme se druhý den ráno rozhodli odjet pryč.
Všichni mužové vypáčili zámky na dveřích u dřevníků, či co to bylo, a odhalili v nich dlouhé řady vyžehlených a naskládaných košilí, kalhot různých barev, kravat, ponožek, motýlků. Vysoké a bílé police, které se táhly relativně daleko.
Pak jsme se sebrali a odcházeli.
V tu chvíli se mi sen proměnil na film, a reálné (snové) já si řeklo, že už by mělo jít spát, že je unavené. A vlastně na to nechce už koukat, protože je to strašidelné. V minulosti to už vidělo, a ví, že tam jsou někde ty stíny a že to je válečná brigáda z Napoleonských dob, a že mohou ovládnout lidi, a že se vydají zpátky s těmi britskými osadníky a pak je někde napadnou. Ale také jsem věděl, že to celé dopadne relativně dobře a hlavní hrdinové přežijí, ovšem celé to bude dost masakr.
Pak jsem měl ještě pár klíčových scén, jakoby při přetáčení toho filmu dopředu. Jedna byla kdesi venku, kde spali lidé z rodin, teď trochu identifikovatelnější, teď byli drsnější, jakoby veteráni z války. Spali, byla tma a chlad. A kolem nich létaly ty stíny, nezřetelní chrliči, a pomocí jejich zbraní jim za hlavami vyrývaly prohloubeninky do zmrzlé země, jakoby hroby, do kterých je pak pošlou. Důležité je ale, že lidé tehdy o těchto protivnících už věděli, řada z nich nespala, ale vyčkávala, a stíny si myslely, že mají všechno na háku. Taková past na agresora.
Další scéna byla kdesi ve svatyni či co, kde lidé překazili stínům plán na ovládnutí jejich těl, protože nějak změnili zbraně, a měli vše naplánováno a vyšlo to. Každopádně pak, když měla přijít ta krvavá řež, sen skončil a já se probudil.
Jako nejzásadnější scénu vnímám pobyt na ostrohu, řadu úplně stejných domků, výhled na protější hrad a oceán za ním, a za domky padá sníh, je tma, otevírají se temné uličky a cestičky, a něco tam číhá, a já sedím zády k tomu a hledím do modré oblohy. |
...aneb o hvězdách a snech.
