 |
Dneska se mi zdál hezky dobrodružný sen. Začínal v Praze na Žižkově a byla jsem v něm sama sebou, ale tak o dvacet let mladší, jako v době, kdy jsem tam pracovala.
Začátek si moc nepamatuju, někoho jsem potkala, viděla jsem kamarádku v tramvaji...standard. Pak jsem procházela uličkami, které se postupně měnily v nějaké indické nebo blízkovýchodní město (část lidí měla arabské šátky, část sárí). Bylo zřejmé, že je na hranici vypuknutí velkého ozbrojeného konfliktu, místy se střílelo, kolem pobíhali vojáci atd.
Nebála jsem se, jen jsem musela být opatrná. Evidentně jsem v tom uměla chodit, věděla jsem, kde proběhnout domem, kam se schovat, kudy proklouznout atd. Měla jsem na sobě můj oblíbený oranžový šál a ten jsem si různě přehazovala přes hlavu a ovíjela kolem obličeje jako maskování.
Postupně jsem jako divák svého snu zjistila, kam vlastně jdu a co se děje („já“ ve snu jsem to zjevně věděla, ale „já“ snící ne). Šlo o to, že v zemi docházelo k převratu, moci se ujímali vojáci jakéhosi generála XY a to znamenalo nebezpečí pro mého starého a milovaného učitele (někdo jako Gándhí se smyslem pro humor), proto jsem ho hledala, abych mu pomohla utéct do bezpečí.
Nakonec si mi povedlo dostat se na místo (bylo to spíš dobrodružné a vzrušující než úzkostné, docela jsem si to užívala). Starý pán se uchýlil na plochou střechu jakési nízké béžové trafostanice, kde klidně seděl ještě s dalšími muži a ženami. Vynadal mi, že se takhle zbytečně strachuji, když život nebo smrt přece nic neznamenají, dokonce mě lehce třepl po vlasech (takový láskyplný pohlavek) a rozhodně odmítl odejít. Podle něj bylo mnohem důležitější dostat do bezpečí březí kočičku, kterou tam s sebou měl.
V další scéně byla z kočičky těhotná žena (teda moc sympatická mi nebyla, ale když si Mistr přál...), kterou jsem se snažila odvést mezi vojáky nenápadně pryč a ona mi to moc neulehčovala.
Bohužel, pak za dveřmi začala kňučet Sunki, kterou bolelo bříško a tak nevím, jak to vlastně dopadlo. |
...aneb o hvězdách a snech.
