 |
Aes Sedai: To je úplně na povídku! :-)
Před lety se mi zdal dost živý sen (vnímal jsem v něm barvy, zvuky, dokonce jsem cítil pachy).
Francouzská vesnička (věděl jsem to), polorozbořená široká ulice, okolo víceméně zničené, rozbombardované domy, asi 300 metrů přede mnou most přes nějakou řeku, říčku, potok (most byl charakteristický tím, že byl veliký obloukovitý, nezníčený a moc se mi líbil). Se mnou tam byl nějaký mladý kluk. V tom snu jsem si uvědomil, že já jsem holka. Utíkali jsme tou ulicí, nad námi pískali bomby a svištěla letadla, semtam se ozvala kulometná salba či výstřel, nebo se něco rozbíjelo. V dáli jsem zaslechl výkřiky. Cítil jsem dým a jako když se něco pálí, jak kolem nás se kouřilo z trosek. Utíkali jsme jako o život a cítil jsem hrozný strach. Ten kluk mě držel za ruku a pak na mě něco zavolal a já tomu rozuměl, že chce, abychom odbočili do jedné z budov, která ještě stála. Tam jsme seběhli schody do petrolejkou osvětleného sklepa, kde se tísnili lidé. Byli tam staří lidé, děti a nějaké ženy. Všichni byli vyděšení. Já se s mladíkem přikrčil k jedné stěně a on mi něco říkal. Já přikvnul. Najednou se ozvala obrovská ohlušující rána, stěny se zatřásly, rozkuckal jsem se z prachu, který všude létal a najednou tma. Probudil jsem se. |
...aneb o hvězdách a snech.
