 |
Já na noční můry moc netrpím, ale předevčírem se mi zdál jeden z nejhorších snů, na jaké se pamatuju. Začalo to tím, že mě někdo - se spoustou dalších lidí - unesl. Vykulili jsme se z nějakých zatlučených beden a vůbec jsme netušili kde jsme, proč a co s námi bude. V tom zmatku po přistání (nebo vylodění - to nebylo jasné) jsem zjistila, že mi nesebrali mobil, který jsem měla v kapse. Rychle zavolat, než ho najdou! Pak mi ale došlo, že vlastně vůbec nevím, co komu říct, že nemám naprosto žádné vodítko, podle kterého by mě hledali. Kus pustého skalnatého pobřeží, nikde nic. Přesto jsem to zkusila, volala jsem někomu z rodiny, signál tam byl, telefon vyzváněl, ale dřív než to někdo zvedl, tak to "oni" zjistili, telefon mi sebrali a hodili do moře.
Pak následovalo dlouhé najasné období, během kterého jsme byli ubytovaní v jakýchsi barácích, chodili kamsi pracovat, něco jako vězeňský tábor, pořád pod dohledem. Po večerech jsme si vyprávěly, odkud jsme a plánovaly útěk, na ten ale nebylo ani pomyšlení. Naši hlídači mluvili jazykem, kterému jsem nerozuměla, když se jich člověk na něco zeptal, ignorovali to. Nic tak hrozného se nám nedělo, ale mě nejvíc ničilo pomyšlení, že jsem někde daleko od všech svých blízkých, že vůbec nevím, jestli je někdy v životě uvidím. Vůbec nejhorší byla nejistota - pořád jsem nevěděla, proč tam jsem, jestli je to navždycky a hlavně KDE jsem!
Pak byl střih, něco jako zatmívačka ve filmu. Bylo zřejmé, že od únosu uplynula řada let. Na pobřeží vyrostlo městečko, ukázalo se, že většina mých bývalých spoluvězeňkyň je vdaná a má děti, že jsou docela spokojené a už nijak neřeší, jak se tam ocitly. V tom snu jsem ale věděla, že ta svoboda je jen zdánlivá, že hned za městem začíná ostnatý drát a hlídky, takže i kdybych se sebrala a chtěla odejít, nešlo by to. Zjistila jsem, že i já mám muže a dítě, ale necítila jsem ke své nové rodině nic. Pořád jsem si velmi intenzivně uvědomovala, že patřím jinam, že chci domů... Vešla jsem do jakési kavárny, kde seděly spokojené rodinky na odpolední kávě a zmrzlině. Přistoupila jsem k jakémusi pánovi, o kterém jsem věděla, že má vysoké postavení a vykřikla mu do tváře: Kdy nás pustíte domů??? Tvářil se neutrálně a díval se jinam, i všichni ostatní se tak nějak rozpačitě dívali jinam, jako když se někdo ve společnosti začne chovat nevhodně. Bylo to jasné, nikoho už návrat nezajímá, nikdo mi nepomůže, jsem jen "ta divná", která pořád dělá problémy... Pocit stesku a zoufalství byl tak hrozný, tak bezútěšný, že jsem se hrůzou probudila. |
...aneb o hvězdách a snech.
