Krajina mého srdce
Na obloze roste kvítí a dole pode mnou slunce svítí. Bílé ovečky se nechávají unášet proudem řeky, pak narážejí na kameny, aby mohli plout dál, dále až k moři v dalekých krajích, kde rostou palmy a ještě palma, která utěšuje nešťastníka, když jeho milá odjede. Slavíci zpívají ódu na radost pro hejno včel, které jim odpovídají bzukotem při sběru nektaru z rozkvetlých květů.
Na kraji lesa se pase stádo srnců. Malí králíčci mezi nimi pobíhají a hrají si s nimi na schovávanou. Stromy si tam s nimi povídají řečí, kterou člověk nechápe a které nerozumí. Snad o jedinečnosti okamžiku, snad hrají slovní fotbal. Šum lesa běží s větrem o závod a se zastaví u pískovcových skal, které vytvářejí dojem mohutnosti. Zakončují tento svět a poskytují místo pro hnízda orlů, kteří se vznášejí v záplavě vůně rozkvetlé louky a omamných výparech čistoskvoucí říčky.
Naproti idealistického lesíka se ještě jeden. Ponurý s vykácenými stromy a bez života. Jediný život zde prezentuje lovec sedící na posedu, pozorujíce ten krásný okamžik. Pak náhle přikládá svou flintu k rameni a střílí směrem pokojnému lesíku, kde padne jelen a hned po něm srnec k zemi.
V tu samou chvíli se z oblohy vrhá střemhlav obrovský pták a chytá bezmocného králíčka do svých ostrých pařátů. Odnáší ho s sebou na skálu pro své mladé, která ještě nedovedou lovit. Pískovcová skála nasává krev a barví se do ruda, stejně jako rozkvetlá louka, která krvácí pod tíhou mrtvých býložravců. Obloha se zatahuje, začíná pršet. Najednou hrom. Zapaluje krásný zelený les… mění ho v hromádku popela.
