Venku byl vítr. Prudký poryv narazil do zdi školy a kolem nás prolétla tajemná meluzína. Každý se v tu chvíli zachvěl a přál si, aby mohl jít domů, aby si mohl lehnout do teplé postýlky a pěkně se přikrýt pokrývkou až ke bradě...
I Rayah si moc přála, aby byla doma, aby už měla vyučování zasebou a její mazlíčci ji mohly pěkně hřát. Náhle se ale setmělo a slunce se schovalo za obrovitý šedomodrý mrak. Rayah pomalu otočila svůj krk, aby se podívala, co se venku děje a vduchu přemítala o tom, jaké by to bylo být čarodějkou. Přála si, aby sněžilo, hrozně si to přála a do dne a noci se jí to taky splnilo. Zamyslela se nad svojí zkušeností, ale nemohla tomu uvěřit.Ona žila ve světě zvaném Ainearun, světě, který byl víc jak tomu našemu podobný. Měla to tady moc ráda, ale jen ta pesimistická doba se jí nelíbila. Chtěla zažít nějaké dobrodružství, ale její povinností byla škola. Kdyby Rayah byla vskutku čarodějkou, jaký by byl její život? To ona nevěděla. Vždy jen smutně seděla na svojí židličce a přemýšlela nebo si opakovala učení, protože ve škole to nebylo nic lehkého a ona chtěla zvládnout slušněji maturitu.
Její kamarádky toho dne chyběly. Ona jako vždy seděla na svojí židličce a dívala se do dáli krajiny. Sníh pokryl již polovinu kopce, ale i když to zní jako by žila někde na venkově, před její školou byla skoro dálnice. Byly tady dopravní prostředky podobné těm našim, ale místo tramvají měly ošklivější elektrovky, a místo aut a autobusů byly vzdušné jezdíky, ty byly hezčí než elektrovky. Celkem rušno, ale když byla okna zavřená, nikdo si na nic nemohl stěžovat. Z jejího místečka naštěstí byl výhled na nedaleký kopec a to jí zachraňovlo její romantický výhled světa.
Nepříjemné holky v zadních lavicích spustily veliký řev. Rayah se ani nechtěla otáčet a myslela si o nich své, ale ony řičely dál. Paní učitelka je napomenula, ale než zařvala, tak stále vyrušovaly.
Právě byla hodina dějepisu. Každý se bavil. Velice náramně. Rayah potichoučku poslouchala paní učitelku Saysowou a chtěla ji pochopit. Ony dvě si byly velice blízké. Když chyběly kamarádky, tak by si mohla celé hodiny povídat s ní. Rayah zbožňovala způsob výkladu této učitelky. Ona byla taky svým způsobem čarodějka, ale jen na pohled, nikoli fyzicky ani psychicky. Byla to velmi vysoká učitelka, ale mluvila potichu a proto nejraději vyprávěla působivé příběhy Rayah, která si vždy musela sednout před katedru. Učitelka s klidem říkávala o ostatních ze třídy. ,,Je to jejich chyba, že nedrží ty svoje zobáky. Až je vyzkouším, tak potom se budou divit. Někdy, pravda, jsou to milí žáci, ale když na ně příjde ta užvaněnost, tak a't si dělají, co chtějí - mají učebnici, tak až vyhlásím zkoušení, musí se to z ní naučit. Nebo taky nemusí, ale bude to mít samozřejmě následky... Ostatně je to jen jejich věc, co si udělají, to budou mít.“ Velice známé fráze, ale ty jsou snad na každé škole. Tato učitelka ta byla však stará, a proto nemohla se nijka namáhat.
,,Rayah, pověz mi. Jak moc máš ráda sníh?“ nečekaně se zeptala a s poklidem zavřela svoje velká namalovaná víčka, a svoji bradu si podložila rukama. Raya na ni koukala docela vykuleně. Její hnědé oči byly najednou veliké a tmavé vlasy byly ještě více rozcuchané.
,,Já...“ zasekla se, ,,Já mám sníh - moc ráda, paní profesorko. Jak vás to napadlo, klásti mi tuto otázku?“ v tuto chvíli se snažila mluvit spisovně, protože to byla profesorka, na které jí záleželo. Měla ji nejraději.
,,Jasně jsem viděla, když jsem přišla do místnosti, jak ses s takovým zaujetím dívala na tu chumelenici.“
Opět poryv větru vehnal meluzínu do komína.
,,Je to tu tak mrazivé, ale já mám zimu ráda. Ale něco jiného je lyžovat a něco jiného - jen tak stát a sledovat, jak venku mrzne. Měl by někdo zapnout topení... je tady pěkná zima.“
,,Oh, máš pravdu, děvče. Mrazy přišly trošku předčasně, vždyť máme teprve konec října!“
Rayah již nevnímala ten humbuk třídy a dívala se dějepisářce do očí, která jí z nich vyčetla, že touží zase zažít nějaký příběh.
,,Vidím ti to na očích. Tak dobrá. Neměly bychom povídat o zbytečnostech, ale o dějepise,“ učitelka se zasmála a Rayah taky. Moc se jí líbil příběh nešťastně šťastné lásce dvou lidí, druidů, kteří na této planetě žili už tak dávno. Deaerun a Damolis.
Víc příště, mom už mně žene pryč, moc se omlouvám, doufám, že mi to vyjde tento pátek. Hezké čtení přeje Jarrya
