Snape-Ledový žár 15. Zrození Lektvaru

AŽ SRPEK MĚSÍCE
TŘÍŠTĚNÝ SVOJÍ TMOU
DOTYKEM SPOJÍ SE
S DVOU SVĚTŮ OZVĚNOU

DAR DVOJÍ PŘEMĚNY
NA POUTI ANDĚLA
LÉČIVÝM JEDEM BUˇD
LÍBEZNÝM KVĚTEM ZLA

TAK V KEŘ SE ŠÍPKOVÝ
ZMĚNÍ ŽÁR LEDOVÝ
OBLOHA PLNÁ HVĚZD
JAK - DÍTĚ V TOBĚ VÍ
/věštba Sibyly z Havraního Dolu, 1954/

V zatuchlém vzduchu kobky v nejhlubším sklepení bradavického hradu panovalo ticho. Jen macaráti jeskynní, kteří tu desítky let žili bez jakéhokoli vyrušení, byli zmateni závanem čerstvého vánku.
Prsten s kamenem v barvě hvězdné oblohy se lehce komíhal zavěšen na pavoučích vláknech nad šestihrannou nádobou. Temnou místností pomalu putoval paprsek stříbrného měsíčního světla. Na okamžik osvětlil bledou tvář muže, který klečel na kamenné zemi a nehnutě pozoroval nažloutlý rej uvnitř nádoby. Dosud se v ní pohybovala jen hmota - to živé mělo teprve vzniknout. Lektvar očištění. Severus Snape čekal už dlouho na tuhle noc. Na chvíli, kdy vezme život skutečně do vlastních rukou. Útroby mu svíral strach, ale byl to skoro příjemný, mrazivý strach, takový, jaký zažíváme před vzrušujícím dobrodružstvím.

Když se měsíční paprsek dotkl obsidiánu, sjela po něm dolů okem neviditelná kapka. Tedy mnoho kapek, ale důležitá byla ta první. Rozstříkla se uprostřed zlatavé masy a sirná pára z ní v tom okamžiku přestala stoupat. Uvnitř se objevila nejprve tmavá tečka. Zvětšovala se a světlala. Byla to úchvatná podívaná a Severus z ní nemohl spustit oči. Sám nevěděl, jak přesně bude Zdroj vypadat a byl VELMI překvapen, když nahlédl přes vyprchávající zbytky dýmu.

--------------

Sibylinu věštbu objevil v loňském létě uprostřed Yanicských vodních jeskyní. Pátral po ní dlouho, protože ve své skryté touze po vlastní výjimečnosti, slávě a moci vyhledával takovéto věci. Chtěl vykonat něco úžasného, oslňujícího, aby jeho jméno konečně přestalo být spojováno jen se smrtijedskými zločiny a rodovou tradicí. Bohužel se mu podařilo porozumět jen části věštby. Té, která se týkala lektvaru. Měl sice nejasný pocit, že ty řeči o ledu a žáru se týkají jeho drahocenné osoby, ale považoval to za babské povídačky a odmítl tomu věnovat pozornost - ke své škodě.
To, k ČEMU vlastně slouží jeho vánoční dárek a od koho jej dostal, si plně uvědomil až počátkem jara. Seděl tehdy už po bůh ví kolikátou noc zahloubaný do toho kusu zmačkaného pergamenu a rozhodoval se, jak dál. Znovu a znovu si v paměti promítal onu noc, kdy naposledy přišla Samantha.

Byla jiná, než jakou ji znal, a on užasl, jakou moc nad ní má pouhý strach z antikněze a z toho, že bude muset splnit svůj slib. POKORA, to bylo slovo, jímž se dala vyjádřit ta změna. Zmizela její panovačnost, přezíravé pohrdání a zloba. Stála proti němu s provinilým výrazem v tváři a cudně sklopenýma očima:
"Já vím že to zní divně, Severusi, ale přišla jsem, abychom se dohodli."
"Dohodli? Na čem?" Snape udiveně povytáhl obočí. Pochmurný výraz v obličeji ho neopouštěl. Obvykle stačilo, že se tahle osoba zas objevila, a měl náladu na úrovni doby ledové. Už se skoro odnaučil doufat, že by to mohlo být někdy jinak. A přece koutkem duše věřil, že se jednou karty obrátí. Ať už mu k tomu dopomůže ten podivný antikněz nebo ne.
"Myslíš, že my dva máme spolu ještě o čem mluvit?" Uvědomoval si od začátku, že to není nic jiného než další na něj nastražená léčka, že jakmile se na tuhle návnadu chytí a před antiknězem ji ochrání, bude vše při starém, jen on bude uchovávat ve svých vzpomínkách o jedno trpké zklamání víc. "Nabízím ti mír, Severe....jen za...ehmm... mou bezpečnost..."
"A copak ti hrozí tak strašného?" Neodpustil si trochu ji podusit.
"Myslím že to víš, ten....." chvíli hledala to pravé slovo "tvor.....totiž...antikněz...vylákal na mě slib......však víš." To, jak si tu hrála na nevinnou děvenku z klášterní školy, jej skoro pobavilo. Ale proč se s tím chlapem prostě nevyspí? Proč podstupuje tohle....ponížení? Musí to pro ni být dost ponižující, po tom všem za ním přijít a nabízet mu smír... Skoro mu jí bylo líto. Jen na okamžik. Pak mu rozvlnil rty zlomyslný úšklebek. Dejme tomu že opravdu má nějaký důvod, proč po něm chce, aby ji vysekal z nutnosti splnit slib. Ale proč on by to dělal? Má důvod věřit, že ona dodrží příměří, slíbené jemu? Splnila by slib, daný proto, aby nemusela splnit jiný slib /sakra, to už je jako nějaká slovní hříčka:-)/? Tak naivní Snape přece jen nebyl. Nicméně slíbil Samantě, že jí pomůže. Od té doby skutečně do jeho ložnice nevstoupila, tedy aspoň pokud mohl soudit. Jeho pleti výrazně prospělo, když se alespoň pár týdnů nerušeně vyspal. Poněkud přirozenější barva jeho obličeje sice měla za následek to, že madame Trelawneyová kolem něj vrkala v daleko větší míře než obvykle, téhle klekánice se ale Severus dokázal zbavit, potřeboval-li klid.

--------------

A teď se naklonil nad nádobu zvědav, co tam spatří. Věděl, že Zdroj Lektvaru musí projít evolucí. A to, na jakém vývojovém stupni se zastaví, bude určovat sílu vlastního Lektvaru. Mimo jiné proto vybral Severus pro jeho zrození toto odlehlé místo. Představa, že by se ve své pracovně potýkal například s dinosaurem, se mu moc nezamlouvala.

Nevěřícně strnul uprostřed pohybu. Uvnitř leželo maličké, zkroucené dítě. A kdyby měl Severus s dětmi nějaké, byť sebemenší zkušenosti, mohl by poznat, že je to lehce nedonošený plod. Tedy pokud by si toho ve svém nadšení a ohromení dokázal všimnout. Otvíralo na něj veliké nazelenalé oči ve svraskalé tvářičce a bezzubými ústečky lapalo po vzduchu. V tohle nedoufal. Dokázal vytvořit Zdroj na pravděpodobně nejvyšší možné úrovni. Neměl bych se tolik podceňovat, řekl si. Potají měl o svých schopnostech docela vysoké mínění, ale tohle....

A ještě někdo stál za dveřmi a štěrbinou nahlížel do kobky, pln hrůzy a úcty, obdivu a očekávání. Mladý muž oděný do upjatého taláru, skoro stejného střihu jako Severův plášť. Antikněz si plně uvědomoval, čeho se stal svědkem. A byl vděčný za to, že tím tajně přihlížejícím mohl být on.

Snape se zahloubal znovu do věštby v domnění, že pochopí, čím se TA VĚC krmí. Marně. Ale než stačil alespoň zaklít, velmi opatrně se otevřely dveře a zjevila se před ním živá nápověda. V podobě antikněze. Teprve teď si Severus uvědomil, že antikněz vypadá tak trochu jako jeho lepší já - alespoň fyzicky. Byli si dost podobní, oba vysoké, urostlé postavy, černých vlasů /jedny lesklé a jedny poněkud mastné/ a ostře řezaných rysů v obličeji. Antikněz byl o poznání štíhlejší, jeho tvář byla více sebevědomá a důstojná, vědomá si své ceny. /Měl bych zhubnout, pomyslel si Severus./ Antikněz zůstal stát v rohu místnosti. Severus tušil, že přijde. Ohlédl se po něm:
"Vidím že jste si pospíšil. Ta nedočkavost by se vám nemusela vyplatit," poznamenal ne zrovna společensky.
"Odpusťte...nespěchám zas tolik." Teprve teď si všiml, že jeho hlas zní velice charismaticky. Jeho ovečky po něm musí šílet, pomyslel si mrzutě.
"Pojďte dovnitř. " Jen maličko zapochyboval, jestli je vhodné zvát ďáblova kněze na delší návštěvu.
"Děkuji," pronesl zdvořile antikněz a pokročil k ohni. Zastavil se v uctivé vzdálenosti od Zdroje i od Snapea. Ten se na něj tázavě podíval.
"Smím?" téměř zašeptal antikněz a ukázal na šestihran. Snape kývl. Ten druhý přistoupil k nádobě a čelist mu poklesla údivem. Dlaně sepjatých rukou mu zvlhly potem. Zpod skloněného čela vyslal k Severusovi zvláštní pohled.

Stáli nad touto podivnou kolébkou a mlčeli. Po chvíli Severus vytáhl z hábitu svou hůlku a lehce do dítěte šťouchl. Zakňouralo a ohnalo se. Nic víc. Zkusil to znovu. Poněkud razantněji. Dítě se rozplakalo. A jeho slzy, nebo co to bylo, brzy naplnily nádobu průhlednou, lehce načervenalou tekutinou. TOHLE tedy byl vlastní Lektvar. Antikněz, němý úžasem, se neodvažoval pohnout.

Hodnocení:
4.4 (14 hlasů)