Venku se setmělo, já zdvihám hlavu,
Přede mnou prostor, vesmír dokořán.
Počítám hvězdy, jim otázky kladu.
Noc je tak krásná a jsem tu s ní sám!
Jedna z těch tisíců je mi však bližší,
Je to snad ta - má, co pro mě je jen?
Která jak obránce neštěstí ztiší,
pro mě lásku střádá, štěstí shraňuje?
Hvězda a já - jsme v němém rozhovoru,
dálkou se pohledem domlouvám s ní.
Je trochu modravá, láká mě vzhůru.
Život je na ní snad? Kdopak to ví?
Přítel si přisedl, šupinou zazvoní,
k nebi mu směřuje tykadlo hrdé.
"Tu tvoji krásku znám, Země jí říkají,
ti, co tam žijí a sebe zvou Lidé."
