4. Putování vlastní myslí
Angelina se probrala, skoro jako by se
znovu narodila, její mozek začal pracovat nanovo. Jakmile otevřela oči,
zpanikařila, a radši je zase zavřela. Podle toho, co před chvílí viděla, ležela
na poušti. Zespoda ji pálil vařící
písek a shora žhnulo slunce. Nikde nic, než písečné duny prohrabované
prodění a tetelením vzduchu a pár suchých pahýlů. Mohla bych pít vlastní pot,
napadlo ji. Vzápětí tento návrh s hořkým smíchem zamítla (vzhledem
k její nynější situaci, kdy nemá ani kapku vody).
Chce se mi ještě ležet...Mm...Spát a
spát. Budu snad muset přejít tu poušť? Proč jsem tu? To všechno jistě jen kvůli
té zpropadené osobě a tomu jejímu s m r t o n s n ý m u svitku...
Cože? Ale jestli přinášel smrt, pak... Pak je za ní jen další putování.
I přes opatrnost vstávání z horkého
lože mě prudká závrať vrhla na kolena. Dotkla jsem se křehké větvě spáleného
stromu. Pomohl mi zvednout mé znavené tělo, které stále tížil mámin sametový
hábit.
Otočila jsem se kolem své osy a v šílené
hrůze jsem si uvědomila, že ve směru mé další cesty nejsou už ani holé kostry
stromů zčernalých staletým sluncem. Zahubilo je a jej jejich stálým
společníkem. Ulomila jsem si jednu větev, která naprosto vyhovovala mým
záměrům. Byla dostatečně tlustá i dlouhá s trojzubcem na konci. Alespoň se
nebude tolik bořit do písku. Podivila jsem se nad tvrdostí tohoto dřeva. Jiné
by se již jistě rozpadlo na prach.
Třeští mi hlava. Strhla jsem ze sebe
samet, utrhla z něho úzký pruh a zavázala si to kolem hlavy na způsob
turbanu. Zbytek jsem si uvázala kolem pasu – mohl by se ještě hodit. Podívala
jsem se na tiché písečné hory přede mnou a sevřely se mi všechny vnitřnosti.
Věděla jsem však, že musím jít právě tam.
Opírajíc se o hůl jsem váhavě vykročila. Cestou
mohu uvažovat. Vypadá to, že času budu mít prozatím dostatek. „Takže se do toho
dáme“, belhala jsem se kupředu. „Ten svitek byla past, vzbuzující...touhu po
smrti. To je jasné. A kdo by ho tam mohl nastrčit a přát si mojí smrt? Jedině
naše stará známá Slečna Smrt (vlastně ani nevím, jestli je to žena, či
muž...). To tedy nejspíš značí, že jsem mrtvá. No,
nejsou to nejlepší vyhlídky, ale co s tím můžu dělat? Nic.“ Skončila jsem
svůj monolog důležitě.
Sil mám zatím dost, ale ani kapku vody. A
při nejlepší vůli by se dalo říct, že to není dobré. Vlastně jsem na tom
dost špatně.
Po několika hodinách (dnech?) namáhavé
chůze v horkém bořivém písku jsem stála na úpatí nejvyšší duny, která
zcela zakrývala výhled dál do krajiny. Začala jsem stoupat po strmé straně.
Slunce už bylo nízko. Vypadalo, jako by sedělo na samém vrcholku. Zneklidněla
jsem. Něco mi říkalo, že tohle nebe značí bouři. I když je bez mráčku.
S vypětím všech
sil jsem se doplazila na vrchol, s očima přivřenýma před prudkým světlem.
Jakmile jsem se postavila, do tváře mě uhodil ledový vítr. Zmateně jsem se
rozhlédla kolem. Přede mnou nebylo nic, než nekonečná ledová pláň. Jen zmrzlý
povrch bez sněhu a čehokoliv jiného. Špatný vtip. To prostě neni možný. Připadá
mi to tak neuvěřitelné...
Jako kdyby někdo
nechtěl, abych se otočila a pohlédla zpět. Silou vůle jsem se sotva přiměla
obrátit zpět. Tam však nezuří bouře ledového vichru, ale horké slunce taví
písek ne sklo. Nechápu. Nic...
Ukopla jsem přimrzlou
hrudku ledu a přiložila si ji k vyprahlému hrdlu. Tohle se také nedá pít.
Rychlost chůze jsem
se snažila přizpůsobit únavě nohou. Jde se tudy pohodlněji, ale už se třesu
zimnicí. Uvědomila jsem si, že nesmím usnout – zmrzla bych. Chm, ale jak můžu
zmrznout, když jsem mrtvá? Smrt ve smrti? Ale co když mě přece jen bolest a
únava přemůže? Prozatím mi to nebezpečí nehrozí.
Pomalu se
šeřilo. Angelina by mohla s jistotou tvrdit, že už uplynul více než den,
ale nějaké zákony přírody to jednoznačně vyvracely. Snažila se co nejtěsněji
zabalit do roztržené hřejivé látky, ale moc to nepomohlo. Na obzoru se rýsoval
temný pruh. Vydala zlostný řev nad svou bezmocností, který se rozlehl
v pustém tichu. Lehla si na zem a mezi vzlyky se snažila rozhýbat zmodralé
rty bezhlesnými slovy.
