K8-Z8S
Loď hořela.
Požár se rychle
šířil do všech podlaží a nevynechal ani hlavní můstek, který byl chráněn
zvýšenými bezpečnostními opatřeními. Kapitán ležel mrtvý ve svém křesle a modré
plameny olizovaly jeho bezvládné tělo. Jeho, spolu s vyššími důstojníky, zabil
již první výbuch jednoho z hyper-motorů.
Obchodníci,
kteří na lodi přepravovali své zboží, zmateně pobíhali sem a tam a horečně se
snažili porozumět nesmyslně složitému záchrannému systému. V úzkých chodbách se
jedna vlna zoufalých lidí přelévala přes druhou a stejně stejně snadno nalézaly
i smrt ve všudypřítomných explozích.
Cril měl to
štěstí, že jeho pokoj byl v těsné blízkosti hangáru pro únikové moduly. Vydal
se tam už při prvním oznámení stavu ohrožení a teď, v relativním bezpečí,
přemítal, zda by neměl počkat ještě na jiné lidi. I v časové tísni si dokázal
spočítat, že malý počet modulů zdaleka nestačí pro stovky pasažérů. Vtom se
otevřely dveře pro vstup do hangáru a k jeho čekajícímu modulu přispěchal malý
mužík.
„Pohlídejte mi
to, za chvíli se vrátím. Přece to tady nenechám!“ zavolal přes rameno na Crila,
když vyložil na palubu své zboží.
„Počkejte!“
vykřikl Cril. „Nemáme-“
Loď se přelomila
v půli a náraz mrštil Crilem o ovládací zařízení. Jen náhodou přimáčkl svým
tělem to pravé tlačítko označené nápisem autořízení. Zatímco omráčenému
z hlavy vytékala rudá krev na řídící panel, malý motor se sám rozeběhl a skrze
přetlakový únikový průlet kocábka opustila skomírající loď.
Masivní kolos
vzdoroval požáru jen tolik času, aby se jediný únikový modul dostal na
patřičnou vzdálenost. Pak oheň vyšlehl do všech stran, kam unikl zběhlý vzduch,
a loď se rozpárala jako papírová vlaštovka.
* * * *
Mohutné tropické stromy, ověnčené zelenými šlahouny jako
přírodními boa, u sebe ukrývaly spoustu živočichů; u kořenů si teprve nedávno
nějaké podivné, zakrslé stvoření vyhrabalo noru, v kmeni neúnavně brouci ne
nepodobní červotočům vykousávali chodbičky a z květů sáli sladké živiny
motýlovití ptáci. Každý z mnoha představitelů místní fauny si hleděl svého a
dodržoval harmonické soužití.
Predátoři v
tomto lese takřka nebyli. Potravu si sháněli hlavně na nedalekých pláních, kde
každý den sváděli urputné běžecké závody s plachými stvořeními, která skákala
vysoko do výšky, odrážejíc se od placatých zadků.
Veliké slunce se
sklonilo k západu a už to vypadalo, že se tento den zapíše do místního
imaginárního zápisníku jako obyčejný, když se náhle nad lesy a pláněmi prohnalo
něco velikého. To něco vyplašilo motýlovité ptáky i živočicha obývajícího noru
u kořenů stromů. Ba co víc! Lomoz, který letící věc vydávala, vyplašil i
predátory a ti teď bojácně schovali oba ocasy pod silné nohy a dali se na
zmatený úprk.
Únikový modul
těsně minul koruny vysokých stromů a nedaleko od nich se hluboce zaryl do země.
Hlína vylétla vysoko do vzduchu a ještě chvíli po tom, co záchranná buňka
vydala vyčerpané zaskučení, se na zem vracely vyrvané trsy suché trávy.
Omráčený Cril uvnitř
mělce oddychoval.
Když se
trosečník druhého dne probudil, bolest hlavy ho donutila, aby se zatím
nepokoušel vstávat. Sáhl si na čelo a bolestivě sykl. Na prstech ucítil
vychladlou krev, která mu slepila vlasy do lepkavých pramenů.
Jakmile
nevolnost konečně trochu přešla, opatrně vstal a malátně se šel podívat do
zrcadla. Cestou si vzal lékárničku; bolest hlavy ho ujišťovala, že ji bude
potřebovat. Ošetřil si ránu na hlavě a zajistil ji obvazem, který se mu sám
obtočil kolem poraněného místa. Zrak měl stále rozostřený a tupá bolest
nepřecházela, to mu ale nezabránilo, aby se najedl z chudých zásob potravin,
které obchodní loď svým únikovým modulům přidělila.
Příliš vysílen,
než aby se o cokoliv dalšího pokoušel, vytáhl z boku lodi tenkou plošinu
vysouvací postele a vděčně na ni ulehl. S myšlenkami na to, že až se probudí,
bude pomoc nablízku, usnul.
Znovu procitl až
druhého dne ráno. Bolest trochu ustoupila a stala se snesitelnější. Posnídal ze
zásob a vyšel před modul; dveře se před ním samy otevřely a pustily na něj
sluneční paprsky. Protáhl se, přičemž dbal o to, aby rukou náhodou nezavadil o
obvazy nebo ránu na hlavě.
Zvuk čilé
přírody odehnal z jeho hlavy ponuré myšlenky na vybuchlou obchodní loď a přiměl
ho k průzkumu nejbližšího okolí. Naději, že jej autopilot zanesl na
civilizovaný svět, rozprášil už palubní počítač, který na něj před chvíli
vychrlil spoustu dat a souřadnic, z nichž se dozvěděl jen jediné s jistotou a
totiž že stojí na zcela lidu prosté planetě, stovky, ne-li tisíce parseků od
nejbližší pomoci. Alespoň je tu krásně, pomyslel si, a čekání na
záchranu mi zkrátí tak pěkné místo.
Po tom, co si
prohlédl stromy dvakrát vyšší, než jaké vídal na Zemi, vrátil se do modulu, aby
nastavil rádiový komunikátor na širokopásmové vysílání SOS. Už u vysouvacích
dveří ale zakopl o nějaké harampádí. V první chvíli jej chtěl odkopnout, pak si
ale vzpomněl, že ho sem přinesl ten malý mužík, kterého viděl těsně před tím,
než... nepamatoval se, co se stalo pak.
Klekl si a probral
se zbožím, které, jak sám nedovedl pochopit, mělo pro někoho větší cenu, než
vlastní bezpečí. Už rychlým pohledem poznal, na co hledí; na ještě nesloženého
robota. Bylo tu všechno: pozitronický mozek chráněný vodní lázní, desítky metrů
kabelů, železo-plastové končetiny a tělo a veliká baterie.
Uklidil díly na
stranu s tím, že se k nim vrátí později. Teď měl na práci jiné věci. Sedl si do
křesla a na klávesnici vyťukal příkazy ohledně rádiového vysílání. Pak si
spokojeně promnul ruce a podíval se na ukazatel zůstatkové energie v palivových
článcích. Ani nízká zbývající hodnota ho nedokázala připravit o lehce získanou
dobrou náladu; je sám na pusté planetě. Dokud ho tu nezachrání, užije si, co se
dá.
Nasvačil se z
ubývajících zásob jídla a chopil se robotických součástí. Ani nepotřeboval
návod, vždyť robotiku sám studoval! Přes těžce nabyté vědomosti zakrátko
zjistil, že skládání nepůjde tak lehce, jelikož tento nový model je velice
složitý. Pozitronický mozek měl spoustu přívodných i odvodných kabelů, jejichž
účel mohl jen vytušit. Končetiny se mu napoprvé nepodařilo složit dobře, proto
když do mozku vyslal impulz, aby se pohnula levá noha, udělala tento úkon pravá
ruka.
Do oběda byl
alespoň s hrubým robotem hotov, o zbytek se teď postará stroj sám. Zatímco Cril
v klidu obědval tekuté jídlo z tuby, pozoroval, jak robot do sebe montuje
veškeré zařízení, které se kolem něj povalovalo. Ještě než si trosečník utřel
ubrouskem ústa a spokojeně zamlaskal, stál před ním hotový umělý člověk.
„Jsem připraven
vám posloužit, pane,“ řekl bezpohlavním a přesto příjemným hlasem.
Cril se na něj
radostně podíval. „Pověz mi něco o sobě,“ vybídl ho hned zvědavě.
Stroj ani na
okamžik nezaváhal. „Jsem první robot Nového typu, sériové označení K8-Z8S. Mé
multifunkční vybavení umožňuje jakékoliv využití: jsem vhodný do domácnosti,
stejně tak mne navrhli pro výchovu a hlídání dětí. Dokáži opravit většinu
elektronických zařízení a navíc podle zadaných informací zvládnu kteroukoliv
jinou práci, kterou mne můj pán naučí.“
„Výborně,“
zvolal jásavě Cril. „Budu ti říkat Kazas. K8-Z8S není dobré jméno pro někoho,
kdo mi tu bude dělat společnost.“
„Děkuji, pane,“
odvětil odměřeně za chvíli.
„A teď, když já
znám tvé jméno, bude dobré, když mi budeš říkat Crile,“ pokračoval Cril.
„Inženýři, kteří
mne navrhovali-“ mluvil klidným, téměř nezúčastněným tónem Kazas.
„Je jedno, co tě
tví inženýři naučili,“ přerušil ho Cril. „Mým přáním je, abys mi říkal Crile.“
„Jak si
přejete,“ pravil Kazas pokorně a dodal. „Podle mých senzorů jste raněný a
způsob, jakým jste byl ošetřen, není vyhovující... Crile.“
„To je v
pořádku, cítím se dobře. Když mi budeš dělat společnost při procházce místním
krajem,
udělá se mi ještě lépe.“
„Jak si přejete,
Crile,“ řekl Kazas a následoval svého pána ke dveřím.
Za den Cril s
Kazasem prošel okolí v okruhu zhruba jednoho kilometru. Líbilo se mu tu; celý
tento nový svět v sobě měl cosi exotického a cizího, něco, co na něm zanechalo
patrnou stopu poznání. V jednom okamžiku se cítil jako objevitel a vzápětí
narazil na něco tak přirozeného, jako třeba na kapku rosy, a hned si zas
připadal jako na Zemi před tisíci lety.
Kazas při této
procházce projevil mimořádnou ohleduplnost, když svého pána nerušil a vystačil
si s tichým pozorováním. Cril si jeho přítomnost vlastně ani neuvědomoval; tak
tiše si robot počínal. Díky tomu se mohl mohl bezstarostně projít lesem a bez
obav z přerušení toku vlastních myšlenek pozorovat tu neznámého brouka, tu
neobvykle anatomicky tvarovanou zvěř, kterou určil jako něco mezi zemskou srnou
a koněm. Vysoké stromy se nad ním tyčily jako věže a zahrnovaly jej přátelským
stínem; bez něj by se pod prudkým sluncem brzy vyčerpal.
S Kazasem v patách
se vynořil z lesa a jeho zraku se otevřela nekonečná pláň.
„To je... to
je,“ šeptal vzrušeně Cril. „Nádhera!“
Kazas se na něj
obrátil, jako by neporozuměl některému příkazu a pak se vrátil zpátky k
nečinnému pozorování. Viděl zahnědlou trávu, která se daleko táhla a zvolna
přecházela do kopce, za která už dál nebylo vidět. Hnědá stébla se točila ve
vzdušných vírech jako mořské vlny a pasoucí se hopsaví býložravci z ní
vyskakovali jako mrštní lososi v dravém proudu.
Cril s úžasem
přivíral oči, aby na nový druh lépe viděl. Z časopisů věděl, že na Zemi žila
zvířata, která se pohybovala skoky. K tomuto přesunu však využívala nohy,
nikoliv zploštělý zadek, odrážející se od země jako nějaká pružina!
„Největší z nich
právě vyskočil do výšky dvou metrů, Crile,“ ohlásil Kazas, protože zaznamenal,
že těmito informacemi svého pána potěší, „a urazil tak dráhu deseti metrů.“
„Můj ty bože!“
zašeptal Cril rozechvěle.
Z vysoké trávy
najednou vyběhlo mohutné stvoření s ošklivým vzhledem a zaútočilo na překvapené
hopsaly. Než se nejbližší skokan dostatečně rozhoupal, aby mohl vyskočit, mělo
ho veliké chlupaté zvíře v drápech a trhalo jej na kusy.
Crilovi se na
obličeji mihl výraz nejvyšší nespokojenosti, stejně tak ale věděl, že s
místními zákony nic nenadělá, byť je hopsaly okouzlen sebevíc. Nedokázal však
přihlížet predátorovu obědu a obrátil se k odchodu. Kazas jej mlčky doprovázel.
Za malými
kulatými okny byla tma, která jako závěs přikryla stromy a sluncem spálené
pláně. Úsporné světlo, šetřící zůstatkovou energii v skoro prázdných článcích,
vydávalo stinný kužel světla, který byl tak tmavý, že se pod ním bez obav z
poškození zraku nedalo číst.
Kazas seděl v
pilotním sedátku vedle Crila a poslouchal jeho řeč o všem možné. Chvílemi jej
Cril vybídl, aby řekl svůj názor, většinou ale zůstával Kazas v tichu. „Země je
teď přelidněná,“ vysvětloval Cril. „Ti bohatší dávno skoupili desítky hektarů
půdy, aby měli co nejvíce místa. Většina z méně majetných lidí neměla na to,
aby se přestěhovala na jinou planetu a zapojila se do koloniálního života, a
tak teď šetří, aby alespoň jejich děti mohly vyrůstat v prostředí, kde není
namačkáno v průměru čtyři sta lidí na kilometr čtverečný.“
„Promiňte,
Crile,“ vložil se ohleduplně do rozprávění Kazas. „Pokaždé, když mluvíte o
chybách lidské domovské planety, jako robota dbajícího na pohodlí mne jímá
hrůza nad vaším údělem. A přesto se těšíte, až se do toho přeplněného světa
vrátíte? Není vám tady, uprostřed neporušeného kraje, lépe?“
Jeho pán se
zamyslel. „Víš, Kazasi, existují věci, které ti nedokážu vysvětlit. I kdyby na
Zemi bylo sebehůře, musel bych se vrátit. Je to můj domov.“
Kazas nad tím
chvíli přemýšlel. „Byl jsem sestaven v záchranném modulu a předtím mé díly
vyrobili v Helénské kolonii. Ani k jednomu místu necítím takový vztah, jaký
popisujete.“
„Jsi robot,“
řekl tiše Cril. Cítil se trapně, jako kdyby za Kazasovu necitlivost mohl on.
Ačkoliv mu robot díky dobrému sluchu rozuměl, nic to nezměnilo na jeho
vyrovnané tváři.
„Jestli nás do
rána nezachrání, budu tě muset naučit, jak vyrobit zbraň a také ukázat, jak se
loví,“ pokračoval Cril po chvíli ticha, vyrušované cvrkáním brouků venku.
„Říkal jsi přece, že dokážeš
všechno, co tě naučím?“
„Ano.“
„A co tvé
baterie? Jak dlouho ještě vystačíš bez nabíjení?“
„Čtyři dny při
normálním provozu, Crile“ odpověděl Kazas.
„Tou dobou by
nás měli zachránit,“ ujišťoval sám sebe Cril. „A pokud ne, snížím tvůj výkon na
minimum.“
„Proč, Crile? To
dost dobře nechápu. Jsem tu, abych vám pomáhal.“
„Sám víš
nejlépe, že pokud zůstaneš několik hodin bez energie, všechny vzpomínky se z
tvého mozku smažou jako z lidského, kterému se nedostává kyslík.“
„To vím. Nač si
ale nechávat vzpomínky?“ zeptal se Kazas. „Raději vám posloužím a pak, až přijde
můj čas, se rozbiji a mé místo nahradí jiný robot.“
„Líbíš se mi,
Kazasi, chci si tě nechat.“
Kazas se na něj
upřeně zahleděl. „Jak... vypadá takové líbení?“
„No, člověk
cítí, že něco potřebuje a že by mu bez toho bylo smutno,“ řekl zamyšleně Cril a
na vysvětlenou dodal. „Bylo by mi asi jako tobě, když ti dochází energie. Vím,
že nic necítíš, přesto zaznamenáváš určité změny, o kterých víš, že pro tebe
nejsou dobré.“
„Jsem rád, že se
vám líbím. Kdybych byl člověk, řekl bych, že se mi také líbíte,“ řekl Kazas.
Dalšího dne ráno
vstal Cril o něco dříve. Kazas odpočíval vedle jeho vysouvací postele v
zapnutém úsporném režimu, aby pánovi „vydržel co nejdéle“. Společně se vydali
do lesa pro potřebné suroviny; Cril Kazasovi popsal vhodné kusy dřeva a jejich
žádané tvary a v hrubých rysech mu vylíčil, k čemu budou sloužit.
„Je luk starý
nástroj?“ zeptal se náhle Kazas, zatímco přešlapovali v jehličí se zraky
zabodnutými do země před nimi. Samozřejmě, že by robot mohl celou oblast
prozkoumat za krátký časový úsek, ale jeho pán si přál, aby vedle něj kráčel a
dělal mu, jak už řekl kolikrát, společnost.
Cril pokrčil
rameny. „Počítám, že ano. Proč se ptáš?“
„Chci být dobrým
společníkem,“ vysvětlil svým vlídným hlasem a Cril se na něj usmál.
Do vejčitého
modulu se vrátili s několika kusy dřeva. Kazas nesl několik dlouhých, které,
jak mu vysvětlil Cril, použijí na oštěpy. Cril v jedné ruce držel pružné kusy
na luk. Slunce dávno vystoupalo nad stromy a paprsky hladilo oba po zádech;
Kazase po chladných, umělých, Crila po širokých, opálených.
Ve svém útočišti
položili materiál na zem a Cril ještě přispěchal s kusem vhodného plastikového
provázku, který výborně nahrazoval vlastnosti tětivy. Sehnal jej, spolu se
sirkami a velikým nožem, v krabičce poslední záchrany pod pilotním zařízením.
Kazas si vzal
dřevo do ruky, na několik vteřin se ponořil do svých spojů, aby si odtud vytáhl
informace potřebné k opracování materiálu, a pak se pustil do práce. Ruce mu
kmitaly tak rychle, že Cril stačil jejich pohyby sledovat jen pár vteřin, pak
se mu z toho zamotala hlava.
Jako první robot
vytvořil dokonalé oštěpy. Byl opravdu pečlivý, protože je ozdobil vyrytými
vzory, o kterých mu Cril vyprávěl ve spojitosti s dávnými válečníky. Oštěpů
bylo osm a každý byl sám o sobě dokonalým dílem. Kazas po jejich odložení na
stranu nesečkal ani tu chvíli, po niž by jej Cril obdivně pochválil, a už se
pustil do výroby luků.
Pracoval s
takovým nasazením, že nebylo poznat, s kterým z luků je napřed; hbitě zařízl
špičky a nepostřehnutelnými kmity prstů obmotal tětivy. Neuběhlo ani půl minuty
a Kazas se se svým dílem chlubil svému pánovi.
„Výborně,“
pochvaloval jeho zručnost Cril. Rukama přejížděl po složitých vzorech, které,
ač byly učiněny úzkou špičkou nože, vypadaly jako mistrovské truhlářské dílo.
Spojením palce a ukazováčku napnul tětivu tak, že se luk trochu ohnul, ale
nepraskl.
Do výroby šípů
se pustili společně. Kazas Crilovi podal svůj veliký nůž a sám si musel
vystačit s nožem příborovým. I přes tento hendikep Crilovy šípy vypadaly jako
obyčejné rovné kusy dřeva se zašpičatělým hrotem a naříznutým koncem. Naopak
Kazas vytvořil další umělecký počin, byť vycházel jen z těch motivů, o kterých
mu Cril vyprávěl. Jeho šípy byly špičaté jako jehla a přesto jim neubylo na
tvrdosti. Z pírek, které musel sesbírat v lese, když se Cril nedíval, pár
dokonale vyvážil, takže létaly přímo na cíl
bez toho, aby je vítr nebo sama rychlost vyvedla z roviny.
„Kupředu! Na
lov!“ zvolal radostně Cril, v němž se probudila stará lidská váeň.
Přes veškeré
snažení se jim do večera nepodařilo nic ulovit. Všechna zvířata jako by v sobě
měla nastavený tajný mechanismus, který je spouštěl teprve v okamžiku, kdy ani
jeden nebyl připravený. Jednou před nimi z houštin vyskákal osamělý hopsal, ale
dříve než stačil Cril vrhnout oštěpem, mohutnými skoky uprchl do bezpečí.
Kazas jeho
počínání mlčky sledoval a když zaznamenal tři pánovi nezdary, zeptal se, zda to
přeci jen nemá zkusit on. Cril souhlasil a těžce oddychoval ve stínu. Od té
chvíle jako by byl les začarovaný, jako by všechna zvířata věděla, že proti
robotově rychlosti a síle nemají šanci.
Do smrákání už
se neobjevilo ani jedno, které by stálo za ulovení. Cril se neochotně vracel s
robotem k modulu a snažil se zahnat myšlenky na kručící břicho. Kdyby si nechal
tu poslední kuřecí tubu ze zásob...
Kazas jeho
slábnoucí tělo pozoroval se starostmi. „Mohu se vrátit do lesa a číhat tak
dlouho v tichosti, dokud se nějaké zvíře neobjeví.“
„Ne, brzy bude
tma, neuvidíš ani na krok,“ odpověděl Cril, když vyšli z lesa a mířili z
mírného kopečku k zabořené buňce.
„Podceňujete mé
vybavení, Crile. Ve tmě vidím stejně dobře jako za světla.“
„Přesto si
nepřeji, aby ses tam vydal sám.“
„Proč, Crile?“
zeptal se Kazas klidně. V jeho vyrovnaném hlasu nebylo slyšet ani smítko
nějakého jiného tónu. Bylo to jako poslouchat hudbu, v níž se opakují stejné
noty bez změny melodie.
Cril se trochu
usmál. „Mám o tebe strach, příteli.“
Kazas se chtěl
zeptat, jak vypadá strach, ale věděl, že by Crilově odpovědi určitě stejně
neporozuměl; udělá tedy lépe, bude-li mlčet. Když jeho pán usínal, chvíli jej
pozoroval, než se přepnul do úsporného režimu. Jeho pán sice říkal, že teď
večer nikam nemůže, to se ale nevztahovalo na ráno.
Byl robot a
musel se postarat o Crila.
Crila probudila
vůně pečeného masa. Zmateně se vyhrabal ze své pokrývky a neuniklo mu, že Kazas
není na svém místě. Vyhlédl okénkem ven a spatřil svého robota stát u ohně.
Rukou otáčel primitivním grilem, na němž byl připíchnut malý hopsal.
„Dobré ráno,“
řekl překvapeně Cril, když vyšel ven do rána, které bylo příjemně chladné.
„Dobré, Crile,“
odpověděl mu Kazas nevzrušeně a ukázal na otáčející se větev s opékaným masem.
„Postavil jsem ho podle vašeho vyprávění. Je jeho podoba správná?“
„Je perfektní.“
Chvíli bylo
ticho, během nějž se Cril díval na Kazase a robot bez přerušení hlídal pečeni.
Pak se Cril zeptal: „Patří zapalovač do tvé standardní výbavy, nebo jsi použil
sirky.“
„V mém
ukazováčku je spolu s otvírákem, tužkou a injekční stříkačkou s tišícími
prostředky i zapalovač,“ odpověděl ochotně.
Kazas přestal
otáčet a plastovým loktem se dotkl masa. Pak se obrátil na Crila a prohlásil:
„Jídlo má ideální teplotu. Je na všech místech opečeno bez malých odchylek
stejně dobře. Ale s tak primitivním vybavením-“
„Je to báječné,“
ujistil ho Cril, který se mezi robotovým řečněním zakousl.
„Mám vám
spočítat energetickou hodnotu a průměrnou dobu, po jakou s touto porcí vystačí
váš organismus?“
Cril mu spolu s
mávnutím ruky odpověděl. „Ne, v pořádku. Ale mohl bys udělat něco jiného.
Přines mi, prosím tě, z modulu sklenku vody.“
„O to jsem se
již postaral, Crile,“ řekl Kazas a podal mu sklenici naplněnou čirou vodou.
„Nabral jsem ji při lovu v nedalekém potoce. Podle mé analýzy je bohatá na
minerální látky.“
„Výborně,“
pochválil si Cril a dlouze upil. Při tom mu neuniklo, jak Kazas postává v jeho
těsné blízkosti. To dělal jen v případě, že měl něco, s čím se chtěl pochlubit.
„Ano?“
Kazas natáhl
dlaň. Byly v nich nějaké narudlé plody. „Natrhal jsem je u toho potoka.“
„Děkuji,“ řekl
překvapeně Cril. Večer si myslel, že se probudí do hladového rána a bude
minimálně do odpoledne poslouchat kručení v žaludku. A teď jej tady jeho věrný
přítel zahrnuje takovými pochoutkami.
Přestože mu
nikdy v ústech nedělala dobře chuť masa smíchaná s čímkoliv, z ohleduplnosti se
odhodlal k malému okusení. Spolkl jeden plod a blaženě se usmál. Bobule měly
chuť podobnou lesním jahodám.
„Máme dnes na
programu znovu něco speciálního?“ zeptal se náhle Kazas. Práce mu očividně
dělala dobře v obvodech.
„Možná,“ protáhl
Cril mezi dalším uždíbnutím z Kazasovy dlaně. „Mohli bychom se vydat na
podrobnější průzkum. Teď, když jsem najedený, si nemusíme dělat zbytečné
starosti, které by nás jinak zdržovaly.“
Na to Kazas
vstal a připravil luk a oštěpy. Jako toulec jim posloužila krabice od snědených
zásob, kterou robot provlékl provázek, aby se dala nosit přes rameno. Dlouho
před tím, než Cril v klidu dojedl, stál před ním připravený vyslechnout nové
pokyny.
Cril vstal,
utřel si mastné ruce a dopil svěží vodu. Spolkl poslední sousto a pak se
obrátil k umělému člověku. „Kolik máš ještě energie?“
„Lov mé zdroje
značně vyčerpal,“ řekl pomalu Kazas jako by mu činilo nesmírnou námahu
prohrabat se k potřebnému údaji. „Musel jsem pronásledovat toho mladého
hopsala, jak jim říkáte, Crile, několik stovek metrů, než jsem mu zasadil
smrtelnou ránu. Měl bych ale vydržet ještě asi dva dny.“
Cril se zatvářil
vyděšeně. „Možná bychom se přeci jen neměli na ten další průzkum vydávat.“
„V pořádku,
chůze mi z energetických článků zas tolik neubírá,“ oznámil.
„Jsi si jistý,
že... tě to neohrozí?“
„Nemějte strach,
Crile,“ řekl Kazas pomalu a ačkoliv byl jeho tón stále bezbarvý, tím, že svou
mluvu zpomalil, umožnil Crilovi, aby si představil, že s ním hovoří vlídným
tónem.
Pak se společně
vydali do plání za lesem. Ty, na kterých přistál modul, totiž nebyly ničím
zajímavé; všichni hopsalové a predátoři z těchto míst utekli po hlučném
přistání a usmysleli se, že dokud tu ta vejčitá věc bude číhat, nevrátí se sem.
A pokud šlo o Crila, jemu procházka ve stínu stromů přišla vhod.
Mlčky kráčeli
kolem mohutných kmenů, které už samy o sobě působily velice cize. Zdejší cizota
se však Crilovi stále víc líbila. Byla v ní vášeň a neotřelá barvitost, která
na Zemi dávno zevšedněla. Slunce pokrývající neobvykle velikou část oblohy jim
zatím o sobě dávalo vědět výhradně v tenkých proužcích, které se dovedly
prosmýknout mezi spletitými korunami. Cril věděl, že až vystoupí ze záštity
lesa, bude čelit žáru, na jaký si dosud nezvykl. Buď jak buď, pokud chce
prozkoumat širší kraj, bude muset něco přetrpět.
Brzy se vynořili
ze zeleně do záplavy nahnědlého moře trávy. I dnes tu poskakovala stáda
hopsalů, kteří se tu pásli. Predátoři dnes asi neměli svůj den. Ostré slunce je
muselo zahnat do stínu nějakého křoví, jelikož po několika minutách pozorování
Cril stále nezahlédl ani jednoho.
„Půjdeme se
podívat k tomu kopci?“ zeptal se Kazas a rukou ukázal na vyvýšeninu, která
tvarem připomínala bouli v nadživotní velikosti. Rozpínala se do takové šířky,
že zabraňovala v delším výhledu v jakémkoli směru a i když několika arové
šumící moře trávy Crilovi donedávna stačilo, nyní pocítil touhu proběhnout
kolem stád hopsalů a vylézt nahoru. Tušil, že tam musí být něco víc, než dosud
viděl.
„Dobře. Dávej
ale dobrý pozor na ty chlupaté šelmy, které se v té vysoké trávě schovávají a
číhají na svou příležitost. Nedovedu si představit, jak bych se takovým
monstrům ubránil.“
S šípy vloženými
do tětiv se potichu vplížili do vlnících se stébel. Šustění, které se zprvu
jevilo jako švitoření tisíců hlásků, přešlo v těsné blízkosti v melancholickou
melodii. Na své cestě k pahorku stačili vyplašit jednoho samotářského hopsala:
Tiše odpočíval v
trávě a o nic jiného se nestaral. Když kolem něj procházel Cril s Kazasem,
škubl sebou, vyvalil oči jako sešlápnutá ropucha a hbitě si napružil zadek. Za
hlasitého vřeštění, které se
intonací bez problémů dalo srovnat s hejnem pelikánů,
odskákal pryč.
Cril se na
Kazase vystrašeně podíval. S úlevou si všiml, že nebyl jediný, kdo nezvládl
situaci.
Zatímco ale Kazas ochranitelsky napnul luk a namířil jej
na zvíře, Cril leknutím uskočil stranou. Teď na sebe hleděli a ani si nic
nemuseli říkat.
Tiše pokračovali
dál.
Zanedlouho
dosáhli úpatí vrcholku. Odtud byla cesta rychlá. Předně totiž kopec nebyl vůbec
vysoký. A pak, tráva tu byla daleko nižší, takže se v ní nemohlo schovat ani
mládě hopsala. Rychle se vyšplhali nahoru a v okamžiku, kdy Cril nabral dech, o
něj zároveň přišel.
„Panebože!“
uklouzlo mu.
Hleděl na
nekonečný prostor. To, co se před nimi nyní otevřelo, se už opravdu nedá nazvat
jinak než mořem trav. Hnědá jako by zde byla jedinou barvou a zápasila s modrým
nebem o prvenství – rozlohu na to rozhodně měla!
Hnědo, kam až
dohlédl.
Na horizontu
nespatřil žádné pohoří, které by ho ujistilo, že tu je krom dokonalé roviny i
něco jiného. Jen stěží si dokázal představit svou reakci, kdyby jej autořízení
modulu doneslo někam doprostřed toho oceánu spálených trsů trávy. V tom případě
by buď při první obchůzce kolem přišel o život, neboť nebylo sporu o tom, že
hnědá rovina je hlavním útočištěm jak hopsalů, tak jejich lovců – chlupatých
predátorů, anebo by vyhlédl jen jednou a pak by se z bezpečí modulu nevzdálil
ani na krok.
„Mám vaši reakci
a zvýšený srdeční puls chápat jako znamení, že tohle,“ řekl Kazas a ledabyle
máchl kolem sebe, „na Zemi není, Crile?“
„Ne, není. Nebo
jsem o takovém místě alespoň nikdy neslyšel.“
Několik minut
beze slova a pohnutí stáli a hleděli před sebe. Cril z toho všeho měl smíšené
pocity, nedokázal posoudit, zda je velikostí travnatého prostoru vyděšený, nebo
se mu bezmezně obdivuje. Pak se spolu s Kazasem obrátil a vyšel zpátky k
modulu. Pro dnešek jejich pochůzka stačila, možná se sem někdy jindy ještě
vrátí, zatím ale zůstávalo příliš mnoho neprozkoumaných oblastí, které mohly
být stejně, nebo ještě víc, uchvacující.
Cestou zpátky je
ale potkalo něco daleko vzrušujícího, co Crila ke Kazasovi navždy připoutalo.
Stalo se to při cestě z kopce k lesíku, kde se pásla stáda divokých hopsalů.
Cril se prodíral trávou napřed, v úvahách stále se vznášející nad nekončící
plání spálených stonků, když se s hrůzou zastavil.
Z úvah ho
vytrhla slehlá tráva před ním. Když zvedl hlavu o trochu výš, narazil pohledem
na jednoho z chlupatých predátorů, který se tu vyhříval. Zvíře očima upřeně
hledělo na Crila, pak bleskově vyskočilo na nohy a rozpumpovalo tělo k běhu.
Kazas byl na své místě a využil svou chladnokrevnost, aby po zvířeti vystřelil
šípem. Zasáhl jej do boku; zvíře zařvalo bolestí, prohlédlo si ránu a pak
pokračovalo v běhu.
Cril upadl na
zem a rukama si chránil tvář v marném obranném gestu. Kazas vyměnil luk za
silný oštěp, jímž ze všech sil mrštil na přibližující se terč. Zvíře zasáhl
hrotem mezi oči a dřevo mu tudy proletělo s takovou rychlostí, že dál beze
změny směru pokračovalo v cestě. Predátor se svalil na zem, mrtvý.
Cril ležel
vyděšeně v trávě a ruce před obličejem se mu klepaly. Celý bledý se podíval na
Kazase a pokusil se o něco, co nejspíš mělo působit jako úsměv.
„To maso bychom
měli nějak zužitkovat,“ řekl klidně Kazas a shýbl se k mrtvole. „Dřív, než pach
krve přivábí další taková zvířata.“
„M-máš pravdu,“
vzpamatoval se Cril a pomohl s odříznutím tučného kusu i s chlupy.
Než se s
maximální opatrností doplížili k modulu, cítil se Cril jako člověk, který
přežil první infarkt. Ke Kazasovi od té chvíle mluvil tím nejzdvořilejším
tónem, jakého byl schopen a každou chvíli mu připomínal, aby šetřil svými
bateriemi. Robot cítil ve svých obvodech odměnu za pánovu radost. A... líbilo
se mu to.
Večer se sešli u
ohně. Kazas přes odpoledne nezahálel a nanosil z lesa hromadu suchého dříví,
které by vystačilo na týden nepřetržitého hoření. Kameny obehnané ohniště, nad
nímž se točilo maso zabitého predátora, vydávalo do noci veselé světelné
stužky, jež trosečníkům pobíhaly po
nehybných obličejích.
„Bylo to dneska
z lidského pohledu zajímavé?“ prolomil ticho Kazas.
Cril se na něj
překvapeně otočil. „Víc než zajímavé,“ odpověděl.
„A stále se
těšíte na návrat na Zemi, Crile?“
Crilovy odpovědi
se nedočkal.
Hodiny před tím,
než se Cril probudil, na něj Kazas hleděl od ovládacího pultu modulu. V
korálkových očích měl něco, co tu včera nebylo. On dokonce stál tak, jak jeho
pán ve chvílích, kdy mu bylo smutno.
Když na Crila
dopadly první mdlé paprsky, cukl sebou a ospale otevřel oči. Jeho pohled padl
na Kazase stojícího u ovládacích tlačítek. „Dobré ráno.“
„Dobré, Crile.“
Cril vstal a
protřel si oči. Teprve pak si všiml, že s Kazasem není něco v pořádku. „Co se
děje?“ zeptal se podezřívavě.
„Energetické
články modulu jsou úplně vybité, Crile,“ oznámil robot.
Cril vyzkoušel
světlo. Opravdu, energie byla pryč.
„To znamená, že
se přerušilo i vysílání SOS...“
„Ano, Crile,“
odpověděl Kazas, který si větu vyložil jako otázku.
Cril se upřeně
zahleděl do země. „Jakou máme šanci, že nás najdou bez toho vysílání?“
„Modul nás
zanesl daleko...“ řekl Kazas uvážlivě. „Přesto tu mizivá šance je.“
„Alespoň to,“
oddychl si Cril. Jiskra naděje ho zalila malým uklidněním. „Teď můžeme jen
doufat.“
„Ty doufej,
Crile, ale já se o tebe musím postarat.“
„Co tím myslíš?“
zeptal se nechápavě. Zatím nevěděl proč, ale Kazasův postoj ho najednou
znervózňoval.
„Mohu nabít
energetické články z vlastní zásoby.“
Crilovy oči se
rozšířily hrůzou. „Opovaž se nad tím jen uvažovat!“
„Problém je v
tom,“ pokračoval robot nevyrušeně, „že bych musel vyčerpat veškerou svou
energii, aby se vysílání obnovilo. Loď je totiž nastavena, aby upřednostňovala
základní životní potřeby jako je světlo a teplo v modulu, před rádiovým
vysíláním. Tyto hlavní činnosti se nesmí za žádných okolností dostat do
ohrožení, jelikož potom se automaticky vypnou ostatní nedůležité aplikace a
energie se čerpá z jejich zbytků.“
„To nemůžeš
udělat!“ vykřikl Cril. „Já... já ti to přikazuji!“
„Tvůj rozkaz
nemohu uposlechnout, Crile. Je mi líto, ale mou hlavní povinností je zachránit
člověka a teprve potom plnit jeho tužby. Podle mých zásobníků energie vydržím v
standardním provozu den. Co budeš dělat pak, Crile? Jak přežiješ na téhle
planetě sám, bez mé pomoci?“
Cril se na něj
prosebně zadíval. „Nedělej to.“
„Sbohem,
příteli,“ řekl Kazas. Pak vsunul malíček a ukazováček do nabíječe.
„NE!“ vykřikl Cril. Dříve než stačil přiskočit k robotovi a
odtrhnout ho, bylo pozdě. Palivové značení se vyšplhalo do třetiny barevného sloupku
a robot znehybněl.
Druhý den
zachytila záchranná loď signál z nedaleké planety. Neobratně se natočila
potřebným směrem a zažehla motory. Když se ukotvila na orbitě, vyslala z boku
malou raketu s tříčlennou posádkou.
Stroj přistál
nedaleko místa, odkud bylo vysíláno SOS. Celá posádka ve spěchu opustila loď a
s kufříky s lékárnami uháněla k místu vysílání. Brzy se před nimi vynořil
oválný modul označený nápisy obchodní lodi, která před čtyřmi standardními dny
explodovala. Byla to první a poslední známka o tom, že se někdo zachránil.
Muži vběhli do
modulu a strnuli. Před nimi ležel schoulený člověk, objímající vypnutého
robota.
„Pane,“ oslovil
Crila jeden z mužů a pomalu se přibližoval. „Pomůžeme vám dostat se odtud.“
Cril se na něj
podíval, jako kdyby na něj mluvil cizí řečí. Pak se odvrátil a přitiskl k sobě
studené tělo Kazase ještě blíž.
„Pane, pojďte s
námi,“ ozval se někdo další, kdo mu opatrně nabízel ruku.
Cril už se ani
neohlédl. Na tváři měl ztvrdlý výraz a v očích podivnou jiskru. Cosi si pro
sebe tiše
mumlal.
* * * *
„To je on?“
zeptal se první ze dvou doktorů v bílém plášti. Přes sklo pozorovali jednoho z
pacientů, kterého jim právě přivezli.
„Ano, pane.
Jmenuje se Cril, víc jsme z něj zatím nedostali.“ Na chvíli se odmlčel a pak se
náhle zeptal. „Co myslíte, že se mu stalo, pane?“
Doktor pokrčil
rameny. „Nejspíš to nejpravděpodobnější; zhroutil se kvůli představě, že
zemřelo tolik lidí a on zůstal na opuštěné planetě sám. Postavil si robota,
ačkoliv zatím nevíme, jaký to je druh nebo jak se na palubu modulu vůbec
dostal, aby s ním mohl hovořit. Když se rozbil i ten, propadl silným depresím.“
Vrátili se k
pozorování pacienta a diskutovali o možných příčinách. Doktor nad případem mávl
rukou a prohlásil, že s léky a pravidelnými sezeními u psychologa se z toho do
roka dostane.
Cril se podíval
do své dlaně. Držel v ní štítek s nápisem K8-Z8S. Stiskl jej, až se o jeho
ostré hrany řízl. Se slzami třpytícími se v unavených očích zašeptal do ticha.
„Odpusť, příteli.“ |