Vydali se tedy na cestu do Athoru. Vyšli z Patky na kupeckou stezku kde potkávali mnoho kupců co vytrvale nabízely své zboží. Nic si nekoupily, neměly čas říkal Óbrin. Prý musí být v Athoru ještě před setměním, takže na to měly přesně čtyři a půl hodiny. Obrin, oba hobiti a Lukeres s Qerlonem a Ganisanem šli pěšky, jelikož neměly koně s sebou. Jeremiáš dosud si povídající s Ganisanem přistoupil ke Gromovy:
„ Dlouho jsme se neviděly. Kde si byl?“ zeptal se.
„ Nejdřív u skřítků co tam vařily pro kentaury a pak u murloků kde to bylo teda dost zajímaví. Dostal jsem druidský luk Elmarín……“ všechno o murlocích a Lukeresovi s Qerlonem řekl, všechno podrobně a tím strávily kousek své cesty. Pak když Grom všechno řekl tak mu začal vyprávět Jeremiáš.
„ To my jsme skoro celé město obešli. Potkali jsme jednu hlídku co byla vyslána z Patky. Ganisan měl hotovo dřív než jsem začal. Řekl že umím bojovat dobře. Výš kam on patří?“
„ Ne nevím.“
„ On patří do Řádu Thalijských rytířů. Je nejlepší a nejvyšší rytíř co chodí po Thalii.“ Řekl z nadšením mezi jejich koně se vtěsnal Kram.
„ Poslouchal jsem vás a jak tak slyším tak tě Ganisan velice uchvátil.“ Pronesl Kram.
„ Ano to jo velice mě okouzlil. Tím jak bojuje. Ten jeho životní styl, ten je také pěkný.“
„ Tak třeba Lukeres je nejvyšší z rádu Thalijských lukostřelců. A Zelenor, kterého jste ještě neviděly, ale uvidíte tak to je nevyšší druid v Thalii. A Qerlon pomýšlí že se stane kouzelníkem, ale stále váhá, jelikož je druhý nejlepší lukostřelec v Thalii a Lukeres ho chce mít u sebe. Óbrin patří mezi nejmocnější kouzelníky města Růn do kterého my míříme ze Zeleným kamenem.“ Oznámil Kram.
„ To je v bratrstvu jen tolik lidí?“ zeptal se Grom.
„ Není, v bratrstvu je jich celkem patnáct, takže ještě osm členů v Zeleném hvozdu již na nás čeká. A to si nemyslete že Óbrin povoluje kdo jde do bratrstva a kdo ne, on to jenom navrhuje ty lidi co by řekl že jsou přínosem. Toto schvaluje až vědma Elóra. Ta se sama ujistí jestli se stanete členy.“ Upozornil je a stáhl se nazpět. Na Groma udělal dojem Lukeres, ale nejvíc Zelenor s Qerlonem. Jeremiáš úplně zapomněl na to co chtěl Gromovy říct. S Jeremiášem jeli mlčky. Jeremiáš určitě přemýšlel o Ganisanovi, kterého měl plnou hlavu. A Grom ten pozoroval stromy jak se do nich vítr opírá a jejich listy které tančili na jejich píseň, ano zpívali, poslouchal tady líbezný zpěv stromů, píseň o velkém zle, o zle které panuje na severu. Grom tušil, že to zlo je Xadras a jeho město. Tehdy jak viděl Xadrase podruhé v uličce vedle náměstí. Nemohl na něj vystřelit, bylo to jako kdyby mířil na bližního svého. Divný pocit panoval v jeho mysli. Grom se bál Xadrase a Zeleného kamene. Doufal že to všechno dobře dopadne, aniž by to stálo jediný lidský život, ovšem o tom silně pochyboval.
Otec si vzadu povídal s Óbrinem o přijímání nových dvou členů a to jest Grom s Jeremiášem.
„ Už se blížíme.“ Oznámil Ganisan.
„ Přejdeme tento kopec a za ním stojí město Athor.“ Přitakal Qerlon. Skutečně přešli kopeček přes který nebylo nic vidět. Před nimi se rozprostíralo rozlehlé město. Kamenné hradby s bránami kde bylo velice rušno, oblehající celé město. Z pěti stran byly vysoké věže sahající až k samotnému bohu.
„ Tak toto je bájné město Athor, milí přátelé.“ Pronesl Óbrin hrdě hledíc na město z roztaženýma rukama.
„ Fakt?“ sykl na Groma Jeremiáš, ale slyšeli to ovšem všichni, rozesmáli se.
Vešli bránou vysokou okolo třinácti cárů. Mnozí gardisté je pozdravili a oni pozdrav opáčily.
„ Máme půlhodiny čas. Pojďte se podívat na věc která nás dopraví do Zeleného údolí.“ Pronesl Óbrin. Prošli celé město, až na samý konec kde narazily na schody. Byli široké snad třicet cárů a šplhali do výše čtyřiceti. Nahoře byla skála zarostlá liány a pralesními rostlinami. Byla tam jeskyně kterou střežily vojáci.
„ Toto je moji milý Athorská brána, kterou projdeme a ocitneme se v Zeleném údolí.“ Oznámil Kram Jeremiášovy s Gromem. Óbrin odešel k jedné chatce kde zaplatil, asi za cestu tou bránou.
„ Tak teď můžeme jít.“
Vystoupali až k samotnému vrcholu kde nahoře oddechujíc Óbrin pronesl:
„ Jak jsem starší, zdají se mi tyto schody delší a delší.“
„ Buďte zdrávi Óbrine, Krame. Hezkou cestu.“ Pozdravil a popřál gardista.
„ Tobě zas pěknou službu Améliusi.“ Opáčil Kram.
„ Děkuji, pane.“ Přiblížily se k bráně byla obrostlá liány, jakoby se držela v kamenech okolo ní. Byla to studnice, která se nevylije i po převratu.
„ Jdi první Lukeresi.“ Řekl Ganisan. Lukeres vešel stále si povídajíc z bratrem. Za nimi šel Ganisan, Jeremiáš z Gromem, kteří se vůbec nebály spíš je to přitahovalo vyzkoušet a pak ostatní. Gromovi se zdálo že lítá, ve vodě nebo v oblacích, ale to po dvou vteřinách, ne-li víc ustalo a ocitli se v skoro té stejně zarostlé jeskyni.
„ To bylo něco, viď.“ Užasl Grom.
„ Jo jako bych létal.“ Přitakal Jeremiáš. Na ně už čekali všichni i Óbrin s Kramem asi je předběhli.
„ Pojďte, po prví je to vždy dlouhé, mi tím prolézáme jako dveřmi, jsi tam vejdeš jsi tady.“ Oznámil Qerlon. Vyšli z jeskyně, Grom z Jeremiášem se zarazily nad krásou tamního údolí. Všude stromy, krásná zelená barva je tam kam se podíváš. Elfové nosící stříbrné džbány z vodou je pozdravily a dva elfí vojáci je taktéž uvítali. Nádherná obloha s honícími se obláčky, krásný zpěv ptáků, kteří si tu poletují, jsou nesmírně ochočení, barevní jak mozaika. V hlubinách údolí byla vidět řeka. Nejkrásnější pohled který se kdy mohl naskytnout elfím či lidským očím. Napravo byla vidět ona řeka jak spadá z výšky na hladinu malé nádrže. Byli tam oblaka rozprášené vody.
„ Je to stejně kouzelné místo i když jsem to tu navštívil stokrát.“ Prohlásil Grim.
„ Jo jo, bratře.“ Přitakal Hron.
„ Nazdar Óbrine a všichni okolo.“ Pozdravil je trpaslík co vedl vepře který ho táhl a nemohl s ním nic dělat.
„ No nazdar Zangifere.“ Rozesmál se kouzelník.
„ Stůj ty svině jedna!“ Křičel Zangifer na vepře.
„ Ty siláku vždyť má víc síly než ty!“ rozesmál se Ganisan.
„ Ále, jen se nepotrhejte.“ Křičel z dálky trpaslík.
„ Trpaslík bláznivá.“ Usmál se Kram.
Šli po cestě kde je zdravilo mnoho elfů.
„ Tady jste měli možnost vidět nejzkušenějšího a nejtvrdšího zabíječe v dolech.“ Chechtal se Lukeres.
„ Zabíječe?“ nechápal Grom.
„ Ano, když není tady tak si ho najímají trpaslíci v dolech, kteří naráží při svém hledání pokladů na nejrůznější potvory a on je má odklidit, slušně si tím vydělává. S touhle prací už procestoval celou Thalii a viděl všechny doly které jsou obývány trpaslíky.“ Oznámil Lukeres. Byli na křižovatce doprava.
„ Teď se rozejdeme.“ Oznámil Óbrin gestem rukou. Všichni kromě Óbrina Krama, Jeremiáše a Groma si šly po svých, asi do vlastních domovů. Oni si vykračovali obešli půlku rokle pod nimi, prošli se pod vodopádem. Až nakonec stoupali po mírném schodišti, obrátily se na stranu na kterou byli před chvílí otočení zády. Ještě kousek.
„ Kde bydlíte, pane?“ zeptal se Jeremiáš.
„ Támhle.“ Ukázal na věž z hromosvodem na špici. Víc nebylo vidět jelikož byla za zídkou vysokou asi dva a půl cáru. Kram stál přede dveřmi do kterých se opřel a oni se otevřely. Krásný trávník hebký jako myší kožíšek, zelený až se oči roztancovali a jásali nad osvěžujícím pohledem, který se jim naskytl.
„ Ubytováni budete u nás, jelikož jste nový adepti v bratrstvu, to každý bydlí nejdřív u mě. Elóra si vás bude prohlížet tak se nedivte, nakonec si vás pozve k sobě. Váš nástup sem , bude záviset na ní.“ Upozornil.
V domě to vypadalo honosně. Všude visely obrazy a mapy. Osvěžující vůně voněla po celém domě. Černé stojany na pochodně byly na každém rohu, teď však byly zhasnuté. Zdi byly polepené tapetami, až vznešeného, zámeckého stylu. Byl tam jeden stůl schovaný pod schody a na něm neskutečné množství pergamenů se kterými by se dalo topit týden. Spousta kalamářů ležících taktéž na oněm stole. Schody byly točité, s třešňového dřeva.
Ze dveří napravo vyběhl elfský mladík.
„ Etsi zaveď je…vždyť ty víš kam.“ Nakázal kouzelník a vlezl do dveří nalevo.
„ Jistě, pane.“
Vyšlapaly okolo deseti schodů a za zády slyšely Óbrina:
„ Krame pojď, potřebuji si s tebou promluvit.“
„ Samozřejmě Óbrine.“
V pokoji do kterého se nevešlo nic víc než dvě postele, skříň a vedle ní stůl s věšákem a pár nočních stolků. Také velké okno ze záclonou které Ets otevřel. Také rozsvítil tlustou svíci na stole vedle skříně a na nočních stolcích také.
„ Můžeš jít Etsi.“ Pobídl sluhu k odchodu natož odešel ze dveří. Lehli si na postel a Jeremiáš si všiml věšáku vedle skříně. Sundal si plášť a znovu si lehl a na to někdo zaklepal.
„ Ano.“ Vyzval Grom, vešel Kram.
„ Vstávejte, porozhlédnete se tady a pak půjdeme na večeři.“ Oznámil elf opřen o dveře, které se s jeho pohyby rozvrzávali.
„ Počkej na nás venku.“ Na Gromova slova zase zavřel a Jeremiáš šel pozhasínat svíce. Grom zatím vstal a vycházel ven vrzajícíma dveřmama. Sešel ze schodů kde si Kram prohlížel obraz se zamračeným kouzelníkem svírajíc v pravé ruce mezi ukazovákem a palcem, špičatý modrý klobouk a hábit také. Ze schodů už scházel Jeremiáš.
„ Pojďme, ukážu vám to tady.“ Zavelel.
Venku bylo ve svitu pochodní možno zahlédnout onen krásný trávník, ovšem ale v poněkud zašedlých a matných barvách kde se zelená špatně rozeznávala. Vyšli dveřmi a sešli po schodech. Teď byli vidět krásné červánky a stromy zahalené černým závojem stínu. Pokračovali po svitu pochodních, na to že byl večer bylo nevídané rušno, které není takové ani v Útesu. Potkávali elfy, kteří byli Kramovy známí jelikož je zdravil a občas řekl Gromovi s Jeremiášem kdo to je a co tady v Zeleném údolí pohledává. Kram většinu co potkávali. Když přešli celou ulici dali se napravo kde uviděly les ze stromy vysoké dvacet, dvacet pět cárů. V jejich kotlinách se svítilo, nebyly to obyčejné stromy. Elfové v lese žili ve stromech a na jejich větví. Těsně před lesem se Kram zastavil a řekl:
„ Tady v tomto Ostružinovém lese bydlí jen lidé či elfové, kteří tu jsou vždy jen dočasně. Třebas jako já.“ Vysvětlil. Pokračovali a vkráčeli do lesa. Slyšeli zpěv elfů který se tady rozléhal nevídaně dobře. Byl líbezný duši. I Grom si začal prozpěvovat. Šli to po vyšlapané cestě plné udusaného listí a jehličí. Mnoho odboček se linula někam kam zřejmě Kram nechtěl, avšak na konec také zatočil doleva.
„ Zavedu vás do mého domu, jestli se tomu dá tak říkat, spíše stromu, nebo srubu, jak chcete.“ Oznámil a ujasnil cíl, jelikož Grom měl pocit že zabloudily. Na velkých stromech byli umístěny lampy které svítily a tím pádem i tam bylo dosti světla. Podle cesty rostlo kapradí a ostružiny, které tam trhaly do džbánků elfky, které se na okolo jdoucí usmívaly a prozpěvovali si:
Zasadíš-li semínko,
vyroste strom, vyroste strom.
Počkáš jen malinko,
Poroste výš, poroste výš,
Budeš-li ho zalévat,
Plody ti dá, plody ti dá)
A až je okusíš,
Budeš chtít víc, budeš chtít víc...
Tkhle si prozpěvovali melodii, až ji neslyšeli, jelikož byli moc daleko. Kram zahnul k jednomu stromu kde nebyl nikdo až na trpaslíka co ho naposled viděly s vepřem v komické situaci. Měl husté vousy, které si splétal do jednoduchých copů. Obličej neměl tak tvrdý jak by měl válečník mít, ale to dělala jeho podsaditost. Na sobě měl kožené kalhoty s páskem také z kůže a vrchní část byl tenký kabátec bez rozpínaní.
„ Hrr.“ Usmál se na ně.
„ To je Zangifer, kterého jste už viděly. To je Grom s Jeremiášem.“ Představoval.
„ Nazdar, těšíte se mezi nás.“
„ Neskutečně se těšíme, viď Grome.“ Šťouchl do elfa.
„ No jistě, těším se na to v jednom kuse, pane.“ Usmál se Grom.
„ Mě pane nemusíš říkat, prostě mi tykejte.“ Opravil ho.
„ Tady já přebývám když nejsem doma, v Útesu.“ Řekl Kram opírajíc se o strom. Gestem rukou je vybídl aby vešli. Ve vnitř byli dvě postele, jedna postel byla poloviční a druhá akorát pro Krama. Bylo to tu celkem prostorné. Vešel by se sem ještě jeden člověk.
Vedle kratší postele byla truhlice a vedle delší skřínka. A přímočaře od vchodu byla almara krásně vyřezávaná. Na stropě byla lampa která svítila díky magii v ní. Tyto lampy vydržely přes měsíc a nestáli moc peněz. Nevydávali žádné teplo, což bylo velice důležité ve stromě, kvůli požáru.
„ Bydlíme tu spolu.“ Vyrušil je Kram z bedlivého pozorování jejich bydlení. Jeremiáš se zapozoroval do sekery na stěně, kterou podpíraly dva kolíky. Zangifer k ní přišel a sundal jí, začal si s Jeremiášem povídat.
Kram s Gromem vyšly ven.
„ Krásný večer, viď synu.“
„ Ano, krásný.“
„ Dnes je večer kdy se dozvíte s Jeremiášem jestli se stanete platnými členy bratrstva.“
„ Ano, bojím se, ale zároveň se raduji že jsem došel až sem.“
„ Jeremiáš sem do bratrstva byl navrhnut jen dvěmi lidmi. A to mnou a Ganisanem. Sem by nešel, kdyby neměl otce takového rytíře. Lidé si myslí že to má v krvi. Ganisan říkal při cestě do Athoru že prý umí bojovat jak nikdo jiný v tak zralém věku. Říkal také že už umí šermovat z lehkým mečem jako já. Což mě překvapilo, věděl jsem že ho otec zaučuje svému dovednému umu. Ale do také míry jako já jsem nemyslel. Je nesmírně učenliví. Má před sebou velice slibnou budoucnost, Grome. A ty také, Hron mi oznámil o tvých rozvíjejících se schopnostech. Zelenor se těší až tě uvidí.“ Dopověděl. Jeremiášův otec byl před Ganisanem nejlepší rytíř v Thalii. Poslední boj co se stal vyhrál Ganisan.(Po deseti letech se utkají v rytířském klání všichni členi řádu a ten co porazí zatím nejvyššího rytíře se stává nejvyšším dosavadním rytířem v Thalii a z údivem všech Denolien byl poražen Ganisanem, synem Marsetovým.)
„ A takhle, hale dívej se. A takhle jsem ho sekl, byl mrtev.“ Chlubil se trpaslík seskakujíc z postele a válečným pokřikem v ústech, ukazujíc Jeremiášovi jeho vyvedené dobrodružství (o těch nevyvedených se samozřejmě ani slovem nezmínil). Jeremiáš zatleskal a usmál se na něj. Trpaslík sekeru dal nazpět na kolíky.
„ Tak tuhle mi Jeremiáši vyprávěl už snad dvacetkrát.“
„ Hihi. Dobrá povídka není omšelá ani po dvacáté.“ Usmál se.
„ To máš pravdu milí Zangifere.“ Přidal se Kram do smíchu.
„ Měli by jsme jít, nemyslíte?“ zeptal se jich elf.
„ Ano, už půjdeme.“ Přitakal Grom.
„ Děkuji za historku, Zangifere. Rád si poslechnu tvé další.“ Poděkoval Jeremiáš a na trpaslíkově obličeji se objevil ruměnec.
Vyšli z lesa a štrádovali si to úplně dolů k řece.
„ Ukáži vám vodopád a řeku.“ Řekl Kram. Už viděly vodu z blízka, mnoho lidí chodilo se džbány pro vodu do kamenných studní, které tam byli dvě. Vždy byli plné jelikož do nich proudila voda, nemusely ji vytahovat vědrem. A když to přeteče po oblázcích na zemi se voda odplaví do řeky. Přišly blíž k vodopádu, ten byl hlasitý až tak že kdo si chtěl povídat musel ho překřičet. Stáli tam jen chvilku a byli mokří až za ušima. Šli opodál kde na ně rozprášená voda nemohla.
„ Chvíli tady pobudem a pak půjdeme společně za Elórou. Jestliže vás přijme…..buďte překvapeni.“ Nechal je v dumání nad tím co budou dělat pakliže budou přijmutí. Dívali se na vodu padající z výšky na hladinu řeky až se jim z toho zatočila hlava. Teď byli v nejnižším místě, které se nacházelo v Zeleném údolí. Odtud bylo vidět že toto údolí má tři patra na jednom stáli pak druhé a nejvyšší třetí tam byla věž Óbrinova. V druhém je brána kterou přišli z Athoru. Vodopád padal z třetího. A v druhém a v prvním nejnižším se dal podejít, pro ušetření cesty. Kram na ně zamával a oni musely odtrhnout upřené pohledy od padající vody. Podešli vodopád a Kram řekl:
„ Teď jdeme do lázní, tady jen kousek.“ Nic lepšího Grom s Jeremiášem slyšet nechtěli.
Vešli do Krámku s dřevěným obložením a kováním. U stropu se vznášelo mnoho oblaků páry. A hned je začal obsluhovat jeden malý človíček, zavedl je do samostatné koupelny jen s pěti vanami, které byli obkládané mramorem a dno bylo kamenné, ale přesto hladké jako sklo. Byl už tam Lukeres, s Qerlonem. Voda už byla napuštěná. Svlékli se a hupsli do ní. Běhal okolo nich ten malý neposeda, a přesto byl starý s velkým džbánem ze kterého se odpařovalo velké množství vody, kterou přiléval do van aby si udržely svojí teplotu. Lil tam také různé eukalyptové oleje, které jim pročistily nos a hned se jim lépe dýchalo.
Po osvěžující koupeli jim Kram oznámil že mají namířeno do sídla bratrstva rudého meče, kde ovšem už na ně čekala Elóra.
„ Co s námi bude dělat, nevýš.“ Zeptal se Grom.
„ To opravdu netuším.“ tápal v mysli Kram. Vyšli schody do druhé části a zahli doprava ulicí která vedla přímo na krásně zdobenou budovu která vypadala, že vevnitř je hrozně prostorná.
Měla hodně sloupů a vysoké schody. Ještě před vchodem byl zdobený portál. Pozlacení hadi a různé další ornamenty. Dřevěné dveře čnící do výše tří cárů ze smyslným a zajímavým kováním. Kram je otevřel, vevnitř byla krásně pohodová a diskusní atmosféra. Bylo tam plno lidí, kteří si povídali a mnozí prohlížely obrazy. Vysoké a mohutné sloupy zdobily i vnitřek. Hned naproti vchodu byly dveře a nad nimi vlajka s červeným mečem v bílém poli.
„ Vy máte jistě namířeno támhle; za Elórou.“ Otec ukázal na točité schody co k Elóře bezpochyby vedli. „ Pak se vraťte sem.“ Pokračoval. Vyšli třicet schodů tak rychle až se jim zatočila hlava. Narazily na vysoké dveře, bylo tam klepátko tak Grom zaklepal třikrát.
„ Ano, vstupte.“ Vyzval je hlas líbezný jako jarní zpěv ptáků. Vešli; ona seděla v ušáku a dívala se z okna.
„ Pojďte dál, nebojte já vás nekousnu.“ Usmála se.
„ Dobrý večír.“ Pronesl Jeremiáš rozhlížejíc se po pokoji. Všude bylo mnoho knih a biblioték. Zavládala zde vůně citrónu a fialek. Vstala a přišla blíž.
„ Dnes je váš velký den viďte? Tohle vám tady řekne snad každý, ale tykejte mi.“ Řekla koukajíc na ně opřená o dřevěný sloup.
„ To za jisté.“ Odvětil Jeremiáš. Elóra měla kudrnaté vlasy a její přirozené kráse se nevyrovnalo nic. Mezi jejími vlasy byly vidět zašpičatělé uši. Měla kožené boty pod kolena a pak následovali nohy které Groma uchvátily nejvíce a Jeremiáše bezpochybně také. Byli ladné, hebké a dlouhé. Krátká volná sukně ve které se vlnily široké boky, pas měla štíhlí. Krátké rukávy, svršek měla spojený se sukní. Odešla a sedla si do ušáku. Před ní bylo velké okno se kterým viděla na celé Zelené údolí.
„ Posaďte se tady.“ Nakázala pohybem rukou. Posadily se tedy na dva ušáky naproti ní. Dala si nohu přes druhou a vybídla je:
„ Podejte mi prosím vaši ruku. A zavřete oči, uvolněte se.“ Podali jí. Její hebké ruce se dotkli Gromových rukou. Grom nahmatal prsten s občasnými rýhami. Cítil jak jím projíždí nezkrocená energie. Ta ale po chvilce ustála. A přišly obrazy které se mihotaly v Gromově mysli, stromy, řeka, hory,otec s matkou, jeho luk, Jeremiáš a neustále do zblbnutí, černo, teď viděl druida se sklopenou hlavou, pozvedl jí a spatřil sebe, ale staršího, pak je pustila. Trvalo to věčnost. Oba otevřeli oči.
„ Nechte se překvapit.“ Usmála se.
Sešli ze schodů kde bylo hodně lidí a mezi nimi byli i tací známí, Qerlon, Kram, který k nim přišel.
„ To je to myšlené překvapení, večeře se všemi členy bratrstva Rudého meče.“ Oznámil Kram. Velké dveře se otevřely, stál v nich Óbrin.
„ Pojďte dále.“ Vyzval je, natož se všichni vydali na cestu ke stolům. Grom s Jeremiášem a ostatní se přidali do davu. Vešli do velkého sálu s nádherným stropem, na stropě byl zobrazen bůh Nefel jak zápasí z ďáblem. Krásné sochy po straně, byli to všichni členové bratrstva Rudého meče. Zasedli ke stolu, Óbrin měl vysokou a nejvyšší židli s krásnými výřezky. Stůl byl plný jídla, kuřata s nádivkou, ovoce a další různé jídlo. Óbrin povstal a začal mluvit:
„ Dnes je jeden z nejšťastnějších dnů našeho bratrstva, rozrostli jsme se až na sedmnáct členů, mnozí si tu všimly nových dvou elfů. Měly dlouhou a úmornou cestu, a zachránily nejeden život. Ať povstanou ti o kterých jsem hovořil,“ Grom s Jeremiášem se postavily a nějaký elf přinesl hůl s křišťálovou koulí ve které byl zalit rubín, Óbrin pokračoval,“ Přistupte k Nefelově holi a oba na ní položte ruku a opakujte po mě: Budu ctít moji rodnou Thalii a vše co na ní roste a žije.“
„ Budu ctít moji rodnou Thalii a vše co na ní roste a žije.“ Opakovali.
„ Nebudu ji ničit a neustále budu na straně světla, nikdy neodbočím.“
„ Nebudu ji ničit a neustále budu na straně světla, nikdy neodbočím.“
„ Pakliže se tak stane zaplatím svým životem.“
„ Pakliže se tak stane zaplatím svým životem.“ Dokončily a projela nimi nevýdaná síla.
„ Jeremiáši, Grome vítejte mezi námi, staly jste se platnými členy bratrstva Rudého meče.“ Uslyšely potlesk jaký se jen tak neslyší; Óbrin ukázal směrem na sochy byli a stáli tam dvě zakryté látkou jeden elf stojící vedle ní na ráz ztrhnul hedvábné potahy a byli tam oni; Jeremiáš a Grom. Potlesk se ještě zvětšil.
Óbrin gestem rukou všechny utišil.
„ Teď vám představím ostatní, ano? Sedněte si prosím. A vy jmenovaní povstávejte.“ Vyzval je,“ Mě a Krama znáte, určitě ještě další, ale pro pořádek představím jako prvního Lukrese syna Arpolova. Zatím nejznámější lukostřelec co kdy chodil po Thalii, velitel řádu Thalijských lukostřelců, narozen v Norendylu.“
„ Vítejte.“ Pronesl Lukeres.
Qerlon syn Arpolův, bratr Lukerese. Podle posledních lukostřeleckých klání druhý nejlepší lukostřelec v Thalii a Lukresova pravá ruka.“
„ Taktéž jsem rád že jste mezi námi.“ Usmál se Qelron povstávaje.
Grim s Hronem syni Bělosměla Kytičky jsou také lukostřelci i když dobří do řádu Thalijských lukostřelců se nehodlají přidat. K ráznému rozhodnutí, že odejdou ze svého rodného městečka Norov se rozhodli kvůli pohodlnému životu který pro ně byl nezábavný. Vzali do ruky luk a odešli. Dopracovali se až sem. Z čeho mám velkou radost.“
„ Jsme rádi že vás milá Elóra přijala.“ Uculili se na Elóru a ona svůj úsměv opětovala.
Zelenor syn Arodragův je nejvyšší druid v Druidii, neboli Zeleném hvozdu. Groma bude zaučovat až se vrátíme z naší výpravy. Bydlí tady v Borůvkovém hvozdu. Miluje stromy a lesy, přírodu. Vlastní luk Afronés. Elfové ho nazývají Li-amrel. Má přítelkyni Márii, aby jste si nemysleli že má dívku, je to poštolka.“ Mnozí se zasmáli nad Óbrinovy slovy.
„ Už jsem myslel že to nedořekneš.“ Řekl Zelenor s úsměvem na tváři.
„ Dále Ganisan, syn Marsetův je velitelem řádu Thalijských rytířů. Je proslaven bitvou u Černých mokřadů, bil se, se svojí družinou už před sedmy léty s Taury a právě u Entavy zemřel poslední Taur. Nevím jestli to mám považovat jako důvod k velebení a nebo k pláči, ale rozhodně to dělal kvůli nebezpečí které mohlo nastat neustálými útoky těchto tvorů.“ Ganisan se postavil a uklonil se směrem k nováčkům.
„ Elóra, dcera Abrahirova, nadaná vědma kterou má snad každý v oblibě. Předpověděla moc věcí které se samozřejmě uskutečnily, mnoho lidí, když něco prohlásí jí věří a podle toho se zařídí. V bratrstvu má velké slovo ohledně přistupujících členů.“
Taktéž se uklonila.
„ A konečně další, kterého jste doposud neměli šanci poznat, Náš milý chodec od Hraničářů, Angelo, syn Afariusův. Thalii zná tak dobře jako my všichni dohromady, každý kout prolezl a je to skvělý stopař jakého hnedle nepotkáte.“ Dořekl natož se Angelo postavil byl vysoký, měl šedé oči které nikdy Grom neviděl a šrámy na obličeji, které naznačovali nedávný boj. Kožená kazajka, která opisovala široká ramena.
„ Můj milý Dhalsim, syn Óbrinův.“ Grom se strašně udivil když uviděl toho jmenovaného jak se zvedá od stolu, byl černé pleti, kteří žijí na jihu, ale Óbrin je jasný běloch.
„ Možná vidíte nesrovnalosti, ale pak vám je řeknu. Je velice důležitý pro naše úkoly či výzvědné akce. Je to snad nejlepší zvěd, ještě s Kramem.“ Grom i Jeremiáš pohlédli na otce hrajícího si z dřevěnou lžící, usmál se.
„ Jak pozoruji Kram vám nic nesdělil a nechal to na mě, ale zpět k Dhalsimovi je také Thalijský rytíř ale kdybych vám to neřekl asi by jste to nepoznali, jelikož pro nás to nehraje žádnou roli. Zkrátka je spíš jeho obor vyzvídání od nepřítele.“ Posadil se jakmile se kouzelník odmlčel.
„ Teď přišel na řadu náš trpasličí přítel, Zangifer. Máte čest bojovati po boku nejlepšího zabíječe potvor ve zlatonosných, trpasličích dolech. Už o něm určitě něco víte, jelikož jste byli s Kramem v jeho domě.
Teď poslední, prorok Gabriel, syn Fáriusův. Předpovídá a lidem říká sudby které by se měli stát.“ postavil se vysoký člověk, asi jako Ganisan. Pohodil pohledem na povídajícího Óbrina a pak zpět na oba nové členy. Měl ošoupaný hábit. Na něm bylo vidět že hodně cestuje, plášť měl lehce našedlou až slabě hnědou barvu. Vlasy měl šedé a svázané do culíku, nýbrž byli dlouhé. Pozdravil je, možná nastydlým a možná jeho přirozeným hlasem, ale rozhodně chraptěl.
„ To by bylo o nás vše co jsem chtěl oznámit, takže se můžeme pustit do jídla.“ Všichni si sáhli pro to na co měli chuť. Grom si nandal kuřecí stehna, která zaplňovala celý stříbrný tác. Jeremiáš si je také vzal.
Po večeři se hodně debatovalo a Grom zašel za Zelenorem, který si povídal s Dhalsimem.
„ Á, Grome, moc mě těší že jsi jeden z nás.“ Usmál se.
„ Mě také, pane.“ Odvětil Grom.
„ Ovšem že jsem také já rád, že mám čest s tebou býti.“ Přidal se Dhalsim, ale na to si všiml jak se na sebe oba zadívali. Potichu se odklidil, natož Zelenor navázal konverzaci.
„ Asi se divíš, že Óbrin má černého syna.“
„ To ano.“
„ Asi to vyzní špatně, ale koupil ho.“ Grom vyvalil oči a zeptal se.
„ Jak a kde ho vůbec koupil. Jde koupit člověka?“
„ Bohužel to jde, na jihu, jsou považováni černoši za podřadnou rasu, Óbrin mi o něm vyprávěl když s ním přišel domů.
Byl zbědovaný v tamním přístavu, zrovna byl s Angelem u jedné lodi co měla namířeno do Elemerúnu, nevím co tam dělali, ale chtěli na ní vyplout ještě ten večer. Z lodi byli vyváděni černý otroci co přes den usilovně pracovali na plantážích tamního ostrova. Byl tam Dhalsim. Chtěli ho hodit do moře aby se utopil a následně by ho sežrali žraloci či jiná dravá ryba. Óbrin ho tam viděl plačícího a zbědovaného nemilosrdnými lidmi. Koupil ho tedy, jinak ho vydat nechtěli. Býval by vykoupil i jeho rodinu, ale ta prý zemřela na vysílení a on byl nalezen dnes jak žebrá u jednoho domu o jídlo.“ Dopověděl příběh, který se zdal Gromovy smutný.
„ Dhalsim to určitě ví, že?“
„ To je jisté jelikož je Óbrin bílí. Považují se za otce a syna a nerozlišují vlastní nevlastní.“ Dořekl a napil se škopku.
„ To je hezké.“ Zasnil Grom. Zelenor na něj působil pohodově a k jeho radosti i byl.
„ Ano, to zajisté.“ Přitakal s úsměvem.
„ Chtěl jsem se vás na něco zeptat…..“
„ A to je?“ přerušil ho Druid.
„ Jednou jsem se neskutečně naštval na Hrona, jelikož nechtěl poskytnout pomoc jednomu kentaurovi, který nám záhy zachránil život. Vztek na něj ve mně vřel a z ruky mi vyjela neznámá síla která ho odmrštila několik cárů. Kladl jsem si otázku co to bylo a pak pohmožděný hobit řekl že se pomalu stávám Druidem, nevíte co to bylo?“ divil se Grom.
„ Ano, tvé druidské schopnosti, Grome, tvé tělo předběhlo tebe a už vědělo že jsi předurčený stát se Druidem. Tyto počáteční schopnosti má málo Druidů. Možná už je to dané pravidlo, že kdo má na začátku svého Druidství tyto schopnosti bez toho aby se je učil stává se nejmocnějším Druidem. Víš že jsi měl bratra?“ optal se Zelenor.
„ Matka mi o něm jednou vyprávěla, myslím Mirél bylo jeho jméno. Prý se roztříštil o skály pod naším městem, říkala. Divil jsem se že ani jednu slzu neuronila.“ Zakoukal se na hrozen na stříbrném táce.
„ Ano Kram mi naznačil že to ty víš, jinak bych se tě neptal. Tvoje matka Eithel byla kdysi druidka, ale ztratila schopnosti po porodu Miréle. A když ses narodil ty předala je tobě, jelikož v ní neustále plápolaly, ale teď už je nemá. Přidala je k těm tvým a stalo se toto, schopnosti které se každý Druid musí učit jsi dostal bez jediného kouknutí se do Drudského kodexu. Ale neboj se že jsi přišel o své hodiny učení, přece jenom jsou kouzla a další různé věci tak těžké že i mě dělalo problémy se je naučit.“ Svraštil čelo a vykulil oči, napil se znovu.
„ Kdy se budu učit, pane?“
„ Až po naší výpravě, slyšel jsem o Jeremiášovi, ten se bude učit až na druhé straně Thalie, než ty. Ganisan do něj vkládá své naděje. Nešetří slovy na něm, které by seděly k opravdu dobrým válečníkům. Ale nemysli si že ho nějak přechvaluje, to ne! Když Ganisan řekne o někom že se dobře ohání mečem, musí to být dost dobrý bojovník. A už vůbec někoho hned tak nezačne zaučovat. Jeremiášův výcvik je dvanáctiletý a tvůj osmiletý.“ Oznámil.
„ Těším se až uvidím Druidii a Thalijský strom.“
„ Nepřál bych ti ho vidět v tuto chvíli, jelikož je šedý a některé listí zežloutlé, umírá.“ Vykřikl.
„ To má určitě na svědomí Xadras, nebo se mílím?“
„ Ano, kvůli Xadrasovi opadává. Normál ní strom když usychá bere si víc vody ze země, ale tento strom nežije díky vodě a živinám v půdě, nýbrž z našeho života a z Thalie jako takové, nebude strom, nebudeme my. Bude-li naše země ničena a pustošena, strom uschne a my také. Mnoho lidí si toto nebezpečí neuvědomuje. Jenom Zelený kámen má moc stromu změnit přesvědčení na zlé, ovšem jen v těch rukou, které by toho byli schopné. Pak by přežily jen ti co v sobě mají aspoň trochu zla. To radši aby se roztříštil, tam je spíš šance že by jsme se ubránily i tak velkému nebezpečí a zlu, ale nesmíme to dopředu vzdávat. Zelený hvozd je chráněn mnoha Druidy a jejich mocnými kouzli. Spíš se bojím jeho rozbití.“ Ujasnil Druid.
„ Půjdeme se zařadit do kolektivu?“ řekl Grom ukazujíc hlavou na shromáždění okolo Zangifera stojícího na stole.
„ Dnes má Zangifer výjimečně dobrou náladu.“ Připojily se k nim a poslouchali další jeho povídky. Grim s Hronem mu kazily jeho akce vtipnými poznámkami na které se všichni rozesmáli.
Po dvou hodinách se všichni vypravily na cestu do hajan. Jeremiáš a Grom na schodech v Óbrinově věži potkali kouzelníka co měl na spěch. Zeptal se tedy Etse který dostal za úkol je dovést do pokoje.
„ To je Azeril, usiluje o vstup do bratrstva, ale Elóra ho poslala už několikrát z nepořízenou domů. Je to také učedník pana Óbrina.“ Vysvětlil. Vešli do pokoje kde bylo vyvětráno a krásný chladný vzduch tam s nimi přebýval i když Ets okno zavřel, jako obvykle zapálil tři svíce a kazajky co měli na sobě elfové jim pověsil na věšák.
„ Budete mě ještě potřebovat?“
„ Už ne děkuji za optání.“ Řekl Jeremiáš natož Ets zatáhl záclony a odešel. Lehli si do měkké postele jako obláček a svíci na stole vedle skříně zhasli, aby už nemuseli vstávat z postele, ale ty na nočních stolcích dál a statně plápolaly.
„ Jste rád že jste v takovém skvělém kolektivu.“ Zeptal se Jeremiáš.
„ Ano jsem převelice nadšen, ale i když mám takové velké postavení jsme i nadále stejní přátelé, jelikož jsi asi nezaregistroval že jsi mi vykal.“ Upozornil ho.
„ Jo, omlouvám se. Když jsi v kolektivu tolika čestných a svědomitých lidí jako jsou naši druzi z bratrstva, si neodpustíš to vykání, i přes jejich napomínání.“ Vysvětlil Jeremiáš.
„ Ne že by mi to vadilo. Naopak cítím se váženější a důležitější, ale přece jsme přátelé a nemám v oblibě, když se přátelé nad sebou povyšují. Přítel, který pohrdá a povyšuje se nad svým přítelem není přítel, ale jen drzý zištný darebák, to si pamatuj.“
„ Budu, příteli můj.“ Řekl Jeremiáš a zhasl svoji svíci a Gromovu také.
