Tohle město je jako po vymření. Všichni Íránští obyvatelé se schovávají před ostrým žárem poledního slunce. Ale támhle někdo běží. Dívka. Její černé oči jsou vystrašené a plné slz. Rychlé kroky se jako ozvěna odráží od stěn okolních domů. Na konci uličky se objevila postava. Dívka se otočila a když ho spatřila, bylo v jejím obličeji vidět zoufalství. Běžela jako vítr, ale on byl rychlejší. „Zabiju tě!“ křičel. Nebezpečně se k ní přibližoval. Už byl za ní jen pár metrů, cítila jeho oči ve svých zádech. „Farrudo!“ chytil ji za loket. Smýkla se, ale držel ji příliš pevně. „Co si o sobě vůbec myslíš!“ řval na ni a ona plakala. Plakala, protože věděla, co bude následovat. Proto také utekla, tohle se nedalo snést. Vždyť ona si ho nechtěla vzít, ne tak to nemělo být. Od té chvíle, kdy se stala jeho ženou, pomalu umírá..., bez své lásky umírá. Ale co je láska proti vůli jejích rodičů?
„Ty hajzle!“ vykřikla ve vzteku. Na její hebounké tváři spočinula tvrdá dlaň a zanechala za sebou štiplavou bolest. Bil ji... Bil ji do každé části jejího těla a ona plakala. Byl to trest, který musel přijít. Bolest jí pulzovala celým tělem. Bolelo ji všechno, bolelo ji dýchat. Chytil ji pod ramenem a vedl ji pryč. Šel tak rychle, že mu nemohla stačit. Klopýtala za ním v zoufalé bolesti. Nohou otevřel dveře úzkého domu a táhl ji dál temnou chodbou. Nemluvil, ale v jeho obličeji byl vidět vztek. Farruda už neplakala. V hlavě se jí rojila spousta myšlenek, ale ona nebyla schopná na cokoli myslet. Otevřel nízké dveře po straně chodby a hodil ji do rohu šeré místnosti. Okolo byly jen čtyři holé stěny. Stářím už z nich opadala skoro všechna omítka a na Farrudu se šklebily velké bílé kameny. Jediný otvor byly dveře, které už byly zaručeně zamčené. Nenechal by ji tu jen tak. Teď už si určitě stěžuje jejím rodičům. Co ji asi ještě čeká?
Bolest ji bodala jako sto nožů a každý pohyb provázel pocit naprosté zničenosti. Jak dlouho ležela v téhle nepohodlné poloze na tvrdé zemi, nedokázala spočítat. V tom uslyšela za dveřmi tichý šramot. „Farrudo,“ zašeptal. Všechny smysly se jí zbystřily a srdce jí divoce tlouklo. Vzrušením nedokázala promluvit. Dveře se se zavrzáním pomalu otevřely a v nich stál ON. Ach ano, ten na kterého myslela každou minutu svého života, kvůli kterému umírala, tady teď před ní stojí a podává jí ruku. „Pojď,“ zašeptal. Šli temnou chodbou a potom uličkou mezi domy. Slunce už dávno zašlo a město pohltila tma. Všechen strach zaháněl pocit, že ho má vedle sebe, že ji pevně drží za ruku. Věřila mu, věřila v naplnění svých snů. Farrudiny oči byly smutné, ale její srdce hlasitě ohlašovalo svoje štěstí. Rychle přeběhli na druhou stranu uličky a vešli malým průchodem na čistý dvorek. Opřela se o studenou zeď a rozplakala se. Hladil ji po vlasech. Zavřela oči a on ji zasypal polibky. Cítila se šťastná, ale zároveň musela myslet na budoucnost. Co se stane až zjistí, že zase utekla, že tam není. Znovu se rozplakala. „Neboj se Farrudo,“ šeptal, „utečeme a už nás nikdo nenajde.“ Chytil ji za ruku. Vešli do tmavé místnosti, jen měsíc sem vrhal svoje temné světlo úzkým oknem. Pod ním stála nízká postel a vedle malý stolek a skříňka. „Tohle je moje království,“ řekl, „ještě tady zůstaneme přes noc a ráno před svítáním utečeme.“ Hltal ji očima. „Ale oni mě budou hledat,“ řekla Farruda s pochybnostmi v hlase. „Tady nás nikdo nenajde,“ řekl. Dlouze se na ni zadíval „Ty jsi krásná Farrudo.“ Objal ji kolem pasu a ona mu položila hlavu na opálenou hruď. Odkryl jí rameno a zlíbal jí ho. Odkryl jí i druhé a její šaty spadly na kamennou zem...
Mezitím se Farrudin muž vrátil a když našel dveře otevřené, okamžitě šel zpátky k jejím rodičům. Otec už byl nepříčetný a nervózně přecházel po místnosti. „Takhle to prostě nejde,“ řekl Farrudin manžel, „musí se jednou pro vždy potrestat.“ Její matka vyděšeně sledovala rozmluvu obou mužů. „Víte snad, jaký je trest za to co provedla.“ „Třeba se ještě vrátí, počkej do rána,“ snažila se matka bránit dceru. „Ne, to už bude dávno za horami, jestli mi nepomůžete vy, pomůžu si sám, ale vězte že jí odměřím spravedlivý trest, za to že opustila svého manžela, vím kde bydlí ten její..., pch“ ušklíbl se. „Jdeme,“ zavelel otec a Farrudini bratři se zvedli od stolu a spolu s jejím mužem a otcem vyšli z domu.
Když se ON před ránem probudil, marně hledal Farrudu po svém boku. Seděla v té samé místnosti bez oken a její manžel ji tam hlídal. Byla jí zima a topila se ve svých obavách. Smířenou se svým osudem ji vyvedli z domu. Na ulici bylo hodně lidí a všichni křičeli to samé: „Ukamenujte ji!“ „Zabte ji!“ V jejích očích byl vidět děs. První kámen z ruky jejího vlastního otce ji zasáhl do ramene. Vykřikla bolestí a do očí se jí nahrnuly slzy. Další kámen, který hodila její matka jí rozsekl hlavu. Krev se řinula po její krásné tváři a slepovala černé vlasy do krvavých pramenů. Z davu začaly dopadat další kameny. Po chvíli Farruda klesla k zemi. Zdálo se že její utrpení nikdy neskončí. ON stál opodál a z očí mu tekly velké slzy. Mohl být jen rád, že ho neukamenují s ní. Nemohl se dívat, jak se tělo, které ještě před pár hodinami objímal a líbal, zbarvuje do ruda. Farrudin zoufalý nářek utichl až po půl hodině nepopsatelné bolesti. Její tělo bylo rozdrceno, její kosti polámány.
NAPSÁNO PODLE PRAVDIVÉ UDÁLOSTI
Tohle NENÍ příběh ze středověku. Je to smutné, ale tohle se může stát i v naší moderní přítomnosti.
