Chainor znovu tvrdě upadl na kolena. Už ani nepočítal, pokolikáté dostal tvrdý zásah ratištěm kopí do zad. Chtěl rychle vstát sám, ale než to stihnul, tak jeho vlasy chytla pokroucená šlachovitá, avšak poměrně silná ruka, a trhla prudce nahoru. Chainor se bolestí prudce vymrštil na nohy, balancujíc na pokraji dalšího pádu. Nebylo ani poledne, ale mladý elf byl již značně vyčerpaný. Nebylo to chůzí, ale právě neustálým bitím od skřetů. Ruce měl tak pevně svázané, že dlaně a prsty vůbec necítil, a ze sedřených zápěstí tekla krev. Letmo se ohlédl po Leronovi, aby zjistil, jak je jeho příteli v nesnázích. Věděl, že je na tom pravděpodobně stejně špatně jako on, ne-li hůře. Následovala však další rána, tentokrát do obličeje. Chainorovi se zamlžilo před očima a svět se kolem něj zatočil. Rychle se však vzpamatoval a klopýtal dál. Ze rtů mu proudem prýštila krev.
"Čum na cestu, elfská svině!" zařval skřet, který mu řádně kořenil putování do tábora jeho tlupy.
Z údolí, kudy protékala říčka, se tři skřeti a jejich zajatci vydali směrem do kopcovité krajiny a víceméně průběžně stoupali. Bohužel každý krok tímto směrem odděloval Chainora a Lerona od civilizace a jakékoli naděje na pomoc stále více a více. Chainorovi ihned došlo, že v té divočině na východ od obchodnické stezky musí mít sídliště mnohé skupiny skřetů, banditů, divokých obrů a kdoví čeho ještě.
Na mysl mu vytanula slova jeho a jeho matky, když mu výslovně radila, aby se držel hlavní stezky a v žádném případě ji neopouštěl. On jí pak sliboval, že to neudělá. Ale mohl jsem copak opustit své přátele? Stejně jsem sice skoro ničemu nepomohl, ale zachránil jsem alespoň Lerona...i když jen na jednu noc.
Tuto strastiplnou cestu dva mladíci snášeli až do poledne, kdy se spolu se skřety dostali ke strmému srázu. Jeden skřet popichoval Lerona kopím do zad a se smíchem jej nutil jít blíže k okraji strže. Chainor viděl, že rokle je hluboká asi třináct sáhů a dole se vinula rozblácená stezka, kterou jistě nepoužíval nikdo kromě skřetů, pokud ti ano. Když se octil mladý obchodník na samém konci a jediný krok dále by znamenal pád a vzhledem k ostrým kamenům dole pravděpodobně i smrt. Skřet stále mladíka pošťuchoval a elfksý princ viděl, že jeho přítel se třesou nohy a jeho vlasy jsou propocené.
"Prosím, ne," zaškemral Leron Magriaq.
Na to se krutý vlečník rozesmál ještě více.
"Nech si těch srandiček," zařval skřet s kuší. "Do tábora ty chudáky dovedem živý, je to jasný. Ještě se můžou hodit." V očích mu zle zablýskalo. "I kdyby jen k jídlu."
Po těch slovech Chainora zamrazilo. Nedělal si o své budoucnosti žádné přehnané iluze, ale možnost, že skončí na rožni jako pochoutka pro skřety, jej hodně vyděsila. Leron, k jeho štěstí, kvůli strachu z pádu, ta slova nevnímal. Jeho trýznitel se stáhnul.
Tři rozšklebená stvoření poté hodili Chainora i Lerona na zem hlavami ke srázu, takže oba civěli do hluboké strže. Skřeti se pak posadili o kus dál a hodovali na zásobách, zjevně ukradených ve vyloupeném konvoji. Svým dvěma zajatcům však nedali ani napít.
"Jak se cítíš?" zeptal se tiše Chainor vedle ležícího přítele.
Ten dlouhou dobu neodpověděl a pak se místo toho zeptal: "Myslíš, že to přežijeme?" Jak rád bych ti řekl, že ano, příteli.
"Nevím," odpověděl elfský princ.
Obchodníkův hlas se roztřásl. "Co skřeti dělávají se svými zajatci, Chainore?"
"Já nevím, Lerone, nikdy jsem u nich samozřejmě nebyl v zajetí, jen jsem slyšel..."
"Co jsi slyšel?" Oči mladého muže se rozšířily.
Lesní elf polknul: "Já nevím jistě..."
"Řekni mi, co víš, a nesnaž se přede mnou nic tajit. Stejně jsou mé myšlenky dost chmurné."
"Taky záleží na tom, jestli je zajatec muž či žena," vykrucoval se dál Chainor.
"Řekni mi, proboha, co dělají s muži!"
Elfský princ polknul: "Když nás nezabili hned, tak z nás udělají buď otroky na těžké práce, například v dolech. I když si nejsem jistý, jestli je ta skupina dost velká na to, aby měli..."
"Nebo?"
"Nebo nás mohou prodat na nějakém tržišti s otroky."
"To je všechno?" Leronův výraz byl nevěřící, téměř hysterický. "Ty mi něco tajíš!"
Chainor se podíval dolů ze skály a pak řekl: "Některé poražené prý skřeti z legrace mučí až k smrti."
"Bohové, smilujte se nad námi," zakvílel mladý obchodník.
Z lesa vedle strže se začaly ozývat sílící zvuky. Elf se zaposlouchal a měl dojem, že slyší klapání a vrzání. Měl pocit, že ty zvuky by mohli patřit jedoucímu vozu, ale nebyl si zcela jistý. O správnosti jeho přesvědčení se nakonec dozvěděl již brzy, když se z jedné širší mezery mezi stromy vykodrcal povoz s lupem, který byl kočírován dalším odporným skřetem. Zcela jistě to byl jeden z těch, se kterými Chainor cestoval. Brzy byl následován druhým, třetím... Nakonec z lesa vyjelo asi dvacet vozů, celá karavana. Po boku šli se zachmuřenými tvářemi přežilí útočníci a rozhlíželi se kolem. Skřeti, kteří dva mladíky hlídali, jakmile to uviděli, přiběhli ke kraji srázů a začali něco pokřikovat ve své hrdelní řeči na své spolubojovníky, kteří jim volání opětovali. Chainor zavřel oči, nechtěl se na tu scénu dívat. Vozy, které byly ještě minulý den kočírovány lidskými muži a chráněny povětšinou poctivými strážci, teď projížděly strží k skřetímu doupěti, zatímco jejich osádky a ochránci hnili na opuštěné lesní cestě, na kterou se nikdy neměli vydávat. Na chvíli v Chainorovi vzkypěla zlost na Lerona Magriaqua, který za to nesl částečnou vinu. Rychle se ale uklidnil a hlavu zabořil mezi dva vystouplé skalnaté výčnělky. Když podle zvuků skoro celá karavana projela strží, Chainor vzhlédl a uviděl dole před sebou poslední projíždějící vůz. Bylo na něm vidět, že má poškozené kolo, proto je nejpomalejší a poslední. Na místě kočího seděl shrbený tvor s bičem a vedle něj na skřeta velmi vysoký válečník. Vůz byl plný šipek a šípů a trošku očouzený. A za ním... Elfský princ rázem ztuhl. Zakroutil hlavou a znovu se podíval. Ne, to není možné...
Rychle zamrkal a snažil se hlavu vytáhnout co nejvíce z krku, aby viděl lépe. Přese všechno viděl dobře, ale tomu, co spatřil, nemohl uvěřit. Ne, to nemůže být ona. Jak by se sem dostala? To prostě nemůže být možné...
Ale jeho oči nelhaly. Za vozem šla pěšky drobná žena, ruce měla svázané a jeden konec dlouhého provazu byl obvázán kolem jejího pasu a druhý přivázaný k vozu. Její vlasy byly rusé a ta tvář... Nebylo pochyb, Chainor vepředu pod sebou spatřil ženu, která jej okouzlila v hostinci U Blátivé stezky a pak mu dala řádný výprask. Než sklonila hlavu a vlasy tak zakryla obličej, uviděl v něm elf směsici strachu a nervozity. O několik kroků za ní uzavírali celý konvoj dva válečníci, ozbrojeni krátkými silnými luky.
Elfský princ byl zděšen a šokován. Nedovedl přijít na jediný rozumný důvod, jak se mohla ta rusovláska s rudýma očima do zajetí skřetů, kteří přepadli obchodníky na nepoužívané stezce. 'To už je prej ticho hlučnější než ona.' Slova trpaslíka Braguna prorazila náhle mezi Chainorovy myšlenky a usadila se v jeho hlavě. Jistě, Bragun říkal, že slyšel, že je ta žena vražedkyně či špiónka, napadlo jej. Ta holka se musela tajně vézt ve vozech se zbožím. Zmizela to ráno, kdy jsme vyjížděli z Blátivé stezky. Akorát že jsme narazili na ty skřety a ti ji objevili... Nebo se mýlím, mohlo to být jinak? Ne, nemohlo. Cokoliv jiného by byla neuvěřitelná náhoda. Musela cestovat s námi.
Leron si rudooké ženy zřejmě také všimnul a řekl: "Kdo to jde za tím posledním vozem? Mám pocit, že je to nějaká zajatkyně. Ale nikdy jsem ji neviděl, musela být v jednom z konvojů, ke kterým jsme se připojili."
Chainor se zarazil. Taková úvaha jej nenapadla. Mohla také cestovat s nějakým jiným obchodníkem, který jel také na jih a připojil se k onomu tragickému odbočení z hlavní cesty. Tak nebo tak, žena byla v zajetí jako oni. Když Leronovi Chainor říkal, co ví o zajetí u skřetů, zmínil se o mužích. Sám ale věděl, že ženy nečeká o nic hezčí osud, spíše naopak. Jeho sestra Mit'elen měla tu smůlu, že se dostala do skřetího otroctví a z toho, co vyprávěla, mladého elfa mrazilo. S ní samotnou nebylo zacházeno až tak nejhůře, i když to bylo relativní, ale z toho, co skřeti prováděli s jinými ženami, bylo Chainorovi ještě víc úzko. Věděl, že tu rusovlásku v nejlepším případě čeká prodej do otroctví někam jinam, v tom horším život plný utrpení a bolesti.
Konvoj, zadní vůz a s ním žena, která tak Chainorovi zamotala hlavu, se pomalu vzdalovali. Chainor do poslední chvíle, než zmizela mezi stromy za strží, sledoval její lehounký krok, který už jednou viděl v hostinci a poté ve svém pokoji.
Věděl, že ji ještě možná uvidí, ale zároveň tušil, že to nebude za příznivých okolností. Vlastně to bude spíš peklo, jestli se budu tak dlouho naživu. Ti skřeti sice řekli, že nás dovedou do své pevnosti, ale můžou změnit názor.
Tři věznitelé obou mužů se zjevně už najedli a pobavili, a tak dva z nich došli ke svým zajatcům a za vlasy je vytáhli na nohy. Elfský princ si povzdechl. Jedno bylo jisté. Než se do skřetího sídliště dostanou, schytají ještě oba dost ran od ratišť kopí a pěstí skřetů.
Jako na podporu jeho myšlenek jej cosi udeřilo do hlavy a k tomu se ozval hrubý hlas: "Ne, že se zase budeš flákat, ty elfskej prašivče!"
Cesta byla zdánlivě nekonečná. Nevěděl, jak dlouho šli nebo kolik toho ušli, ale Chainorovi to připadalo jako věčnost. Situace z dopoledne se opakovala. Bití a nadávky byly na každém kroku. V jedné chvíli zvedl hlavu ke slunci a zjistil, že od poledne neuplynulo tolik času, kolik si myslel. Což ho zklamalo. Doufal, že už jsou dále, i když nevěděl, co si má pod pojmem 'dále' představit. Ani jeden ze skřetů se nezmínil, jak daleko se jejich útočiště nachází. Elfský princ se pořád nemohl zbavit myšlenek na rudookou ženu, jíž v poledne viděl zajatou. Vybavoval se mu každý detail její tváře, každý pohyb. Přestože byla poměrně daleko, lehce ji poznal. Viděl před očima, jak sklonila hlavu a představoval si, jak mohla vypadat její tvář pod záplavou rudých vlasů. Co si vlastně myslela? A jak ji vůbec dostali? Během jediného večera v hostinci U Blátivé stezky se s ní dostal dvakrát do křížku a pokaždé jednala dost sebevědomě a z pozice síly. Byla neuvěřitelně rychlá a silná, věděl, že to není na takovou ženu přirozené. Byli snad skřeti silnější a rychlejší? Nebo jich bylo moc? A co si teď vůbec myslela? Byla zdrcena svou porážkou a potupou. Mladému elfovi najednou přišlo ženy strašně líto, aniž by věděl proč. Sám byl ve stejné situaci, ale stále měl pocit, že ona se musí cítit ještě hůře. Ztracená jistota, krutá prohra - na co teď myslí? A proč na ni pořád myslím já?
Musel si však přiznat, že myslet na ni bylo lepší než myslet na svou budoucnost nebo na bití, které každou chvilkou zakoušel. Stále však nemohl pochopit, čím ho tak napoprvé zaujala. Byla to krása? Je krásná, ale viděl jsem již mnoho krásných žen a dívek a žádná mě tak nepřitahovala. Je to jejím zvláštním vzhledem, rudýma očima? Vlastně mi ta barva očí spíš vadí... Je to snad její povahou? To těžko, vždyť byla nepříjemná, nafoukaná a arogantní. Tak co je na ní tak zvláštního?
Chainor litoval, že právě teď u něj není matka, která vždy dokázala nějak najít v jeho duši odpovědi, které sám neznal. Nebo otec, který vždy dokázal Chainorovi vylíčit moře důvodů, proč je Elimera ta nejlepší manželka a matka, tak ať si jí váží. Jistě by mu i přes svou přísnost a strohost dokázal říci, jak se postavit k přívalu pocitů vůči rudooké ženě. Ale ani jeden z nich tu nebyl a místo nich tu byli tři odporní skřeti. Mladý elf vzhlédl k lidskému obchodníkovi a ten mu pohled nešťastně oplatil. Za nimi se ozval hrdelní hlas a skřeti se zastavili. A oba dva mladíci s nimi. Chainor otočil hlavou, aby se podíval na důvod přestávky.
Dva skřeti civěli na toho třetího s kuší tázavými pohledy a ten zařval v obecné řeči: "Víte co, chlapi, máte pravdu. Jednoho z těch zmetků zabijeme."
Oba jeho nohsledové zavyli radostí.
"Přivážeme ho ke stromu, rozpářeme mu břicho a budem se dívat, jak umírá, co říkáte?" zasmál se kušijník.
Skřeti znovu zajásali.
"Kterýho vyberem," zeptal se jeden z nich.
"Já bych vzal toho člověka, ten předtím tak pěkně kvičel a prosil, s tím bude větší legrace."
"Tak jo."
Dva skřeti se začali přibližovat k Leronovi, který padl na kolena rozbrečel se. S hlasitými nářky prosil o milost. Netvorové se jen krutě smáli.
"To nemůžete," vykřikl Chainor. "Vždyť..."
Jeho slova byla utnuta silnou ranou třetího skřeta do elfovy tváře. Ten se svalil na zem a plival krev. Bojovník jej ještě kopl do týla. Hlava se mu točila a on v té chvíli nebyl schopen nic udělat. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil, a když bolest odezněla a hlava se mu pročistila, viděl, jak Leron stojí přivázaný ke stromu, oči vytřeštěné. Dva skřeti u něj stáli a vytahovali zakroucené dýky.
"Uhněte, blbečci, nejdřív si trochu zastřílíme," zavolal třetí skřet, který stál opodál a mířil na Lerona kuší.
Dva jeho přátelé poodběhli od stromu k němu a čekali. Kušijník se ještě podíval na Chainora a zašklebil se. Mladý elf se pokoušel vstát, ale s rukama za zády mu to šlo hůře. Mezitím skřet zamířil na Leronovi nohy, zazubil se a střelil. Vypuštěná šipka vylétla a jen lehce škrábnula obchodníkovu nohu. Ten zavřískl a stále prosil o slitování.
"Miř pořádně," houkl jeden z kopiníků na skřeta s kuší.
"Jen si s ním hraju, ne?"
Lesní elf se již postavil na nohy a jeden skřet jej znovu srazil. "Lež, elfíku nebo dopadneš stejně jako ta ubrečená krysa."
První skřet již natáhl a nabil kuši a znovu zamířil. Chainor zvedl hlavu, aby se podíval na Lerona. Jeho přítel byl celý bledý a bylo s podivem, že ještě neomdlel. Když na něj skřet podruhé zamířil, zavřel oči a cosi potichu mumlal.
Ve chvíli, kdy skřet mačkal spoušť, něco prosvištělo vzduchem a z jeho hrudi vyrazila hlavice kopí. Skřet v křeči domáčknul spoušť a střela se zabořila těsně vedle hlavy mladého člověka. Sprška dřevěných úlomků se rozlétla do okolí a mnoho z nich poranilo Leronovu pravou tvář.
Ležící svázaný elf se prudce otočil a viděl mezi stromy stál ohromného muže s přistřiženými světlými vousy a delšími vlasy. Jeho tvář byla ošlehaná větry a bylo vidět, že jeho životní úděl nebyl lehký. Byl oděn pouze do kožené chlupaté bederní roušky a omotané látky kolem nohou místo bot. Okamžitě poznal, že to on mrštil kopím proti skřetovým zádům. Kousek za ním stála menší podsaditá postava s širokými rameny. Chainor okamžitě poznal trpaslíka Braguna. Vytřeštil oči, ale v jeho nitru se začala pomalu formovat troška naděje, která rychle narůstala.
Plavovlasý silák zařval a svaly na jeho ramenou a hrudi se napjaly. Dva zbylí skřeti se napjali a na jejich tváři byly zřetelně vytesané pocity. Oba se rozmýšleli, jestli mají zvolit boj nebo útěk. Oba udělali stejnou chybu - zvolili si boj.
Muž znovu zařval a vytáhl dlouhou dýku, kterou měl zavěšenou u pasu. Pohlédl do očí oběma protivníkům a rozběhl se. Jeden ze skřetů po něm hodil kopím. I přes svou výšku a váhu byl válečník rychlý a mrštný jako kočka. Lehce se letící zbrani vyhnul a běžel dále. Druhý skřet se zapřel nohama do země a nastavil své kopí proti přibíhajícímu muži. Když byl ten na dosah, bodnul. Silák ale volnou rukou pevně zachytil ratiště a trhnul dozadu. Kdyby skřet nedržel své kopí pevně, přišel by jen o zbraň. Vzhledem k tomu, že jej pevně držel, válečníkova síla jej strhla na zem. Ten však ležícího protivníka přešel, ještě mu dupnul na hlavu, a zaútočil na druhého nebožáka. Ten již viděl, že proti němu stojí silnější soupeř, tak ustupoval. Máchnul zubatým mečem po plavé hlavě, ale muž tento tah předvídal, skrčil se, aby se vyhnul ráně a nebral nepřítele svým ramenem. Náraz byl tak silný, že skřet odlétl o dva sáhy dál. Válečník mu skočil na trup a s rozmachem bodnul. Hruď se celá zbarvila do ruda, skřet jen zachroptěl a ochabl.
Mezitím kráčel k ležícímu elfovi Bragun a cestou ještě máchnul dvoubřitou sekerou po probírajícím se skřetovi. Ta zasáhla se vší precizností ležícího lupiče do krku a oddělila hlavu od těla.
Všichni tři věznitelé dvou mladíků byli ve chvilce mrtvi. Chainor zavřel oči, ani tomu nemohl uvěřit. Přistoupil k němu Bragun a rozřízl provaz, který se mu zařezával do rukou. Trpaslík pomohl svému příteli vstát a elfský princ si rozcvičoval znecitlivěné zápěstí a prsty na rukách. Okamžitě však zamířil k Leronovi. Ten stál u stromu se svěšenou hlavou a tiše naříkal. Pravou půlku tváře měl zalitou krví. Elf doufal, že dřevěné třísky nezasáhly mladého obchodníka do oka. Vzal jej za bradu a pozvedl mu hlavu. Oko vypadalo v pořádku, ale pravá půlka obličeje vypadala ošklivě.
"To nic není, chlape!" zahřměl trpaslík. "Takhle to vypadá horší než to je. Vytáhneme pár třísek z tvýho změkčilýho ksichtu a bude to zas dobrý. Jen abyses nám u toho nerozsypal, ty obchodnickej mazánku."
I když neměl Bragun Lerona v lásce ani předtím, nyní Chainor cítil z trpaslíkova tónu neskrývanou zášť. Nebylo těžké dovtípit se toho, kvůli čemu. Jestli Chainor občas během dne cítil výčitky k mladému obchodníkovi kvůli jeho nechtěné vině na masakru, pak Bragun, který měl mezi strážci a kočími jistě mnoho přátel, musel člověka jistě nenávidět.
Nicméně obešel strom a odřízl Lerona od stromu. Kdyby jej elf nepodržel, sesul by se na zem. Chainor, držíc jej za ramena, cítil, jak se obchodník celý třese.
"Jsi v pořádku, Lerone?" zeptal se měkce.
Člověk nic neříkal, jeho oči měly prázdný výraz.
"K tomu musíš přistoupit z jinýho úhlu, Chainore," řekl Bragun.
Přistoupil k otřesenému muži a vlepil mu pořádný políček do tváře. Mladík se okamžitě probral, to poznal elfský princ z jeho 'navrátivšího se' pohledu.
"Jsi v pořádku?" zeptal se jej znovu.
Obchodník přikývl. "Moje tvář..."
"Bude v pořádku, musíme tě ošetřit a vytáhnout pár třísek."
"Dobře, už jsou ti skřeti pryč?"
"Jsou mrtví."
Lidský mladík se vymanil z Chainorova držení, přešel kousek dále a sedl si do trávy.
Elf i trpaslík chvíli mlčeli, nakonec se mladší z mužů zeptal: "Kde ses tu vzal, Bragune. Zachránili jste nám život. Jak jsi nás vůbec našel?"
"Úplnou náhodou, chlapče, úplnou náhodou."
"Nevěděl jsem, jestli jsi zahynul nebo ne." Elfovy oči se rozšířily. "A kde je Rienara?"
"O ni neměj strach, Chainore. Poslal jsem ji, aby vyhledala pomoc na hlavní cestě, myslím, že je v bezpečí."
Zhluboka se nadechl a pokračoval. "S Rienarou jsem unikli smrti jen o vlásek. Vlastně jen díky tamtomu pořízkovi." Ukázal prstem na světlovlasého válečníka, který se právě pokoušel vytrhnout kopí z těla skřeta. "Když byla bitva ztracená, Rienara mě vzala na svého koně a pokusili se ujet. Vypadalo to docela nadějně, konvoj sme nechali za zádama, ale najednou kůň zafrkal a zkácel se tuhej k zemi se šípem v krku. Ti hajzlíci zjevně nechali o kus dál nějakou bandu pro případ, že by chtěl někdo zdrhnout. Já sem jen upad, ale Rienarce se zaklínila noha pod mrtvolou koně, bohudík, že se nezranila. Jenže z křoví k nám lezli asi čtyři skřeti. Nemohl jsem tam tu holku nechat, je jako moje dcera, a i kdyby ne... Stál jsem nad ní a čekal na boj." Na chvíli se odmlčel a znovu se zahleděl na siláka, který už měl své kopí v rukách. "Pak se objevil tenhle týpek a doslova ty skřety roznes. Byl dost běsnivej, to ti teda povim, chlapče. Já si vzal jednoho a on si poradil se zbytkem. Vlastně to ani nebyl boj, spíš si s nima hrál, než je zabil. Však si to před chvílí viděl."
Chainor přikývnul a rozhlédnul se po mrtvých kolem. "Proč jsi mu tady nepomohl, Bragune?"
Trpaslík se zazubil. "Von to má rád, tak mu nebudu ubírat zábavu, ne? Zjevně skřety dost nesnáší, ale neptal sem se ho na to. Pro mě je hlavní, že je má rád mrtvý. No, abych dokončil vyprávění. Nakonec jsme zdrhli. Rienaru poslali pro pomoc a vrátili se až ráno, abychom prohlídli bojiště. Nikde mezi mrtvýma jsme tě nenašli a já si vzpomněl, že sem tě viděl běžet do toho údolíčka s řekou. Nenašli jsme tě, tak jsme se vydali hledat dále. Tady můj novej kámoš našel nějaký skřetí stopy, podle toho jsme usoudili, že šli za váma. A tak jsme se dostali až sem. "
Chainor přikývnul, mezitím se ke dvojici vrátil Leron a i plavovlasý válečník se objevil po trpaslíkově boku.
"Jmenuju se Mantrad," zavrčel silák.
Elf přikývnul a řekl: "Já jsem Chainor a můj přítel se jmenuje Leron Magriaq. Děkujeme, že jsi nás spolu s Bragunem vysvobodil."
"Neděkuj, to bylo snadný," zazubil se válečník. Co si o tom muži mám myslet? Zabíjí skřety jako by kosil trávu a ještě mu to nepřijde nějak zvláštní. Asi bude tak trochu jako můj bratr...
"Jo, to bylo," přitakal Bragun s úsměvem, "ale teď odtud vypadněme."
Už se otáčel k odchodu, ale Chainor jej chytnul za rameno.
"Bragune, počkej chvíli."
"Co je zase, chlapče?"
Mladý elf polknul: "Víš, oni ti skřeti...Oni zajali tu rudookou ženu, kterou jsme potkali v hostinci."
Trpaslíkův výraz se nejdříve protáhl, ale pak se rozzářil: "Cha! To je skvělé. Na světě se teď bude líp dýchat, když se ta ďáblice neprohání po svobodě."
Chainor dostal na svého přítele zlost, ale kromě toho, že jeho výraz potemněl, nic nedal najevo.
"Já s vámi nepůjdu, Bragune," odsekl rázně.
"Cože? Co chceš...." Výraz podsaditého strážce karavan v té chvíli vyjadřoval zmatek. "Ne! To přece neuděláš? Nechceš snad..."
Elfův výraz se trošku zklidnil: "Ano, musím se pokusit jít ji zachránit."
Tentokrát se rozzuřil trpaslík: "Ty ses snad zbláznil! Copak ses úplně pomát? Ona ti za to nestojí, kámo, její srdce je temné jako noc. Copak to nechápeš? I kdyby ses k ní dostal, tak tě zabije! A to jen ze vzteku, že ji zachránil takovej chudák jako seš ty! Copak jsi mě neposlouchal, když jsem ti radil od ní držet se dál? Copak si na vlastní oči neviděl, co dokáže?! Můžem bejt rádi, že ji ti skřeti dostali pod zámek, to je jediný štěstí na celý tý tragédii a ty ji chceš vysvobodit. Ty seš šílenec! "
"Musím to zkusit, Bragune," řekl Chainor. Založil si ruce na prsou a díval se směrem k východu.
Vousáč se opřel o svou sekeru a vzdychnul: "Ty si fakt myslíš, že něco dokážeš? Myslíš si, že seš jako princ udatnej rytíř, co vyrve svou vyvolenou ze spárů zla? Takhle to na světe nechodí, mladej, uvědom si to. Tohle nebude mít žádnej šťastnej konec. Máš snad pocit, že se dokážeš probojovat doupětem skřetů až k ní. Oni tě rozsekají na kousky, který pak sežerou! Nemáš šanci."
Elf pokrčil rameny: "O to nejde, Bragune. Ale matka mě vždy učila, že si na světě musíme pomáhat. A já viděl ženu, která putovala vstříc hrůzné budoucnosti. Stejně jako jsem já a Leron dostal díky tobě a Mantradovi šanci, tak ona si zaslouží to samé."
"Seš blázen, Chainore, nic jinýho," zabručel Bragun."
Na tváři plavovlasého válečníka se objevil úsměv: "Slyšel jsem správně, že tu půjde o zabíjení skřetů?" Podíval se na trpaslíka. "Ten elfík má kuráž, jdu do toho."
Chainor si všimnul, že jeden ze skřetů má u sebe jeho meč. Došel k němu a připásal si jej k boku. "Nechci, aby se mnou kdokoliv chodil kvůli mým rozmarům. Rozhodnul jsem se, ale možná to není šťastné řešení."
Mantrad kývnul hlavou: "Stejně jdu, já už nemám v životě co ztratit."
"A...a co já?" ozval se Leron.
"Zůstaneš s Bragunem, příteli," řekl Chainor a vydal se směrem, kterým mířil se svými vězniteli, než byl osvobozen. Mohutný silák jej následoval. Co jsem to udělal? Vždyť mám takový strach...
Podíval se na své ruce a viděl, jak se třesou. Vědomí, že jde na skoro jistou smrt, jej přemáhalo. Ale stejně tak se donutil přes svůj strach pomoci Leronovi, tak teď musí pomoci té ženě. Věděl, že kdyby to neudělal, nikdy by si neodpustil. Navíc se jedná o ni... Ne, přestaň tak myslet! Zachoval bych se, stejně, i kdyby byl v zajetí u skřetů kdokoliv jiný. Doufám...
Bragun se díval na dvojici mužů, jak odcházejí. Měl divný pocit...To, co říkal, byla pravda. Ta rudooká žena rozhodně nebyla ani zdaleka tak hodná, jak si Chainor myslel. O to horší by mohlo být jeho zklamání. Jestli byla pravda to všechno, co o ní slyšel...
Otočil se na Lerona Magriaqa, který se díval stejným směrem jako trpaslík před chvílí.
"Popadni nějakou zbraň, je jich tu teď kolem dost, a dem za nima, ty ustrašenej zmetku!"
"Ale, vždyť Chainor říkal...tys říkal...."
"Drž hubu!" zařval trpaslík. "Na svejch jemnejch ručičkách máš krev hodně dobrejch chlapů a jejich duše nedojdou klidu, dokud ty nechcípneš v boji, chápeš? Půjdem jim pomoct, co nám zbejvá. Mě se to sice nelíbí, ale nenechám je jen tak roztrhat na kusy, to bych nebyl já. A ty..." Jeho hlas se ztišil do výhružného tónu. "Ty půjdeš jako první, až se dostanem k tomu skřetímu doupěti, o to se postarám."
Leron se začal třást. "Ale já, já..."
Upřený ledový pohled do trpaslíkových očí jej donutil utichnout. Podsaditý válečník podal mladíkovi šavli jednoho z mrtvých skřetů.
Leron Magriaq polknul, vzal ji, zavřel oči, a když jej trpaslík kopnul do nohy, tak se vydal za svým elfským přítelem.
