Studna
Vprostřed zahrady. Studna. Vprostřed Ráje. Tak láká…
Já chodila jen okolo. Jednou zvědavost mne přemohla a já
podívala se do kalných hlubin. Však to, co jsem spatřila, vyděsilo mne. Tolik,
až jsem jí míjela dlouho obloukem.
Ale
myšlenka se vrátila. Vrátil se obraz lákavého narušitele stereotypu. Studny.
Opřít se o chladivé kameny a odpočívat. Nic nedělat.
Přišla
jsem k ní, už nevypadala tak hrozivě. Ne, nebojím se. Má duše jásala,
konečně nemusím myslet na tolik ostatních věcí. Studna dává zapomenout.
S obezřetností
jsem se zas po čase podívala do hlubin. Ne, ten pohled nebolí. Možná bolí, já
však to necítím. Jsem ošlehána tolika jinými zly, že snad tohle není tak…
Nahnula
jsem se přes okraj.
Hlasy…? Tolik hlasů volajících o pomoc? Tolik
topících se duší…..?
Je
mi jich tak líto…
Ne.
Já nechci se vrátit. Zapomnění je nádherné. Zůstat tu navždy…
Volájí, naříkají. Jak dlouho už poslouchám tenhle
bolestný chórus? Pomůžu jim. Nemohu nepomoci.
„Topím
se, pomoz!“ křičí. Skláním se a natahuji ruce. „Chyť se,“ křičím já. „Vytáhnu
tě…“ s ozvěnou se můj hlas rozléhá studnicí bolesti a smutku. A strachu.
Najednou
takové ticho?
„Dobrá
duše, ty mi pomůžeš?“ zvolal kdosi do toho nepřirozeného ticha. „A mně?“ další.
„Mně také?“ dvojhlas. „Ano! Pomoz!“ desítky hlasů. „Ne, mně!“ tisíce.
Překřikují se až bolí uši.
Miliony
rukou se mě chytají. Ruce trhají. „Ne!“ řvu, ale neslyší, slepě se vrhají po
naději. Po poslední naději.
Smyšlené
slzy se mi derou z očí. Copak duše může plakat? Zatínám zuby.
Strhávají mne. Já se bráním! Ale je jich
tolik…
Pád.
Nekonečný.
Chladivá.
Příjemné osvěžení. Tlumí křik a dvojnásobný nářek. Nářek mnou způsobený.
Všichni
kopají a mávají rukama. Snaží se něčeho zachytit.
Odstrkuji
nepříčetné. Probojovávám se ke stěně.
Kameny.
Má záchrana. Mé vítězství.
Zachytávám
se. Přitáhnout. Daší záchyt. „Pusť!“ Chytají mne za nohy a stahují zpět.
Kopu
zuřivě.
Ne,
nebojím se, jen ve mně zůstal vztek. Já… Chtěla jsem jen pomoci… Vděk
zde asi neznají.
Do rukou mě chytá křeč. Přesto se držím.
Prokletá
studna. Jak dlouho ještě? Nemám síly dost na to, abych vyškrábala se až
k okraji.
Až
do Ráje…
Do
mého krásného stereotypního Ráje.
