|
|
"
Poznání
Kolik let jsem se soužila
a jen po pár věcech toužila:
Po poznání a snad po vědění,
proč že po boku mém nikdo není?
Odkud jsem? Kdopak má matka byla?
Není snad pravda, že byla víla?!
Jak princezna krásná a půvabná jakbysmet,
pověsti říkaly v dobách mých dětských let.
V šatech vždy s vlečkou a řetízky na krku,
kdepak jsou vzpomínky těch dvaceti roků?!
Kam asi odešla, princezna na hrášku,
proč mě tu nechala, s ranečkem koláčků..?
A co můj otec? Ten rytíř co se ctně bil?
Že prý ne, říkáte? Že se vám nelíbil?
Nebyl to ďábel, proč o něm tak mluvíte?!
Co jen vy, stařeny, co o světě víte?
Statečný určitě, s vlasem snad havraním,
překrásné písně vždy zpíval mi před spaním.
Na černém oři pak do boje vydal se –
pak možná padl… Však statečně bránil se!
Co na to řeknete, vy staré vševědky?
Že to tak bylo? Tak povězte mi, tetky!
Sic s vlasem havraním, avšak jak ďábel zřel?
Ne, to vám nevěřím! Satan ne… snad anděl!
Že se tu ukázal, nechtěný, nepozván,
k dívkám – všem z okolí - choval se jako pán,
všechny hned zblázněné kouzly a čárami;
matku mou vybral si hned mezi dámami?
Odešli do lesů, pár let ni lístečku,
pak jsem se vrátila - já, dítě v ranečku.
Ať se prý starají o mě jak dokážou -
princeznu pekel – neb se zlou se potážou.
Že prý až dospěji otec mě vyhledá,
za krále pekel mě okamžitě provdá?
Co to tu říkáte? Pohádky pro děti?
Vážně si myslíte, že jste tu prokleti?!
Jestli to pravda je, tak právě přichází,
dnes je mi dvacet a dětský věk odchází.
Ne to ne… Na dveře netlučte hlupáci,
na co si hrajete?! Stromy se potácí!
Pane? Kdo ráčíte být – v tuto hodinu?
Ne nemám pochyby… Jen zdravím svou rodinu!
Takže to pravda je…Vážně jsem prokleta?
Konečně vyjdeme pryč z bolestí světa?
A to můj muž bude? Ano, už rozumím.
Budu se starat o zlo – vždy tak, jak umím.
Vždyť – kolik let jsem se soužila
a jen po poznání toužila.
Ted už vím – znám svoji minulost, budoucnost.
Ne – proč si myslíte? Já přeci nemám zlost.
…Snad radost…
|
