|
|
Seděla na židli v bílé
prázdné místnosti a tiše plakala. Tolik,
tolik ho milovala a teď je pryč. Navždy. Bezmocně zařvala a sesunula
se na kolena. Spjala ruce: „Bože, proč?!“ křičela a přes
závoje slz neviděla. Neviděla a neslyšela, její
mysl zatemněná zármutkem nevnímala nic než zlo,
nenávist, smutek a bolest. Její bolest. Byla prázdná,
tak prázdná až si myslela, že smrt tak prázdná
a bolestná být nemůže.
Vzlykala, dusila se, rvala si vlasy,
nehty zarývala do zdi až seškrábala omítku.
Válela se po zemi a jak šílená řvala,
zaslepená svým neštěstím se uzavřela
zcela do sebe a ozvěna bolesti se milionkrát vracela v jejím
rozdrásaném srdci... Prázdnota zůstávala.
Jemné ťukání na
okenní tabulky rušilo její dokonalá muka
a tak si zakryla uši a křečovitě zavřela oči. Zabednila se
uvnitř a oddala se smutku. Neslyšela, že ťukání
sílí, že přichází, pomalu ale jistě v
pravý čas na pravé místo. Kapky se stále
větší útočností dorážely na sklo
až začalo praskat. Trhlinky se rozšiřovaly rychle jako
pavučina a první střípky dopadaly na dlaždice s
nebeským cinkotem.
A ona ležela na zemi s vyřvanými
hlasivkami, neschopná uronit jedinou slzu, její zloba,
nenávist a bolest vyschly a teprv teď, teprve teď poznala, co
je to opravdová prázdnota.
Vítr zahnal déšť
rozbitým oknem do místnosti na nehybné tělo,
které však bylo ještě stále na živu. A on
to věděl. První ostrá kapka studená jak led
rozřízla její kůži. Další rozsekla tvář.
Další a další rány pokrývaly
zmítající se tělo lidsky bojující
o život.
Spolu se smrtonosným deštěm
sestoupily z nebe dvě dívky. „Pojď, Lilith, změníme
tenhle svět...“ A smrt se změnila v jarní deštík
a bolest ve vlahou mlhu. Svěží vítr se prohnal kdysi
bílými zdmi, zatančil na zažloutlých kostech,
zazpíval ve vysypaných okenních rámech a
prohrábl vlasy dvěma dívkám, které na
zádech nesly smutek a strach.
Byl čas zasít. |
