zajatec:
Po pláni cválal jezdec. Zapadající slunce ozařovalo srst velkého, neosedlaného, šedého oře, který, jak se zdálo, se ani kopyty nedotýkal země... Na jeho hřbetě seděla postava v dlouhém tmavém plášti, který nesl stopy měsíců, možná i roků nošení. Jezdec zvolnil krok koně do pomalejšího klusu. Byly na něm patrny známky únavy. Sesedl a bezradně se podíval okolo sebe. Zabloudil. S povzdechem otevřel vak s potravou. Trochu sušeného masa a tvrdá skýva chleba - jediné jídlo které mu zbylo. S povzdechem vše opět zabalil, vytáhl krátký nůž a vyrýpl ze země kořínek. Nemůže si dovolit zbytečně plýtvat, zanedlouho nemusí mít k jídlu už vůbec nic. A přitom je mlžný les bůh ví kolik mil daleko. Kdyby alespoň věděl, kde je. Trochu si odpočine, a pak se vydá znovu na cestu. Kam? Sám nevěděl.
Na tmavnoucí obloze se objevily první hvězdy. Na severu se stahovala mračna. Ke všemu bude pršet, pomyslel si trpce. S povzdechem se zabalil do pláště a tvrdě usnul.
Kolem spícího jezdce se rozhostilo ticho. Ticho, které nahánělo hrůzu. Ptáci přestali zpívat. Vítr utichl. Nehnulo se ani stébélko trávy. Kůň náhle prudce zvedl hlavu a ostře zaržál. Pak odcválal pryč. Jezdec, nyní bez koně se prudce posadil. Takže se mu to nezdálo. Obezřetně se postavil a se slabým zařinčením vytáhl dvojici dlouhých dýk. Pozvolna se otočil. Ticho. Ticho přerušované jen zrychleným dechem jezdce, z kterého se stal bojovník. Netroufal si ani rozdělat oheň. Neznal tuto krajinu moc dobře, ale znal ji natolik, aby si dovedl představit, co ho tu může čekat za hrůzy. Najednou se všude kolem rozlilo světlo. Do zorného pole bojovníka v kráčelo na dva tucty elfů. V rukou drželi luky a měli shozené kápě, což bylo dobré znamení. Bojovník se mimoděk přesvědčil, že jeho hluboká kápě mu zastiňuje celý obličej. Nestál o to, aby ho elfové spatřili, a už vůbec nestál o to, aby došlo k boji. Proto sklonil zbraně, a zpříma pohlédl na jejich vůdce, vysokého elfa s vlasy černějšími než noc, který mu pohled opětoval.
„Odkud jsi, a co tu pohledáváš?“ zeptal se ho velitel zostra.
Asi by nebylo nejlepší odporovat, pomyslel si bojovník.
„Nemám domov, jsem posel. Mám za úkol doručit důležitou listinu do Stříbrného města.“ Na důkaz míru zasunul dýky zpět do pouzder.
Elfové sklonili šípy a luky si připjali na záda.
„Půjdeš s námi.“ oznámil mu velitel.
Bojovník přikývl. Nic jiného nečekal. Opravdu nemělo smysl odporovat. Elfové byli mírumilovní, ale také byli mocnými nepřáteli. Sám by stěží mohl z boje vyváznout bez zranění, které by ho neohrožovalo na životě.
Elfové ho obstoupili. Jeden z nich ostře zapískal. Ze tmy, která opět nastala, když elfové zasunuli šípy, přiklusalo na dvaadvacet koní. Poutník mezi nimi s úlevou zahlédl i svého hřebce. Na nic se neptal a nasedl.
Ve společnosti mlčenlivých elfů, strávil celou noc. Byl velmi unavený, ale nedal na sobě nic znát. Nechtěl, aby si o něm elfové mysleli, že je slaboch.
Kolem poledne se zastavili. Před nimi se rozkládal tmavý les. Poutník začínal ztrácet naději, že by se někdy mohl dostat na svobodu. Tento les tu prostě nikdy neviděl. A neznal ani elfy. Nedokázal je zařadit, chvíli se mu zdálo, že patří mezi potulné elfy, bez domova, bez rodiny. Ale teď, na prahu lesa se mu zdálo nepravděpodobné, že by tu neměli domov. V jejich očích bylo světlo, které mohl snést jen málo kdo. Byl dokonale zmatený. Jeho údiv se ještě znásobil, když elfové sesedli, a začali šplhat do korun stromů. Jeden elf mu pomohl z koně, a stáhl mu kápi tak hluboko do obličeje, že už vůbec nic neviděl.
Vedl ho směrem, kde poutník tušil les. Z koruny stromu se mu k nohám spustil provazový žebřík. Elf mu pomohl na první příčku, a pak už musel lézt sám. Několikrát málem upadl, zespoda ho však jistil elf, který mu pomáhal udržet se na stromě. Když byli všichni na nahoře, začali o něčem hovořit, ale poutník byl tak unavený, že ta slova nevnímal.
Vedli ho přes dlouhý, visutý můstek. Pak mu dovolili trochu po odtáhnout kápi a poutník oněměl úžasem. Stál na pokraji krásného města v korunách stromů. Od koruny ke koruně se táhly visuté můstky z pevného materiálu, v kterém poutník poznal sklo. Když se ohlédl, spatřil most, který se táhl nad pozemní cestou, po které kráčela skupinka zvonivě smějících se elfek. Most se táhl do dáli a ztrácel se v přízračné mlze. Celé město zářilo tlumenou, stříbrnou aurou. Elfové s úsměvem sledovali jeho údiv a opět o něčem začali hovořit.
„Ala nenn ulovia. Olva uonto deru. Aio eb es dentia.“
„Esto lann ulovia. Anu et Isinath. Este in Alara.“
Na kolik poutník vyrozuměl z řeči elfů, měl být odveden jako zajatec chycený na hranicích jejich země k paní této říše. Jenže ta mluvila s jakýmsi Isinathem. Proto měli zůstat u Alary. To muselo znamenat u řeky Alary. Konečně měl alespoň tušení kde je.
Elfové se dali znovu do pochodu. Poutník měl možnost sledovat stromové město. Každý dům byl jiný; některé byly spíš jen podlaže, jiné zase neměly stěny, některé připomínaly spíše paláce. Nic tu nebylo ze dřeva. Jen z toho křišťálově průzračného skla, tvrdšího než diamant.
Zastavili se asi v polovině jednoho z pevných mostů. Pod nohama jim vířila prudká voda Alary. Brzo se z ní stane velká, mocná řeka. Elfové mu sebrali zbraně: luk a toulec šípů, dvě dlouhé dýky, krátký tesák a našli i dvojici vrhacích nožů, které měl ukryt v rukávech.
Neměl nejmenší představu, jak by se mohl z této ošemetné situace dostat, ještě nikdy se mu nestalo, že by měl tak mizivou naději na únik. Záleží vše na tom, jaká bude paní lesa.
Do plné reality ho přivedl až stříbrný zvuk zvonu, který mohl značit jen jediné.
Elfové ho svázali a vedli přes řeku k jednomu z těch obrovských paláců. Tento byl obzvláště krásný; z mohutného buku vybíhaly veliké pilíře, které podpíraly střechu. Skleněné sloupy vypracovaly zručné elfí ruce do podoby mocných stromů, a to vše bylo do nejmenšího detailu přesně a zručně provedeno. Poutník nenacházel slov. Všechno působilo prastarým dojmem, ale zub času tu nikde nebyl podepsán. U vchodu do paláce stáli dva vysocí, bíle odění elfové. Z jejich výrazu bylo vidět, že nevidí skupinku zrovna rádi, ale když uviděli ubohou postavu uprostřed, jejich výraz se rychle změnil.
„Zdravím tě, Darkwasi! Co přinášíš od hranic?“ zeptal se jeden z elfů vůdce skupiny, k poutníkově radosti, normální Laonštinou.
„Přivádím návštěvu.“ pronesl jedovatě elf, a smýkl s nebohým poutníkem.
„Nejsem žádná návštěva!“ vyhrkl uštěpačně.
Elfové se rozesmáli.
„To zkus vysvětlit naší paní, otrhanče.“ sykl pohrdlivě elf.
Poutník mu opětoval upřený pohled, a několikrát se nadechl, aby se přestal třást rozčilením.
„ Jen mě k ní doveďte, však ona se bude divit.“ řekl nakonec klidně.
Velitel se k němu přiblížil tak, že mu jasně viděl magické fialové jiskry v očích.
„Nic mě nepotěší víc.“ zasyčel a znovu s ním s smýkl.
Poutním trpce pomyslel na pověstnou pohostinnost elfů a přemítal, k čemu jsou ty urážky dobré. Snad jejich paní byla tak panovačná, že nesnesla pohled na osobu schopnou odporu? Nebo byli elfové krutí až do té míry, že ho uráželi z čisté radosti nad zbědovanou osobu? V tom případě si vybrali nepravého, on se odmítal nechat ponižovat. Na to nebyl zvyklý. Ani trochu.
Po chvíli hádek je elfové konečně pustili dovnitř. Skupina se ocitla v nevelkém sále ozařovaném stříbrnými lampami. Zdejší paní si potrpí na bohatství, pomyslel si poutník, když spatřil diamantové mozaiky na sloupech. Došli ke schodům, které vedli ke trůnu v podobě hvězdy. Na něm seděla postava zahalená do pláště barvy letní moci. Zlaté vlasy jí splývaly až po pás. Vstala, a elfové se uklonili.
Elfka vyšla do světla jedné z lamp. Poutník se lehce poklonil, ne moc, jen sklonil hlavu. Když opět vzhlédl, a uviděl tvář elfí paní, kterou až dosud zahaloval stín, málem vykřikl. I ona, když ho spatřila, neudržela slabé syknutí. Zachovala si ale chladnou tvář a ledovým hlasem poručila elfům, kteří setrvávali v hlubokém předklonu:
„Běžte. On mi neublíží.“
Darkwas překvapeně vzhlédl.
„Ale paní-“
„Žádné ale. Běžte!“
Elfové se poslušně zvedli, a vyšli zaraženě ven.
Paní počkala, až byli z doslechu, vytáhla odkudsi nůž a hbitými pohyby uvolnila poutníkovy ruce.
