Milí
čtenáři… Zajímalo by mě, co si o téhle depresivní povídce myslíte? Takhle na mne
působí Praha na podzim… Co ve Vás zanechala? Můžete mi prosím prozradit, jak na
Vás působila? Předem děkuji, Vaše Jara Row
Procházel tichými ulicemi Prahy. Byla tma a na metropoli se snášel lehký
studený déšť. Byl podzim. Holé stromy vytvářely kolem sebe mihotavé stíny, které
tančily v rytmu svitu elektrických lamp. Byl oděn v jeansách a černém plášti
a dlouhý zelený šál vlál za ním. Mokré tmavě hnědé vlasy mu padaly do
tváře. Náhodnému pozorovateli, kdyby tam nějaký byl, by přišel jako obyčejný
člověk, jenže on obyčejný nebyl. Od obyčejných lidí se značně lišil. Neměl
ani jméno… A na tomto světě žil jen pro NI. Pro NI jedinou… To ona byla jeho
poslání. Kvůli ní zde žil… Byla výjimečná, jenže její talent ji pomalu doháněl k
šílenství… Poprvé na své cestě zvedl hlavu od mokrého chodníku a podíval se
na zrezivělou branku, kterou vešel do zpustlé zahrady. Cestička k polorozpadlému
domu byla lemována plynovými lampami a sochami, znázorňujícími alegorii smrti.
Jejími sochami… Povzdychl si a pokračoval vlhkou cestou k domu… Ve světle
lamp se vše jemně lesklo a vytvářelo dojem kouzelné noci… Vytáhl z kapsy
klíče, chvíli trvalo, než našel ten pravý, a odemkl domovní dveře. Do nosu ho
udeřila známá silná vůně vonných tyčinek, cigaret a alkoholu… Byl doma. Bylo to
kruté, ale bylo to tak… Našel Hermínu, jak sedí na zemi, před sebou hořící
rozřezané plátno a v rukou břitvu… Kolem ní se válely prázdné láhve od vodky,
krabičky od cigaret a nedopalky. Posadil se vedle ní a vzal jí z rukou
břitvu. ‚Neblázni, Hermíno, byla jsi předurčena k velkým věcem…‘ Hladil ji po
rozcuchaných vlasech a šeptal slova útěchy… Ale ta, jako by šla mimo ni… Hleděla
do plamenů, olizujících její nejzdařilejší dílo a potom se hlasitě
rozchechtala… Byl v koncích… Seděl tam s ní celou noc, ale k ránu se k nim
dostavili zřízenci psychiatrické léčebny v Bohnicích… Ještě nezačalo
svítat… Jednou to muselo přijít. Odvezli ji s sebou v bílé svěrací kazajce a
on zůstal sám… Její šílený výraz si ještě dlouho potom přehrával před očima.
Nebránila se. Dokonce ani nic neříkala, jen se hystericky smála… Sebral se a
za časného rána procházel ulicemi… Potkával lidi, kteří chodili do práce i
bezdomovce, ohřívající se u ohýnků, které si udělali z klacíků a spadaného
listí… Obraz deprese a krutosti dnešní doby… Vešel do omšelého květinářství a
vybral tam rudou růži, tu, která vypadala nejméně zvadle a koupil ji pro
Hermínu… Nasedl na tramvaj. I v ní seděla spousta pochmurných lidí. Karikatur
božích stvoření. Většinou si předčítali ranní noviny, knihy, nebo se tvářili
nepřítomně… Obraz dnešní společnosti… V Kobylisích nasedl na autobus číslo
186. Byl prázdný. Seděl v něm pouze řidič a na zadní sedačce špinavý muž-
nejspíš opilý. Spal. A společně s ním nastoupila hezká smutně se tvářící žena ve
světlém kabátě a dlouhé sukni. On stál. Oblečen v černém, s rudou růží v
rukou. Barvách, které představovaly jeho náladu… Vystoupil a rozhlédl se
kolem. Nemilé místo. Ústav pro světem zklamané šílené lidi se nad ním hrozivě
tyčil… Hrůza a lidská ubohost… Z toho všeho na něj padala stará nostalgie.
Hermína nemohla takhle skončit… Ona byla předurčena k tomu, aby byla někdo.
Nesměla skončit jako tihle… lidé… Vešel do pokoje, o kterém mu řekli, že je
její. Samotka na uzavřeném oddělení… Svlékl kabát a přehodil si ho přes ruku a s
rudou růží v druhé ruce vešel dovnitř… Bože! To, co spatřil bylo děsuplné.
Hermína ležela v tratolišti krve s blaženým úsměvem na rtech. Podřezala si žíly.
Zřízenci jí zapomněli sebrat břitvu… Nepřemítal nad tím, jakou měla smrt… neměl
na to sílu. Zklamal. Položil květinu na její postel a jak nejrychleji to šlo
odešel pryč… Zpáteční cestu ani lidi, déšť… Nic z toho nevnímal… Byla zima,
ale přesto si kabát na sebe nedal… Procházel ulicemi v otrhaných černých
kalhotách, kanadách a roláku barvy obsidiánu… Byla zima. Začal se na něj snášet
první bílý ledový sníh, který při doteku jeho kůže začal tát. Tohle se mu ještě
nikdy předtím nestalo… Nikdy na něm sníh netál… Nikdy… Vešel do starého domu…
Nechtěl se rozhlížet, nechtěl tam zůstávat… Sebral desky a plátna, které se jí
nepodařilo zničit, dal si je pod paži a vyšel s nimi do ulic… Rozložil je na
Zámeckých schodech kolem sebe… Lidé se zastavovali nad tou krásou… Její
obrazy byly nádherné, osobité a depresivní… Dokonce i hradní stráž se snažila
něco z jejího díla spatřit… Musel to udělat… Byl to jeho úkol… Ano, začal
vyprávět o jejím smutném osudu… O tom, jak žila a jak skončila… Ne jednomu z
lidí vhrkly do očí slzy… manželské páry se tiskly k sobě. Dívky i ženy pokládaly
hlavy na ramena svých protějšků a do toho všeho padal sníh. První letošní
sníh… Stařenky plakaly a starci se belhali kolem… Nějaký novinář zapnul
diktafon, aby zvěčnil jeho zpěv, doprovázená zvukem začátku Smetanovy symfonické
básně- Vltavy…
„Byl sychravý rok a v nočním stínu úpěl a sténal
každý krok… Co všechno se stalo v pošmourném říjnu?
Co všechno se
stalo a co všechno bude? Nikdo z Vás osudu neporučí… Hermína byla, je… a
navěky bude… Však ni pes pro už ni nezaskučí…
Byvši předurčena k
velkým věcím a já byv jejím andělem… Skončila napospas smrti a
klecím… V blázinci starém- omšelém…“
I přes protesty lidí, aby
pokračoval, aby nepřestával, odešel. Něco ho táhlo znovu za NÍ. Ještě jednou ji
vidět… Naposledy… Než všechno sám ukončí… Nechal obrazy Hermíny na místě a
opustil celé prostranství. Dříve, či později je musel někdo vzít… Ale ne
nikdo z těch lidí, kdo slyšeli jeho píseň… Ti lidé byli přespříliš pohnuti, než
aby vzali byť jen jeden- ten nejmenší- z nádherných obrazů… Pomalu se
rozcházeli… Sníh, který se snášel na ně i ulice házel mihotavé odlesky slunce,
které v dnešním dni po tak dlouhé době vysvitlo… Byl konec… Cestou sto
osmdesát šestkou vnímal víc, než toho dne ráno. Vše mu připadalo najednou tak
krásné. Už vůbec ne znetvořené… Zdálo se mu, jako by se každý z lidí kolem něj
usmíval… A byly to soucitné úsměvy. Ne škleby surrealistických malířů. Ne
ďáblovy grimasy…Ti lidé se usmívali a on to nebyl schopen pochopit… Vždyť
zklamal… Nezasloužil si úsměv… A potom vystoupil… Už zase pršelo. Padal déšť
se sněhem, ale ten už při doteku s jeho kůží netál… A on se ubíral již známou
cestou. Neřekl ani slovo… Ani se ho neptali, jako by nebyl. Neptali se, za kým
jde… A on kráčel depresivními chodbami, které mu teď přišly více, než
milé… Vešel do pokoje, který znal. Do Hermínina pokoje. A ona tam seděla na
železné posteli s prostěradlem na cáry a krví zalitými přikrývkami. Byla bledá
jako smrt, ale její zelené oči se na něj smály… Vyprahlé rty nikoliv. Ty se ani
nepohnuly, ale oči se smály. Jako kdyby viděla starého milého přítele, jenž se
jí na dlouhou dobu ztratil… V rukou držela jeho rudou růži a on vlezl k ní do
postele. Všiml si, že měla ovázaná obě zápěstí obvazy od krve… Tak to předtím
přeci jen nebyl konec? Posadil se k ní a začali si povídat… Náhle se otevřely
dveře a do nich vstoupil ošetřovatel s velkou injekcí v ruce. „Už zase si
povídáte pro sebe, Hermíno?“ spíš konstatoval, než aby se ptal. „Je mi líto, ale
jiná pomoc neexistuje…“ Jednal, jako by neviděl jejího protestujícího
společníka… Jako by neviděl, že nechce, aby ukončil její život. Že ještě
existuje na tomhle bídném světě někdo, kdo si nepřeje, aby zemřela… Sehnul se
k dívce a píchl jí jehlu do žíly… „Je mi to líto,“ řekl se skoro soucitným
výrazem, až by mu to člověk skoro věřil. Hermína přestala vřískat, jen něco
slabě zakňučela a potom zavřela oči… V tu chvíli vypadala, jako že spí, ale
nespala. Ošetřovatel vyšel ven a říkal přitom něco lidem, čekajícím za dveřmi…
vyznělo to jako: „To je konec, ta už nebude dělat problémy…“ Muž s tmavě
hnědými vlasy, držící Hermínu za ruku padl na kolena… Takže konec? Předtím
nezklamal? Nebylo to vůbec pochopitelné. Ne. Předtím nezklamal. Zklamalo až
teď…
